ECLI:CZ:NSS:2017:8.AFS.244.2016:47
sp. zn. 8 Afs 244/2016-47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Photon SPV 6
s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem,
se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, čj. 6 A 24/2015-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobkyně domáhala ochrany před
nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že žalovaný nevydal rozhodnutí podle
ustanovení §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, kterým
by stanovil podmínky prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších
předpisů (nebo jeho části) tak, aby byly odstraněny příčiny i následky rdousícího efektu,
jak jej vymezil Ústavní soud.
[2] Proto se obrátila na žalovaného, aby rozhodl o hromadném prominutí daně podle §260
daňového řádu. Měla za to, že je právní nárok na vydání takového rozhodnutí a že žalovaný měl
dostatek času na vyřešení vzniklé situace.
[3] Napadeným rozsudkem městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41 (publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2016), podle kterého je možné domáhat se zásahovou žalobou vydání
rozhodnutí ministra podle ustanovení §260 daňového řádu, kterým by mohl být solární odvod
prominut, ale jen pokud je zřejmé, že jiné dostupné prostředky (zejména posečkání s úhradou
jiných daní) nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu postačovat. Soud tedy vysvětlil,
že žaloba může být úspěšná pouze, pokud by žalobkyně osvědčila, že při své činnosti
doposud postupovala s péčí řádného hospodáře, že samotný rozsah a další parametry jejího
podnikatelského záměru odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví a že se žalobkyně
pokusila využít všech běžných prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem.
V projednávané věci je nesporné, že žalobkyně nevyužila právních nástrojů podle ustanovení
§156 a 157 daňového řádu, proto žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nemůže
být důvodná.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zopakovala, že je jako
provozovatelka fotovoltaické elektrárny negativně zatížena solárním odvodem představujícím
rdousící efekt. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57
(publikováno ve Sb. NSS č. 4/2014). Nesouhlasila s tím, že na daný případ dopadá rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 171/2015-41, neboť ten představuje exces proti předchozí
rozhodovací praxi. Názor rozšířeného senátu nemůže být podle stěžovatelky překonán
rozhodovací praxí „malého tříčlenného senátu“.
[5] Nesouhlasila rovněž s tím, že předpokladem úspěšnosti žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem je žádost o povolení posečkání se zaplacením daně (v případě neúspěchu
takové žádosti musí daňový subjekt podat správní žalobu) s doložením, že při svém podnikání
postupovala s péčí řádného hospodáře. Takové podmínky pro vyhovění žádosti daňový řád
nestanoví. Napadený rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný, protože městský soud se k její
námitce vyjádřil zcela nedostatečně. Požadavek městského soudu na podání žádosti o povolení
posečkání se zaplacením daně proto považovala za obstrukční. Soud se také měl více zabývat
specifičností případu. Stěžovatelka dále poukazovala na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 6. 2016, čj. 4 Afs 65/2016-33, na který odkázal městský soud, rovněž
popírá předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka nesouhlasila
ani s argumentací městského soudu, podle níž je posečkání se zaplacením daně jiným právním
prostředkem podle §85. s. ř. s. Podle ní by v takovém případě městský soud musel žalobu
pro nepřípustnost odmítnout. Na okraj stěžovatelka uvedla, že i pokud by posečkání
se zaplacením daně bylo jiným právním prostředkem podle §85 s. ř. s., musel by městský soud
zkoumat jeho efektivitu.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 27. 12. 2016, v němž vyjádřil
pochybnost, zda se institut hromadného prominutí daně může uplatnit na řešení rdousícího
efektu solárního odvodu. Ztotožnil se s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu,
podle níž je to právě daňový subjekt, kdo musí prokázat splnění podmínek pro postup dle §260
daňového řádu. Polemizoval však s názorem, podle něhož rozhodnutí dle ustanovení §260
daňového řádu představuje kvazi-právní předpis, představující podklad pro vydávání
individuálních rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně. Vyslovil názor,
že rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu není nejednotná, jak namítá stěžovatelka,
ale že se pouze organicky vyvíjí a upřesňuje. Je proto správné, pokud správní soudy požadují,
aby daňový subjekt vyčerpal všechny možnosti nápravy, včetně žádosti o posečkání na jiných
daních, přičemž v tomto řízení nemusí být doloženy ostatní podmínky, které vymezil Nejvyšší
správní soud v rozsudku čj. 1 Afs 171/2015-41.
[7] Dne 27. 2. 2017 v doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že žalovaný
ani jiný státní orgán nezískávají žádné informace o rámcových podmínkách hospodaření
subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření, nijak je nevyhodnocují, ani netuší,
kdo je ke shromažďování a vyhodnocování informací svědčících existenci rdousícího efektu
oprávněn. Stěžovatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 8. 2016, čj. 9 Afs 110/2016-35, a zároveň doložila své účetní doklady, z nichž vycházela
při analýze rdousícího efektu.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[11] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno ve Sb. NSS
č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74).
[12] V případě napadeného rozsudku se městský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, neboť s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti,
v níž podrobně namítá nesprávné posouzení otázky důvodnosti žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem, kterýžto zásah podle stěžovatelky spočívá v nevydání rozhodnutí
dle ustanovení §260 odst. 1 daňového řádu. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek
městského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudu nesouhlasí
a požaduje jiné, podrobnější odůvodnění, které by nadto plně odpovídalo jejímu postoji,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[13] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů,
ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení městského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu má za to, že žalobě nemůže vyhovět. Městský soud vyjádřil
svůj právní názor ohledně důvodnosti zásahové žaloby s ohledem na okolnosti případu,
a to i odkazem na recentní judikaturu správních soudů; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci
stěžovatelky a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost
rozsudku. K tvrzením stěžovatelky, že se městský soud nezabýval její argumentací dokládající,
že žádost o posečkání její situaci nemůže jakkoli vyřešit, Nejvyšší správní soud obecně připomíná,
že městský soud neměl povinnost vypořádat každou dílčí žalobní námitku, pokud proti žalobě
postavil právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový postup
shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08:
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43). Právě
takový postup městský soud zvolil, neboť zamítnutí žaloby postavil na nesplnění podmínek
nastavených judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[14] Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil kasační námitce poukazující
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že městský soud nebyl oprávněn
aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 171/2015-41, neboť tyto jsou
v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
čj. 1 Afs 76/2013-57 (publikováno ve Sb. NSS č. 4/2014).
[16] Ani s touto námitkou se kasační soud neztotožnil. Je nutné zdůraznit, že závěry
uvedených rozhodnutí nejsou rozporné, jak tvrdí stěžovatelka. Rozsudek čj. 1 Afs 171/2015-41,
je doplněním a obohacením předchozí rozhodovací praxe soudů ve věci solárního odvodu.
Tento závěr zdejší soud učinil již v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, čj. 8 Afs 192/2016-75,
kde mj. uvedl: „…rozšířený senát v usnesení ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57, skutečně
za stávající právní úpravy institut prominutí daně označil za nejpřiléhavější prostředek k zohlednění
individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce.
Tento názor byl však vysloven při posuzování, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické
energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu a v soudním řízení,
které na ně navazuje. V řízení před rozšířeným senátem nebyl prostor pro řešení likvidačních účinků a uvedené
řešení bylo pouze zdůrazněno při posuzování využitelnosti jiných institutů (srov. nadpis »Posouzení dopadů
solárního odvodu prostřednictvím jiných institutů«), kterými by bylo možno zmírnit dopady rdousícího efektu.
V rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 76/2013-68, který na usnesení rozšířeného senátu navazoval, první
senát Nejvyššího správního soudu shodně jako rozšířený senát uvedl, že je primárně na zákonodárci, aby v zákoně
stanovil orgánu veřejné moci pravomoc zcela nebo částečně prominout předmětnou daň. Nad rámec závěrů
rozšířeného senátu první senát Nejvyššího správního soudu doplnil, že při nečinnosti zákonodárce přichází v úvahu
také aplikace ustanovení §260 daňového řádu, které zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru
financí, pokud jde o daně, které spravují ministrem řízené správní orgány. V řízení vedeném
pod sp. zn. 1 Afs 171/2015 Nejvyšší správní soud na uvedené závěry navázal. K řízení vedenému
před rozšířeným senátem uvedl, že rozšířený senát byl vázán skutkovým a právním půdorysem posuzované věci
a vlastní pravomocí řešit pouze předloženou spornou právní otázku, nemohl se vymknout do jiných daňových
povinností daňového subjektu a jeho ekonomické situace. Za těchto okolností rozšířený senát pouze »modeloval
možnost eliminace likvidačních účinků odvodu«. Tento popis odpovídá průběhu řízení před rozšířeným senátem.
Závěry rozšířeného senátu poté doplnil první senát v tom směru, že vyvrátil dojem, který nesprávně nabyli
(aniž by takový závěr z usnesení rozšířeného senátu plynul) například stěžovatelé, a sice že žalovaný je povinen
vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu. První senát dodal, že není věcí soudní moci diktovat veřejné správě
konkrétní způsoby naplnění jejích ústavních povinností; daňová exekutiva má sama možnost rozvinout úvahu
o zmírnění likvidačních účinků i jinými prostředky; bylo by předčasné hodnotit, zda lze prostřednictvím posečkání
úhrady jiných daní zvoleného daňovou exekutivou dosáhnout ústavně žádoucího stavu. Jinými slovy tím Nejvyšší
správní soud vyjádřil, že je na uvážení daňové exekutivy, jakými prostředky naplní povinnosti pro ni plynoucí
z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11; prominutí daně je jen nezávazným
návrhem takového prostředku a je možné, že ústavně žádoucího efektu bude dosaženo i při využití institutu
posečkání úhrady jiných daní. Stěžovatelé se proto mýlí, domnívají-li se, že Nejvyšší správní soud žalovaného
zavázal povinností vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu a že žalovaný je nečinný, nevydal-li
toto rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41,
také nelze dovodil, že by Nejvyšší správní soud za nejpřiléhavější prostředek k zohlednění individuálních účinků
odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, označil posečkání úhrady
jiných daní podle §156 a 157 daňového řádu. Ve výše popsaném vývoji judikatury Nejvyšší správní soud
neshledal změnu, nýbrž pouze její doplnění, jsoucí důsledkem množících se žádostí o vydání rozhodnutí
podle §260 daňového řádu. Připuštění posečkání úhrady jiných daní jako možného prostředku, jímž
lze dosáhnout Ústavním soudem stanovených povinností, nebylo v rozporu se závěry usnesení rozšířeného senátu.
Jednalo se pouze o obohacení institutů zvažovaných v usnesení rozšířeného senátu, které lze při individuálním
posuzování dopadů solárního odvodu využít, o institut další. Tato úvaha byla navíc učiněna nad rámec sporné
právní otázky předložené rozšířenému senátu.“ Závěry uvedeného rozsudku plně přebírá zdejší soud
i pro nyní projednávanou věc. V citovaném rozsudku se zdejší soud zabýval i otázkou nutnosti
aktivace rozšířeného senátu zdejšího soudu, k čemuž uvedl, že „Z výše uvedeného rovněž plyne,
že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41, nedospěl k právnímu názoru,
který by byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu proto nebyl v tehdejším řízení důvod.“ To stejné platí
i pro nyní posuzovanou věc.
[17] Městský soud tudíž nepochybil, pokud na věc aplikoval výše citovanou judikaturu,
včetně rozsudku vydaného ve věci čj. 1 Afs 171/2015-41. Ostatně v intencích rozsudku
vydaného ve věci čj. 1 Afs 171/2015-41, návazně postupoval Nejvyšší správní soud
i v rozsudcích ze dne 6. 1. 2016, čj. 1 Afs 116/2015-30; ze dne 30. 6. 2016, čj. 4 Afs 66/2016-34,
a čj. 4 Afs 65/2016-33; ze dne 22. 8. 2016, čj. 9 Afs 110/2016-39; ze dne 7. 9. 2016, čj. 7 Afs
91/2016-31 či ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Afs 29/2017-27. Dále je nutné uvést, že rozsudek
čj. 1 Afs 171/2015-41, byl podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu, který ústavní
stížnost směřující proti němu odmítl (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3448/15). Závěry rozsudku čj. 1 Afs 171/2015-41, proto pro nyní posuzovanou
věc plně přebírá i nyní rozhodující senát. Rovněž Ústavní soud aproboval závěry učiněné
v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 65/2016-33, neboť ústavní stížnost proti němu
podanou odmítl usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3275/2016; tento rozsudek
Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat za exces, jak nemístně dovozuje stěžovatelka
ve své kasační stížnosti, neboť v opačném případě by neprošel testem ústavnosti u Ústavního
soudu.
