ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.208.2017:20
sp. zn. 7 As 208/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. R. P., zastoupen JUDr.
Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem třída Karla IV. 502/23, Hradec Králové, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 3.
2017, č. j. 60 A 3/2015 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Olomoucký kraj (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 12. 9. 2014, č. j. 40573/2014-580000-12, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §42a odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), jehož se měl dopustit tím,
že dne 17. 7. 2014 okolo 9:20 hod. jako řidič motorového vozidla před užitím zpoplatněné
pozemní komunikace nevyznačil údaj o registrační značce vozidla na žádném ze dvou dílů
kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce napadl označené rozhodnutí odvoláním, které zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 13. 1. 2015, č. j. 501/2015-900000-304.4, a napadené rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, kterou krajský soud zamítl
shora označeným rozsudkem. Krajský soud nepřisvědčil námitce o porušení §74 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“).
Důvodnou neshledal soud ani žalobní námitku, ve které se stěžovatel domáhal zrušení
napadeného rozhodnutí z důvodu nedodržení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, ve
které stěžovatel brojil proti výpovědím svědků (zasahujících policistů) v rámci správního řízení,
přičemž neshledal ani důvod k opakovanému provedení jejich svědeckých výpovědí v řízení
před soudem, jak navrhoval žalobce. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[4] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost. V prvním stížním bodě namítal, že výpovědi svědků (zasahujících policistů)
provedené v řízení před správním orgánem I. stupně byly nedostačující a nebylo možno z nich
vycházet. Podle stěžovatele byly výpovědi označených svědků odlišné a rozporné. Krajský soud
pak měl vyhovět návrhu stěžovatele na provedení výslechu svědků v řízení před soudem.
Ve druhém stížním bodě stěžovatel namítl porušení §36 odst. 3 správního řádu, v němž je podle
stěžovatele obsažena základní zásada správního řízení zakotvená i v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, tj. právo na spravedlivý proces. Stěžovatel shrnul obsah správního
spisu a dovodil, že správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu s označenými ustanoveními.
S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání náhrady nákladů řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s hodnocením provedeným
krajským soudem. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na porušení §36 odst.
3 správního řádu.
[9] Podle §36 odst. 3 správního řádu platí, že „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před
vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se
jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“
[10] Účelem §36 odst. 3 správního řádu je tedy dát účastníkovi řízení možnost seznámit
se s podklady rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2005,
č. j. 8 As 3/2005 - 86, ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 54/2008 - 80, ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 6 As 16/2008 - 90, ze dne 23. 3. 2011, č. j. 8 As 40/2010 - 59, ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 As 24/2013 - 28 atp.).
[11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl v řízení poučen o svém právu vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu, jakož i o svých dalších
procesních právech. Srov. výzvu správního orgánu I. stupně ze dne 18. 8. 2014, ve které byl
stěžovatel mj. upozorněn na možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celu dobu řízení
až do vydání rozhodnutí, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním
rozhodnutí atp. Nelze tedy hovořit o tom, že by stěžovateli nebyla dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu nelze dovodit ani to, že by stěžovateli bylo
bráněno v nahlížení do spisu, popř. v navrhování, či v předkládání podkladů rozhodnutí. Je
pravdou, že správní orgán vyrozuměl stěžovatele o jeho právu vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí již před nařízením ústního jednání. V označené výzvě je však výslovně uvedeno:
„V řízení (resp. při ústním jednání) můžete využít práva navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu
řízení až do vydání rozhodnutí; vyjádřit své stanovisko; žádat informace o řízení včetně informace, kdo je v řízení
oprávněnou úřední osobou; seznámit se podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí;
nahlédnout do spisu, s právem nahlédnou do spisu je spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán
pořídil kopie spisu nebo jeho části.“ Využití práva dle §36 odst. 3 správního řádu tak správní orgán
blíže časově vymezil, a to na fázi ústního jednání. Stěžovateli tak muselo být zřejmé, k jakému
okamžiku bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí
ve věci samé. Takový postup je přitom v souladu s judikaturou zdejšího soudu. Např. v rozsudku
ze dne 29. 7. 2015, č. j. 5 As 69/2015 - 38, zdejší soud uvedl: „[j]ak lze vyčíst z předmětného předvolání
k ústnímu jednání na den 18. 12. 2013, stěžovatel byl poučen o svém právu seznámit se s podklady rozhodnutí.
V písemnosti je výslovně stanoveno, že stěžovatel bude mít možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním
rozhodnutí při ústním jednání (…) Stěžovatel byl poučen o tom, že bude mít možnost při ústním jednání vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu a z poučení bylo zřejmé, k jakému okamžiku
bude správní orgán považovat podklady za kompletní a dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé. Tím byl účel §36
odst. 3 správního řádu naplněn, proto nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení stěžovatelova práva. Pokud
stěžovatel argumentuje tím, že ve věci žádal o stanovení nového termínu ústního jednání a nemohlo být proto
zřejmé, jaké důkazy bude žalobce při ústním jednání navrhovat k provedení a kdy bude dokazování ukončeno,
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že je na úvaze správního orgánu, kdy na základě úplných podkladů bude
připraven vydat rozhodnutí.“ Obdobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 5 As 17/2010 - 111. Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že stěžovatel ani neuvádí, jak jej
uvedený postup správního orgánu zkrátil na jeho právech. Netvrdí např., že by mu správní orgán
bránil vyjádřit se ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu, že hodlal předložit další podklad
rozhodnutí, který by ostatní podklady rozhodnutí zpochybnil atp. Ani v kasační stížnosti
nepředkládal takový podklad, resp. relevantně nezpochybňoval správnost podkladů rozhodnutí,
o které se opíraly správní orgány a následně i krajský soud.
[12] Stěžovatel nadto v kasační stížnosti ani netvrdí, že by se přestupku nedopustil. Omezil
se na námitky poukazující na procesní pochybení a nezpochybňoval samotné spáchání přestupku.
Zdejší soud přitakává správním orgánům, že obsah správního spisu jednoznačně potvrzuje závěr
o tom, že se stěžovatel dopustil předmětného přestupku. Podle názoru vysloveného v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68,
publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS. „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné
důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti
z nich vyplýval přesvědčivý závěr o tom, že se přestupek stal a že se jej dopustil stěžovatel
(srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne
2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.).
[13] Zdejší soud není ani názoru, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti, a právo vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Správní orgán I. stupně stěžovatele
vyrozuměl o nařízeném ústním jednání, stěžovatel se však z ústního jednání omluvil s tím, že mu
stanovený termín „nevyhovuje“, aniž by tento důvod náležitě konkretizoval, resp. relevantně
doložil. Zdejší soud se ztotožňuje s krajským soudem a žalovaným v tom, že stěžovatelem
učiněnou omluvu nelze považovat za omluvu, která by vyvolávala nutnost odročení ústního
jednání. Stěžovatel byl přitom v předvolání k ústnímu jednání upozorněn i na §74 odst. 1
přestupkového zákona, podle něhož lze věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku projednat
tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23). Stěžovatel ostatně ani nekonkretizuje, z jakého
důvodu nelze použít výstupy z ústního jednání.
[14] V dalším stížním bodě stěžovatel namítal, že výpovědi svědků (zasahujících policistů)
provedené před správním orgánem I. stupně byly nedostačující a nebylo možno z nich vycházet
z důvodu jejich odlišnosti a rozpornosti. Krajský soud pak měl vyhovět návrhu stěžovatele
na provedení výslechu svědků v řízení před soudem.
[15] Zdejší soud předně konstatuje, že stěžovatel nekonkretizoval, z jakého důvodu byly
výpovědi svědků (zasahujících policistů) nedostatečné a v čem si odporovaly. Podle konstantní
judikatury je kasační bod způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován.
Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Nejvyšší správní soud je tedy, vyjma
případů taxativně uvedených, uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán. Proto obsah a kvalita
kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační
stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah
rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým
postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Jinými slovy,
pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, může se jí ve stejném rozsahu zabývat i soud. K tomu
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, a rozhodnutí
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn.
II. ÚS 460/15, sp. zn. II. ÚS 460/15 atp.).
[16] Nejvyšší správní soud se proto mohl zabývat uvedenými námitkami pouze v nastíněné
rovině a neshledal námitky důvodné. Výpovědi svědků se jednoznačně shodují na průběhu
skutkového děje (který je podpořen i dalšími podklady, např. fotografiemi), neodporují
si a jednoznačně potvrzují závěry správních orgánů. Nutno dodat, že se jednalo o svědecké
výpovědi policistů, tedy osob, u kterých nelze předpokládat zájem na výsledku řízení
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, ze dne
24. 6. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27,
ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Podrobněji odkazuje zdejší soud na hodnocení
svědeckých výpovědí v rozhodnutích správních orgánů. Za situace, kdy svědci byli vyslechnuti
ve správním řízení a jejich výpovědi si neodporují a potvrzují závěry správních orgánů, nelze
krajskému soudu vytýkat, že nevyhověl návrhu stěžovatele na jejich opětovné provedení v řízení
před soudem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012,
č. j. 2 As 102/2011 - 121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015 - 51; či rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03; ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05; ze dne 24. 7. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1215/11 atp.).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou by
bylo nutno rozhodnutí správních orgánů či soudu zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu v právní
úpravě a spisu a jejich závěry proto zdejší soud plně přebírá.
[18] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu