ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.83.2021:30
sp. zn. 7 Azs 83/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky
Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem,
advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 9/2019-50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36191-3/ČJ-2019-930310-V248, žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 23. 8. 2019,
č. j. KRPH-81725-71/ČJ-2018-050026-SV-50A, jímž byla žalobkyni uložena povinnost opustit
území České republiky podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“). Doba k opuštění území České republiky byla stanovena nejpozději
do 30 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 9/2019-50.
[3] K námitce, že vydané rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky představuje
nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobkyně a dalších členů její rodiny,
krajský soud uvedl, že i v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a zákona
o pobytu cizinců je dána povinnost posoudit přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného
života cizince. Zároveň však platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje
nejmírnější opatření ukládané cizincům neoprávněně pobývajícím na území České republiky.
Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince proto bude v důsledku tohoto
rozhodnutí zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které budou ospravedlňovat
nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky. Správní orgány obou stupňů
se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí zabývaly a krajský soud se ztotožnil s jejich závěrem,
že tyto dopady nejsou nepřiměřené. Krajský soud při hodnocení přiměřenosti dopadů uvedl,
že žalobkyně opakovaně pobývala na území České republiky bez pobytového oprávnění
(z tohoto důvodu jí byla uložena povinnost opustit území již rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018).
V důsledku opuštění území České republiky sice do určité míry dojde k narušení rodinného
a soukromého života žalobkyně, která strávila v České republice více než 10 let, k narušení
rodinného života avšak dojde jen v omezené míře, neboť s výjimkou nejstaršího syna žalobkyně,
který získal české státní občanství, bude muset se žalobkyní nejspíše vycestovat celá blízká rodina
žalobkyně, tj. kromě žalobkyně také její manžel, mladší syn a dvě dcery. Pokud starší syn
žalobkyně zůstane v České republice, žalobkyně s ním bude moci v budoucnu udržovat i osobní
kontakt, neboť napadeným rozhodnutím není do budoucna zamezen vstup na území České
republiky. Žalobkyně přitom má zázemí i v Turecku, kde stále žije její početná rodina (matka a 7
sourozenců), kterou pravidelně navštěvuje. Rovněž manžel žalobkyně má v Turecku příbuzné
(6 sourozenců). Krajský soud v případě žalobkyně tedy neshledal žádnou zásadní překážku,
která by žalobkyni bránila v návratu do země původu, ani existenci natolik výjimečných okolností,
pro které by její přítomnost na území České republiky bylo možné považovat za nezbytnou.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav.
Správní orgány neopomenuly ani posouzení vlivu na ostatní členy rodiny. Vyjma nejstaršího syna
žalobkyně, který je státním příslušníkem České republiky, byla povinnost opustit území České
republiky uložena jak manželovi žalobkyně, tak i jejím ostatním dětem. Nedojde tak k přetrhání
základních příbuzenských vazeb.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. Krajský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě a ve svém rozsudku pouze odkazoval na závěry učiněné správním orgánem.
[6] Stěžovatelka dále namítala, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v daném případě
v rozporu se zaručenými základními právy a mezinárodními úmluvami. Z pohledu stěžovatelky
nedošlo k náležitému posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu
cizinců, ani k dostatečnému zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka měla za to,
že správní orgány ani krajský soud nevycházely z aktuálních informací. V této souvislosti
poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017-37,
podle nějž při posuzování situace, u níž lze reálně předpokládat právně relevantní změny, jakou je
právě rodinný život, musí správní orgán II. stupně učinit kroky k ověření toho, zda nedošlo
ke změně skutkového stavu.
[7] Podle stěžovatelky nelze rezignovat na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do jejího soukromého a rodinného života. Správní orgány i krajský soud zásah do rodinného
a soukromého života relativizovaly. Podle stěžovatelky je i povinnost uložená dalším členům
rodiny důsledkem nezákonného postupu správních orgánů a krajského soudu a jejich
nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů. Už v žalobě stěžovatelka namítala, že správní
orgány posuzují možnost návratu do Turecka zcela nerealisticky a její zázemí v Turecku hodnotí
neobjektivně. Na území České republiky žije rodina stěžovatelky již od roku 2008. Stěžovatelka
zde strávila značnou část svého produktivního věku. Za tuto dobu si zde vytvořila mimořádné
vazby, má zde značnou část vzpomínek a s Českou republikou ji pojí i značné sociální kontakty.