[18] V citovaném rozsudku čj. 1 Afs 171/2015-41, Nejvyšší správní soud vytyčil podmínky,
úspěšnosti zásahové žaloby domáhající se vydání rozhodnutí ministra financí podle §260
daňového řádu ve věci solárních odvodů. Mimo jiné vyslovil, že: „pokud se výrobce elektřiny
ze slunečního záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této
daně, může požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání úhrady jiné daně. Garance patnáctileté návratnosti investice
do solární elektrárny (zákonem proponovaná) totiž neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru
výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená
pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo
být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností
unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele,
mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. […]
Je tak nyní na stěžovateli aby tvrdil a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jeho hospodaření osvědčil,
že solární odvod pro něho přestavuje zátěž, která jej ohrožuje v jeho ekonomické existenci. Stěžovatel musí
především osvědčit, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře. To především znamená
doložit, že si pořídil vybavení pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých
a že i v jiných ohledech jednorázové i průběžné náklady jeho činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány
za podmínek na trhu obvyklých; totéž obdobně musí být samozřejmě doloženo i o způsobu a podmínkách
financování stěžovatele z vnějších zdrojů. Dále to znamená osvědčit, že samotný rozsah a další parametry
jeho podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví
(např. pro svůj malý rozsah neumožňují v přiměřené míře využít ekonomického efektu úspor z rozsahu;
podstatným mohou být i specifické lokální, klimatické nebo jiné podmínky místa, v němž se solární panely
nacházejí, anebo i nevhodné nastavení jiných ekonomických parametrů na okraji obvyklého spektra projektů
obecně považovaných za slibné a skýtající rozumnou naději na rentabilitu a životaschopnost). Konečně je třeba
osvědčit, že stěžovatel se poctivě pokusil využít všech »konvenčních« prostředků ochrany proti zátěži
představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat jeho životaschopnost. Je tedy
především povinen doložit, že využil instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři
a ve vztahu ke všem jím placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné,
a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačí k zachování jeho životaschopnosti.
Teprve osvědčil-li by stěžovatel výše uvedený komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo
by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jeho případě takové, že nezbývá, než aby ministr
financí vydal »rozhodnutí« podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci
stěžovatele umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování jeho ekonomické životaschopnosti.
Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud by exekutiva nenalezla účinné prostředky
zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo
by než, aby takové účinné prostředky nalezl soud.“
[19] Pokud stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí judikatura Nejvyššího správního soudu ukládá
povinnost doložit, že postupovala s péčí řádného hospodáře, musí Nejvyšší správní soud setrvat
na závěrech uvedených v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, čj. 8 Afs 192/2016-75: „Usilují-li stěžovatelé
o to, aby byl zohledněn rdousící efekt solárního odvodu na jejich podnikání, žádají beneficium ze strany státu.
Je proto na nich, aby jednak tvrdili relevantní důvody pro poskytnutí takového dobrodiní a současně
aby ke svým tvrzením předložili důkazní prostředky.“ Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že pokud se stěžovatelka skutečně nachází v tak ekonomicky nepříznivé situaci, že návratnost
předmětné investice u ní činí údajně 84 let, nepovažuje za nemístné, aby stěžovatelka
tuto skutečnost, která je nadto při porovnání s deklarovaným závazkem patnáctileté návratnosti
investice velice jednoduše posouditelná, správnímu orgánu předložila. Platí-li, že stát svou
daňovou regulací způsobil zcela zásadní existenční potíže daňového subjektu, nevidí Nejvyšší
správní soud jediný legitimní důvod, proč by daňový subjekt, kterému je nadto zjevně známa
judikatura správních soudů, nevyužil ten postup, který mu správní soudy opakovaně vysvětlily
jako správný. Jestliže se tedy daňové subjekty dovolávají toho, že předmětná právní úprava jim
v reálu činí značné komplikace a dovolávají se tudíž institutu „rdousícího efektu“, který stojí
na těchto skutečných, faktických obtížích, je na místě, aby je rovněž fakticky doložily, neboť není
možné se dovolávat okolnosti, kterou je nutné prokázat, jen na základě právní argumentace, která
však její doložení zpochybňuje či vylučuje. Ve skutečnosti tím naopak daňové subjekty vytváří
dojem, že jim o řešení rdousícího efektu a faktických problémů nejde, ale že se jedná o zastírací
manévr jak dosáhnout na vyšší zisky, což Nejvyšší správní soud z ekonomického hlediska sice
chápe, avšak nehodlá tento účel při posuzování rdousícího efektu akceptovat, neboť by to bylo
zjevně proti jeho smyslu.
[20] Stěžovatelkou předložený rozbor základních ekonomických ukazatelů přitom výše
uvedeným požadavkům zjevně nemůže dostát, neboť postrádá údaje o technických parametrech
solární elektrárny (její výkonnost, technologie solárních panelů, vhodnost umístění, průměrný
počet hodin slunečního svitu v dané lokalitě). Soudu není zřejmé, jak je z úvahy o předpokládané
návratnosti vložené investice zjistitelné, jaký byl konkrétní podnikatelský plán stěžovatelky
a zda odpovídal obvyklým parametrům a standardům v odvětví výroby solární elektřiny.
Na základě předložených důkazů a souhrnných údajů v rozboru nemůže soud objektivně
posoudit skutečný dopad solárního odvodu na podnikání stěžovatelky, tj. že při dodržení všech
obvyklých standardů dostala se do situace, kdy v důsledku dodatečného zdanění a právě jenom
jeho, jí akutně hrozí ekonomický zánik. Skutečnost, že solární odvod má obecně za následek
daleko nižší příjmy, než stěžovatelka očekávala, je logickým důsledkem zákonodárcem
zavedeného zdanění a sama o sobě individuální likvidační účinky neprokazuje. Nejvyšší správní
soud nesouhlasí ani s námitkou stěžovatelky uvedenou v doplnění kasační stížnosti, podle které
k prokázání přiměřenosti a obvyklosti nákladů na solární elektrárnu postačí, pokud městskému
soudu doložila své kompletní účetní doklady (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 3. 2017, čj. 7 Afs 29/2017-27).
[21] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu v tom,
že podmínky úspěšnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevydání
rozhodnutí podle §260 daňového řádu, stanovené v rozsudku čj. 1 Afs 171/2015-41, musejí být
splněny kumulativně. V posuzované věci je přitom nesporné, že stěžovatelka se nepokusila využít
všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem,
tedy že nevyužila instrumentů podle §156 a §157 daňového řádu. Bylo věcí stěžovatelky,
aby prokázala splnění této podmínky, a to tím, že by se s příslušnými žádostmi obrátila
na příslušného správce daně. Pokud tak neučinila, nemůže dovozovat, že by její žádosti byly
bývaly neúspěšné, resp. že by nevedly k nápravě údajně nezákonného stavu, zvláště když podle
názoru soudu nelze ze stěžovatelkou předloženého rozboru zjistit všechny relevantní informace
a tyto informace nelze zjistit ani z předložených účetních dokladů. Nelze souhlasit ani s námitkou
stěžovatelky, že měl městský soud žalobu odmítnout jako nepřípustnou, pokud dospěl k závěru,
že posečkání se zaplacením daně je jiným právním prostředkem podle §85 s. ř. s. Městský soud
pouze uvedl, že posečkání úhrady daně dle ustanovení §156 a §157 daňového řádu
lze považovat za „jiné právní prostředky“. Městský soud tak navázal na vyvíjející se judikaturu
v této oblasti a postupoval zcela správně, pokud žalobu pro nepřípustnost neodmítl, neboť
až při posuzování důvodnosti žaloby mohl posoudit, zda posouzení posečkání s úhradou jiných
daní při splnění dalších podmínek bylo způsobilé zamezit dopadu rdousícího solárního efektu
solárního odvodu na stěžovatelčino podnikání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 11. 2016, čj. 8 Afs 192/2016-75).
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že judikatura Nejvyššího správního soudu je vnitřně
jednotná a ustálená, nadto je dlouhodobě potvrzována i Ústavním soudem. Za této situace
Nejvyšší správní soud nenachází důvod, natož ani prostor, se od ní v projednávané věci
jakkoli odchýlit, neboť by tím popřel nejen řadu předchozích rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, ale i Ústavního soudu – srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 2. 2017, čj. 5 As 140/2014-76.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s. Důvody, pro něž byla kasační stížnost zamítnuta, nepřekvapivě následují
stěžovatelce známé závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v obdobné právní věci týchž
účastníků v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, čj. 6 Afs 305/2016-27
(podobně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Afs 29/2017-27).
[24] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[25] Žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti
nevynaložil, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. září 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu