ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.215.2015:194
sp. zn. 7 Afs 215/2015 - 194
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: Krajská
zdravotní, a. s., se sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Karlem
Křížem, advokátem se sídlem Štefánikovo náměstí 1702/18, Chomutov, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 15 Af 68/2013 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Karla Kříže, advokáta,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 15 Af 68/2013 - 56,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministerstva financí
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 1. 2013, č. j. MF-85663/2012/55-124, kterým bylo zamítnuto
její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad
(dále jen „správce daně“) ze dne 10. 7. 2012, č. j. RRSZ 9141/2012 (dále jen „platební výměr“),
jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši
33.142.763 Kč (dále jen „odvod“) podle ust. §22 zákona č. 250/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soudní přezkum není všeobecnou
kontrolou zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů a s ohledem na ust. §75
odst. 2 s. ř. s. je vždy na osobě dotčené rozhodnutím, jaká pochybení správních orgánů označí
za podstatná. Dále odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, který se týkal rozsahu přezkumu správních rozhodnutí. Jelikož
stěžovatelka vymezila v žalobě pouze jeden žalobní bod, v němž namítala, že jediným
důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí a platebního výměru bylo podle jejího názoru
nepravomocné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 4. 4. 2011,
č. j. ÚOHS-S489/2010/VZ-2428/2011/510/KČe (dále jen „rozhodnutí ÚOHS“), jímž byla
uznána vinnou ze spáchání správního deliktu, zabýval se krajský soud posouzením pouze této
žalobní námitky. Nejprve zdůraznil, že rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně tvoří jeden
celek a případná absence odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně může být zhojena
rozhodnutím odvolacího orgánu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, a ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98). Krajský soud
následně zrekapituloval napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že uplatněná žalobní námitka
není důvodná, neboť ministerstvo v napadeném rozhodnutí doplnilo odůvodnění platebního
výměru o rozbor článků smlouvy č. CZ.1.09/1.3.00/10.00162 o poskytnutí dotace
z rozpočtových prostředků Regionální rady soudržnosti Severozápad ze dne 3. 11. 2008
(dále jen „smlouva“) a ustanovení Příručky pro žadatele a Příručky pro příjemce, které porušila
stěžovatelka svým jednáním spočívajícím v tom, že v rozporu s ust. §6 a §40 odst. 6 zákona
č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“),
při provedení úpravy v uveřejněném vyhlášení zakázky neprodloužila lhůtu pro podání žádostí
o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka nerozporovala závěry
krajského soudu, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek
a že ministerstvo mohlo doplnit odůvodnění platebního výměru o další důvody. S ohledem
na zásadu jednoty správního řízení a kumulaci důvodů pro uložení odvodu však podle jejího
názoru bylo ministerstvo povinno určit váhu těchto jednotlivých důvodů v napadeném
rozhodnutí. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, a ust. §22 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech. Jelikož
následně bylo rozhodnutí ÚOHS zrušeno, odpadl tím jeden z důvodů uložení odvodu a bylo
nutné napadené rozhodnutí rovněž zrušit. Pokud tak krajský soud neučinil, přisvojil si pravomoc
určovat váhu důvodů uložení odvodu, což mu nepříslušelo. Krajský soud bez ohledu
na skutečnost, že odpadl jeden z důvodů pro uložení odvodu, neuvedl, proč k uložení odvodu
postačily jiné důvody uvedené ministerstvem, čímž zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností. Krajský soud se svým postupem podle stěžovatelky v tomto ohledu
odchýlil od rozsudků Nejvyššího správního soudu týkajících se zásady jednoty správního řízení,
a tudíž porušil její ústavně zaručená práva (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98). Dále namítla, že pokud ministerstvo dospělo ke zcela jiným závěrům
než správní orgán I. stupně, pak to bylo důvodem pro kasaci rozhodnutí nebo alespoň
pro otevření prostoru pro vyjádření účastníků. Jinak se jednalo o rozhodnutí překvapivé,
jež neobstojí z hlediska kontroly ústavnosti (viz nálezy Ústavního soudu týkající
se dvojinstančnosti řízení ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, ze dne 24. 9. 1998,
sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, ze dne 21. 1. 2003,