V České republice vychovala 4 děti a má zde rodinný dům. Syn stěžovatelky získal české státní
občanství a ona se snaží být mu nápomocna v jeho podnikání. Dále stěžovatelka zdůraznila,
že nezletilé dcery mají na území České republiky naplánované studijní aktivity. Stěžovatelka
považuje za svou povinnost dcery ve studijních aktivitách podporovat a poskytovat jim zázemí,
které ke studiu potřebují. Těmito skutečnostmi se však správní orgány nezabývaly a rozhodly
paušálním způsobem.
[8] Podle stěžovatelky vycestování bude mít za následek dlouhodobé odloučení od jejího
českého zázemí, neboť získání pobytového oprávnění je s ohledem na další vedená řízení značně
problematické. Povinnost opustit území se tak svými důsledky rovná správnímu vyhoštění.
[9] Stěžovatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012-47, uvedla, že je třeba posuzovat i vliv rozhodnutí na ostatní členy rodiny.
V celkově neutěšené situaci je celá její rodina s výjimkou syna, který je českým státním občanem.
Tato neutěšená situace nastala přitom v důsledku postupu správních orgánů a rozhodnutími
soudů nebyla zhojena. Stěžovatelka zdůraznila, že zasaženy jsou i dvě nezletilé děti a že roztržení
sourozeneckého svazku je v rozporu se základními lidskoprávními zásadami a mezinárodními
smlouvami. V této souvislosti (stejně jako v žalobě) odkázala na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Rovněž namítala,
že krajský soud se uvedenými argumenty blíže nezabýval a nezohlednil ani odkaz stěžovatelky
na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, podle které mají
členské státy dbát při posuzování žádosti na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy
nezletilých dětí.
[10] Stěžovatelka na závěr uvedla, že správní orgány ani krajský soud v předchozím řízení
nereflektovaly, že se snažila svou pobytovou situaci řešit. Proto jí nemůže být bez dalšího kladeno
k tíži, že se v důsledku průtahů ze strany správních orgánů ocitla na území České republiky
nelegálně. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019,
č. j. 4 Azs 235/2017-39, z nějž vyplývá, že žádat o stanovení nové doby k vycestování lze
i opakovaně.
[11] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že způsob rozhodování krajského
soudu nebude blíže komentovat a že odkazuje na své vyjádření k žalobě. Žalovaný ve svém
postupu a ve svých závěrech neshledává pochybení, plně souhlasí s názorem uvedeným
v rozsudku krajského soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že námitky uplatněné v kasační stížnosti se shodují
s kasačními námitkami, které podal manžel stěžovatelky. Jeho kasační stížnost však Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 Azs 107/2021-38, ji
zamítl. K jinému postupu neshledal soud důvod ani v případě stěžovatelky. Plně souhlasí
s hodnocením uvedeným v označeném rozsudku a přebírá je i pro tuto věc.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze posuzovat
důvodnost uplatněných námitek. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Soud
však není povinen reagovat na každou dílčí námitku a obsáhle ji vyvracet. Jak v této souvislosti
uvedl již Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém“ (shodně k tomu
též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43,
nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108).
[17] Krajský soud je povinen v soudním řízení náležitě zjistit skutkový stav a vyhodnotit
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést, podle jakých právních
předpisů byla (s ohledem na námitky obsažené ve správní žalobě) posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Těmto požadavkům krajský soud
v nyní posuzované věci dostál. Odůvodnění rozsudku obsahuje úvahy, kterými byl soud veden
při hodnocení zjištěného skutkového stavu i při výkladu právních předpisů, včetně toho,
proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému rozhodnutí.
[18] Stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud
nevypořádal jednotlivé žalobní námitky a pouze odkázal na závěry správních orgánů.
S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Z porovnání obsahu žaloby a odůvodnění
napadeného rozsudku vyplynulo, že se krajský soud zabýval důvodností všech žalobních bodů
a vyjádřil se k tomu, zda správní orgány náležitě posoudily dopad rozhodnutí do stěžovatelčina
soukromého a rodinného života. Krajský soud rovněž hodnotil, zda jsou úvahy správních orgánů
přezkoumatelné a opírají se o řádně zjištěný skutkový stav. Skutečnost, že krajský soud
nehodnotil zjištěné okolnosti ke spokojenosti stěžovatelky, nezakládá nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí.
[19] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k věcnému posouzení stěžovatelkou
uplatněných námitek. Předmětem nyní projednávané věci je rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce
uložena povinnost opustit území České republiky. Podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu
cizinců policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody
pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Stěžovatelka po celou
dobu řízení namítá, že vydané rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého
a rodinného života, resp. dalších členů její rodiny.
[20] Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, i při rozhodování
o povinnosti cizince opustit území České republiky je třeba posuzovat přiměřenost dopadů
rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie
v případech, na které dopadá unijní úprava (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017-29, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018-27,
nebo ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018-28).
[21] Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se v této souvislosti zohledňuje
zejména (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délka pobytu
cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existence nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historie“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti,
(6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost
č. 46410/99, §57 - §58, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, §39, nebo ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku,
stížnost č. 55597/09, §70).
[22] Krajský soud ovšem správně připomněl, že rozhodnutí o povinnosti opustit území
je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České
republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění totiž nejsou tímto opatřením stanovena žádná
negativní omezení do budoucna. Dopad povinnosti opustit území do soukromého a rodinného
života je tak výrazně méně intenzivní. Jak v této souvislosti vyplývá též z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35, samotná existence rodinných
vazeb cizince na území České republiky bez dalšího neznamená, že by stanovení povinnosti
opustit území představovalo zásah do jeho soukromého a rodinného života, který by byl svou
intenzitou nepřiměřený. Nepřiměřenost zásahu do této sféry bude zpravidla shledána
jen ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly „naprostou nezbytnost přítomnosti cizince
na území České republiky“.
[23] V projednávaném případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky sice dojde, avšak tento zásah
nelze vzhledem ke zjištěným okolnostem považovat za nepřiměřený, resp. převažující
nad zájmem, aby na území České republiky pobývali lidé v souladu s právními předpisy.
[24] Krajský soud v této souvislosti správně zohlednil, že stěžovatelka pobývá na území České
republiky bez platného pobytového oprávnění, a z tohoto důvodu jí již dříve byla uložena
povinnost opustit území České republiky, konkrétně rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018.
Rozhodnutí o povinnosti opustit území, jak již napovídá samotný název, stanovuje povinnost
vycestovat z území, avšak na rozdíl od správního vyhoštění neukládá zákaz opětovně do České
republiky přicestovat. Umožňuje tudíž cizinci v domovském státě zařídit vše potřebné pro legální
pobyt na území České republiky a je prostředkem k tomu, aby cizinec uvedl svůj budoucí pobyt
na území České republiky do souladu se zákonem. Opuštění území tak sice v souzené věci může
představovat narušení dosavadního rodinného a soukromého života stěžovatelky,
který se po významnou část jejího života soustředil na území České republiky, avšak tuto újmu
nelze hodnotit jako natolik zásadní, že by ospravedlňovala naprosto nezbytnou přítomnost
stěžovatelky na území ve smyslu shora citované judikatury.
[25] Případné odloučení od rodiny v projednávané věci nemusí znamenat odloučení trvalé,
nýbrž pouze přechodné na dobu nezbytně nutnou k vyřízení příslušného pobytového oprávnění.
Za tím účelem mohou stěžovatelce potřebné zázemí v zemi původu poskytnout její příbuzní
(v Turecku žijící matka a sourozenci). Stěžovatelka je v produktivním věku, nemá vážné zdravotní
problémy.
[26] V rámci úvah o vlivu napadeného rozhodnutí na ostatní členy stěžovatelčiny rodiny
správní orgány a krajský soud správně konstatovaly, že s výjimkou plnoletého syna stěžovatelky,
který je státním příslušníkem České republiky, byla povinnost opustit území České republiky
uložena také manželovi stěžovatelky a zbývajícím třem dětem stěžovatelky. Manželovi
stěžovatelky ani jejím zbývajícím třem dětem, stejně jako stěžovatelce, nesvědčí žádné platné
oprávnění k pobytu na území České republiky, předpoklad krajského soudu vyslovený
v napadeném rozsudku, že do domovské země pravděpodobně vycestují všichni společně,
Nejvyšší správní soud shledal zcela racionálním. V takovém případě by tedy k odloučení
stěžovatelky od rodiny vůbec nedošlo. V dané souvislosti je vhodné poukázat na to, že čl. 8
Úmluvy o ochraně základních práv a svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob stran místa pobytu.
[27] Argument stěžovatelky, že považuje za svoji povinnost dcery osobně podporovat
v jejich studiu v České republice, nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní za situace,
kdy ani dcerám nesvědčí platné pobytové oprávnění.
[28] Odkaz stěžovatelky na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na
sloučení rodiny je mimo předmět nyní projednávané věci, kterým je rozhodnutí o uložení
povinnosti opustit území (nikoli rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění za účelem sloučení
rodiny).
[29] Stěžovatelka uvádí, že ji s Českou republikou pojí značné sociální kontakty a mimořádné
vazby. Je přirozené, že za dobu, kdy stěžovatelka v České republice pobývá, si vytvořila sociální
vazby. Mimořádnost těchto vazeb však stěžovatelka nekonkretizuje ani neindividualizuje,
nezdůvodňuje jejich výjimečnou, mimořádnou povahu, rozsah či intenzitu. Nepřiměřenost
zásahu do těchto vazeb tedy soud nemůže relevantně posoudit. Totéž platí o argumentu
roztržením sourozeneckého vztahu dětí stěžovatelky.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelčinu námitku
týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V případě, že správní orgán ukládá
povinnost, je nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci (§3 správního
řádu) povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení (§50 odst. 2 a 3 správního
řádu). Správní orgán v tomto typu řízení sice nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů
pro rozhodnutí a případně odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010-132, a ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 2 As 52/2013-69, či ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Azs 56/2017-34), vyšetřovací povinnost
správního orgánu nicméně není bezbřehá. Své meze nalézá zejména v konfrontaci se zásadou
hospodárnosti řízení. Je to především cizinec, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého
soukromého a rodinného života, a kdo tedy může nejlépe vylíčit, proč by mělo právo
na respektování soukromého a rodinného života převážit nad jinými zájmy společnosti (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012-21, ze dne 10. 12. 2018,
č. j. 6 Azs 322/2018-28, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018-34).
[31] V projednávané věci správní orgán vycházel z výslechu stěžovatelky, protokolu o výslechu
jejího manžela a syna. Z výslechů zjistil dostatek informací k tomu, aby mohl adekvátně posoudit
přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí.
[32] Pokud stěžovatelka v podané kasační stížnosti upozorňovala na povinnost správních
orgánů ověřovat, zda nedošlo k právně relevantním změnám v rodinném životě, není zřejmé,
o jaké konkrétní právně relevantní změny v rodinném životě se v jejím případě mělo jednat.
Sama stěžovatelka takové změny ani v kasační stížnosti nijak konkrétně netvrdí. Správní orgány
při vydávání rozhodnutí vycházely z informací, které jim v předchozím řízení v rámci
provedených výslechů poskytla stěžovatelka a další členové její rodiny. Nelze jim proto vytýkat
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, potažmo nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do stěžovatelčina soukromého a rodinného života. Správní orgány mohly zohlednit
pouze takové okolnosti, které jim předestřela stěžovatelka, resp. její rodinní příslušníci.
[33] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce, že se pokoušela svou
pobytovou situaci řešit, což nebylo správními orgány ani krajským soudem zohledněno. Krajský
soud zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatelka se dostavila ke správnímu orgánu
dne 27. 8. 2018, kdy již pobývala na území České republiky neoprávněně, neboť nevycestovala
z území České republiky v době platnosti vydaného výjezdního příkazu do 26. 8. 2018. Již také
bylo uvedeno výše, že stěžovatelce byla uložena povinnost opustit území dřívějším rozhodnutím
ze dne 23. 5. 2018, neboť v období od 14. 3. 2018 do 16. 5. 2018 pobývala na území České
republiky neoprávněně (poté, co byla pravomocně zamítnuta její žádost o udělení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny). Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 správní
orgán stanovil dobu k vycestování v délce 60 dnů, a na základě žádosti, kterou stěžovatelka
odůvodnila tím, že ještě nestihla vyřídit všechny záležitosti spojené s vycestováním, správní orgán
tuto dobu prodloužil o dalších 30 dnů, tj. do 26. 8. 2018.
[34] Argumentace stěžovatelky, že její neoprávněný pobyt na území České republiky zapříčinil
postup správních orgánů, je nemístná. Stěžovatelka byla povinna lhůtu stanovenou k vycestování
ve výjezdním příkazu respektovat.
[35] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2022
David Hipšr
předseda senátu