sp. zn. II. ÚS 523/02, ze dne 14. 1. 2008, I. ÚS 822/06, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06,
a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004-105). Pro výše uvedenou vadu měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit podle ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Stěžovatelka v tomto kontextu poukázala
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2003, č. j. 2 Azs 23/2003 - 39, ze dne
20. 10. 2004, č. j. 1 Afs 37/2004 - 41, ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, a nález
Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06). Další vady v postupu ministerstva
spatřovala stěžovatelka v tom, že s ohledem na ust. §57 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nebylo oprávněno učinit si úsudek o tom, zda byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá. Ministerstvo tím,
že označilo jednání stěžovatelky, jež je předmětem rozhodování o deliktu v jiném řízení,
za protiprávní, obešlo uvedené ustanovení správního řádu, ačkoliv bylo povinno správní řízení
přerušit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 23/2011 - 60).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se plně ztotožňuje s napadeným
rozsudkem. K námitce stěžovatelky, že v napadeném rozhodnutí nebyla uvedena váha
jednotlivých důvodů pro uložení odvodu, ministerstvo odkázalo na ust. §22 zákona
o rozpočtových pravidlech, ze kterého dovodilo, že určení váhy jednotlivých důvodů by bylo
v dané věci bezpředmětné. Byla-li namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku, považuje
ho za dostatečně odůvodněný, je z něj zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s argumenty
stěžovatelky, podle které právní normy rozhodoval i jakými úvahami se při rozhodování řídil.
K žalobní námitce, že dospělo ke zcela jiným závěrům než správní orgán I. stupně, ministerstvo
uvedlo, že v souladu s ust. §114 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), se rozsah přezkumu řídil kombinací zásady dispoziční a principu
revizního, jenž mu umožnil odchýlit se od rozhodnutí správce daně. V odvolacím řízení
vycházelo pouze z důkazních prostředků obsažených ve správním spise, na základě kterých
dospělo k závěru, že stěžovatelka porušila ustanovení smlouvy a dalších dokumentů. Povinnost
seznámit stěžovatelku se zjištěnými důkazy a skutečnostmi by ministerstvo mělo pouze
za podmínek obsažených v ust. §115 odst. 2 daňového řádu. Ministerstvo dále uvedlo,
že nerozhodovalo v odvolacím řízení o správním deliktu podle zákona o veřejných zakázkách,
ale o porušení rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových pravidlech. Neporušilo proto
ust. §99 odst. 2 daňového řádu. Dále navrhlo, aby mu v případě úspěchu ve věci byla přiznána
náhrada nákladu řízení v paušální částce 300 Kč ve smyslu ust. §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“). K návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ministerstvo uvedlo, že pokud
by mu bylo vyhověno, bylo by to v rozporu s veřejným zájmem ve smyslu ust. §73 odst. 2 s. ř. s.
Proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal jí odkladný účinek.
Stěžovatelka na vyjádření ministerstva reagovala podáním, ve kterém navrhla přerušení
řízení o kasační stížnosti podle ust. §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. z důvodu, že podala žádost
o obnovu řízení ve věci rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 1. 2013, která byla zamítnuta, stejně
jako jí podaný rozklad. Proti rozhodnutí o rozkladu podala žalobu, o které nebylo dosud
rozhodnuto. Stěžovatelka dále uvedla, že v případě nepřerušení řízení o kasační stížnosti setrvává
na svých názorech uvedených v kasační stížnosti a tyto zčásti zopakovala.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti namítala nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto stížním důvodem. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku byla namítána důvodně.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Také Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, uvedl, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
V daném případě není napadený rozsudek podle názoru Nejvyššího správního soudu
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj
rovněž patrné, z jakých důvodů se krajský soud zabýval pouze jedinou žalobní námitkou
stěžovatelky a proč ji považoval za nedůvodnou. V tomto ohledu správně odkázal na zásady
soudního přezkumu a judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se kvality žalobních bodů
a stejně tak na judikaturu týkající se zásady jednoty správního řízení. Navazující závěry krajského
soudu vyplývající z rekapitulace správního spisu jsou srozumitelné a logické. Proto Nejvyšší
správní soud mohl v rámci stížních bodů věcně přezkoumat napadený rozsudek.
Stěžovatelka nerozporovala závěry krajského soudu týkající se jediné žalobní námitky,
tj. nezpochybnila ani zásadu jednoty správního řízení, na kterou v odůvodnění odkázal krajský
soud, ani závěr, že ministerstvo uvedlo i jiné důvody pro uložení odvodu. Tvrdila pouze,
že ministerstvo bylo povinno v napadeném rozhodnutí určit váhu jednotlivých důvodů
pro uložení odvodu a odpadl-li následně jeden z těchto důvodů a krajský soud napadené
rozhodnutí nezrušil, přisvojil si neoprávněně pravomoc určovat váhu důvodů uložení odvodu.
Podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v ust. §103 s. ř. s. nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak činit mohl. Citované
ustanovení nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně,
ale zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných
účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby v souladu s principem
vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení o žalobě,
jestliže tak učinit mohli. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění
argumentace v dalším řízení ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené
(srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz). Stěžovatelka v kasační stížnosti
odkázala na zásadu jednoty správního řízení a uvedla, že došlo ke kumulaci důvodů pro uložení
odvodu. Vědoma si této skutečnosti, měla již v žalobě brojit proti všem důvodům uložení
odvodu, resp. již v žalobě mohla, a měla, namítat tvrzené pochybení ministerstva spočívající
v neurčení váhy jednotlivých důvodů pro uložení odvodu. Žaloba však neobsahuje v tomto
směru žádnou argumentaci. Jelikož stěžovatelce nic nebránilo, aby tuto námitku v žalobě
uplatnila, jedná se o nepřípustnou stížní námitku ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Dále stěžovatelka namítla, že řízení před ministerstvem bylo zatíženo takovými vadami,
ke kterým měl krajský soud přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud konstantně
judikuje, že jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení
uvedené v ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., soud přihlédne z úřední povinnosti k existenci
takových vad jen za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň
se jedná o vady takového charakteru a takové závažnosti, že brání přezkoumání napadeného
rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Mezi takové vady patří např. zánik
odpovědnosti za přestupek, neuvedení řádného popisu skutku do výroku rozhodnutí o jiném
správním deliktu a jiné zásadní vady (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 11. 2003, č. j. 2 Azs 23/2003 - 39, publ. pod č. 272/2004 Sb. NSS, ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 1 Afs 37/2004 - 41, ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67, ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
všechna dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou,
zda stěžovatelkou uváděné vady lze podřadit pod ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Stěžovatelka v této souvislosti konkrétně namítala, že krajský soud měl rozhodnutí
ministerstva zrušit již z toho důvodu, že dospělo v napadeném rozhodnutí k jiným závěrům
než správce daně, a proto mělo povinnost umožnit stěžovatelce vyjádřit se, jinak se jednalo
o rozhodnutí překvapivé, jež neobstojí z hlediska kontroly ústavnosti.
Podle ust. §22 odst. 13 zákona o rozpočtových pravidlech se při správě odvodů a penále
podle odstavců 7 a 9 postupuje podle zákona upravujícího správu daní. Zákonem upravujícím
správu daní byl v době vydání platebního výměru daňový řád.
Podle ust. §115 odst. 2 daňového řádu provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího
řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými
skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil,
popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán
i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato
změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
Protože v daném případě nebyly v odvolacím řízení provedeny žádné nové důkazy,
nebylo třeba ve smyslu ust. §115 odst. 2 věta prvá daňového řádu seznamovat stěžovatelku
se zjištěnými skutečnostmi a důkazy (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 3. 2013, č. j. 1 Afs 99/2012 - 52). Ministerstvo vycházelo pouze z obsahu správního spisu,
což ostatně stěžovatelka ani nerozporovala. Nejedná se ani o situaci předvídanou v ust. §115
odst. 2 věta druhá daňového řádu, jelikož skutečnost, že ministerstvo se odlišilo od právního
názoru správce daně v tom ohledu, že kromě důvodu spočívajícího v existenci rozhodnutí ÚOHS
přidalo ještě další důvody podporující závěr o porušení rozpočtové kázně, neovlivnila napadené
rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky tak, jak požaduje citované ustanovení. Správce daně
a ministerstvo dospěly na základě shodného hodnocení skutkového stavu k totožnému závěru,
že stěžovatelka porušila ust. §22 zákona o rozpočtových pravidlech. Ministerstvo pouze
prohloubilo a rozšířilo odůvodnění rozhodnutí správce daně o další argumenty, a tato odlišnost
závěrů nepředstavuje takovou změnu, která by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky
oproti původnímu stavu. Z odborné literatury vyplývá, že za rozhodnutí v neprospěch
stěžovatele by například bylo možné považovat takové rozhodnutí, „kdy v důsledku změny právního
názoru má odvolací orgán za to, že rozhodnutí má zasáhnout tíživěji majetkovou sféru odvolatele (např.
že daňová povinnost daňového subjektu měla být vyšší či daňová ztráta nižší, než jak ji správce daně stanovil)“
(srv. Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2011). Jen tehdy,
pokud by ministerstvo hodlalo rozhodnout přísněji než správce daně, bylo by povinno
postupovat podle ust. §115 odst. 2 daňového řádu (srv. Lichnovský, O. a kol. Daňový řád:
komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 224). Taková situace v případě stěžovatelky nenastala,
když ministerstvo výši odvodu stanovenou správcem daně v platebním výměru nezměnilo a závěr
správce daně o porušení rozpočtové kázně potvrdilo. Co se týče rozsahu přezkumu
ministerstvem, odvolací orgán podle ust. §114 odst. 2 daňového řádu přezkoumá odvoláním
napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Není však návrhy odvolatele
vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch
odvolatele. V důvodové zprávě je k citovanému ustanovení uvedeno, že „stanoví rozsah
přezkoumávání odvoláním napadeného rozhodnutí, kdy je odvolací orgán povinen přezkoumat odvoláním
napadené rozhodnutí vždy alespoň v rozsahu, který je požadován daňovým subjektem. Odvolací orgán není
při svém rozhodování vázán návrhy odvolatele, je oprávněn změnit takto napadené rozhodnutí i v neprospěch
odvolatele, tzn. umožňuje se mu uplatnit zásadu reformace in peius.“ Ministerstvo tedy bylo, s ohledem
na ust. §114 odst. 2 daňového řádu, oprávněno postupovat tak, že vedle námitek vymezených
stěžovatelkou v odvolání, posuzovalo napadený platební výměr samostatně a nezávisle
a ve větším rozsahu, než jaký byl požadován stěžovatelkou.
Dále stěžovatelka namítala, že ministerstvo mělo povinnost přerušit řízení, jelikož
s ohledem na ust. §57 odst. 1 správního řádu nebylo oprávněno učinit si úsudek o tom, zda byl
spáchán přestupek. Podle Nejvyššího správního soudu však ministerstvo v napadeném
rozhodnutí dospělo k závěru, že stěžovatelka porušila pravidla rozpočtové kázně,
tj. neposuzovalo, zda stěžovatelka spáchala přestupek či nikoliv. Skutečnost, že správní orgány
zohlednily při rozhodování pravomocné rozhodnutí jiného správního orgánu týkající se toho,
že stěžovatelka spáchala přestupek, nezakládá důvod pro přerušení řízení ve smyslu ust. §99
odst. 2 daňového řádu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že proti rozhodnutí ÚOHS
ze dne 4. 4. 2011 stěžovatelka podala rozklad, který předseda ÚOHS zamítl rozhodnutím ze dne
13. 10. 2011. Skutečnost, že následně byl krajským soudem v řízení o žalobě přiznán odkladný
účinek rozhodnutí předsedy ÚOHS, neměla vliv na právní moc uvedeného rozhodnutí nýbrž
na jeho vykonatelnost. Napadené rozhodnutí předsedy ÚOHS tak z formálního hlediska zůstalo
pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nebylo možné vynucovat (viz nález Ústavního
soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07). Pokud tedy správní orgány ve svých
rozhodnutích vycházely z pravomocného rozhodnutí jiného správního orgánu, postupovaly
v souladu s ust. §99 odst. 1 věta prvá daňového řádu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení
před ministerstvem nebylo zatíženo takovými vadami, na základě kterých by byl krajský soud
povinen napadené rozhodnutí zrušit, jak tvrdila stěžovatelka. Námitky stěžovatelky jsou proto
v tomto ohledu nedůvodné.
Pokud stěžovatelka navrhla, aby bylo řízení o kasační stížnosti přerušeno, je třeba
poukázat na ust. §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., podle kterého může předseda senátu usnesením
řízení přerušit, jestliže zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování
soudu o věci samé nebo takové řízení sám vyvolá. Podle citovaného ustanovení je na zvážení
soudu, resp. předsedy senátu, zda je nutno řízení přerušit nebo zda lze v řízení pokračovat. Jedná
se tedy o případ fakultativního přerušení řízení, nikoliv obligatorního (srv. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2012, č. j. 6 Ads 81/2012 - 37, a ze dne 2. 6. 2015,
č. j. 7 As 57/2015 - 80). Stěžovatelka za důvod přerušení označila skutečnost, že před krajským
soudem probíhá řízení o žalobě proti správním rozhodnutím, na základě kterých nebyla povolena
obnova řízení týkající se nyní projednávaného platebního výměru. Nejvyšší správní soud
neshledal, že z uvedeného důvodu je nutno řízení o kasační stížnosti přerušit, jelikož řízení
o žalobě podané u krajského soudu se týká pouze otázky, zda správní orgány pochybily,
či nikoliv, když nevyhověly stěžovatelčině žádosti o obnovu řízení. Krajský soud se tudíž
v uvedeném řízení nebude zabývat stejným okruhem otázek, které posuzoval Nejvyšší správní
soud v nyní probíhajícím řízení, a výsledek řízení o žalobě nemůže mít vliv na jeho rozhodování
o věci samé.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 v ěta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Ministerstvo uplatnilo nárok na paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč podle ust. §13
odst. 3 advokátního tarifu, který dovozuje z ust. §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K tomuto požadavku Nejvyšší správní soud uvádí,
že rovnost účastníků řízení podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s. není narušena, pokud žalovanému
správnímu orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální
náhrada nákladů řízení. Ve smyslu ust. §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada
hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi,
přičemž nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden
úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13,
„[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje
přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1
občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž
by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat
účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 226/2014 - 33, ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 4 As 220/2014 - 20, a ze dne 19. 2. 2015, č . j. 7 Afs 6/2015 - 29). Taková situace nastala
v dané věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „v případě, že v soudním řízení správním
vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým
nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […] Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval,
že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou
součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady,
vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi.“ Protože by ministerstvu nemohla
být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by bylo zastoupeno advokátem, nemůže mu být
tato náhrada přiznána ani v případě, že zastoupeno není. Pro podporu výše uvedeného postupu
srv. i rozsudky Nejvyššího správního soudu, např. ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56,
ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 226/2014 - 33, ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20,
a ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Afs 6/2015 - 29.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o kasační stížnosti o návrhu stěžovatelky
na přiznání odkladného účinku, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a dalších
procesních úkonech. Z tohoto důvodu rozhodl podle ust. §10 odst. 1 věta prvá zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši
1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. října 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu