ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1063.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1063/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 51/2011, takto:
I.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, v odsuzující části týkající se obviněného P. S. zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. S. n e b e r e do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a rozsudek obsahuje rovněž zprošťující výrok, jímž byl obviněný P. S. zproštěn obžaloby pro skutky, jimiž se měl dopustit trestných činů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, §205 odst. 2 tr. zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. S.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že:
l) společně se spoluobviněným P. S. v blíže nezjištěné době od 15.00 hodin do 18.00 hodin dne 22. 11. 2009 v B. na ulici K. u domu odcizili motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, černé metalízy, tak, že P. S. otevřel uzamčené dveře vozidla nezjištěným způsobem a po rozlomení spínací skříňky vozidlo nastartoval a P. S. po celou dobu hlídal, aby nebyli přistiženi, a poté P. S. s vozidlem přejel do obce Ž. (okr. P.), kde jej na vozovce u domu v 19:33 hodin po pronásledování hlídkou policie odstavil a z místa utekl, a vozidlo zde bylo policií následně zajištěno, čímž způsobili poškozené společnosti Jimaro, s. r. o., se sídlem v B., A., škodu ve výši 333 120 Kč,
2) sám v blíže nezjištěné době od 14.00 hodin do 15.00 hodin dne 20. 1. 2010 v B. na ulici D. odcizil vozidlo tovární značky Škoda Octavia combi, černé metalické barvy, tak, že po poškození zámku levých předních dveří nezjištěným způsobem vnikl do vozidla, vylomil spínací skříňku a s vozidlem odjel do K. na ulici N., kde je odstavil před jeho dalším převozem, přičemž z vozidla odcizil elektrickou vrtačku nezjištěné značky a výrobního čísla, elektrické bourací kladivo nezjištěné značky a výrobního čísla, černý plastový kufr s nářadím a další drobné nářadí, přičemž vozidlo bylo mezitím dne 22. 1. 2010 ve 18:30 hodin policií nalezeno a zajištěno, čímž způsobil poškozenému B. D. škodu odcizením vozidla ve výši 106 700 Kč a škodu odcizením věcí z vozidla ve výši 3 290 Kč.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný P. S. napadl odvoláním směřujícím proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, bylo podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě obsáhlé dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Explicitně v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř.
V úvodu mimořádného opravného prostředku podotkl, že ačkoliv si je vědom důvodů obsažených v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který vymezuje povahu a dosah dovolání z hlediska hmotně právních vad, a tedy že nelze hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování, domnívá se, že jím označené zpochybnění správnosti kvalifikace skutku přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku [v dovolání je nesprávně uveden §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] je v souladu s výše uvedenými dovolacími důvody, a to i přesto, že jeho dovolání se v části opírá o námitky zasahující do skutkového stavu.
Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval jednak v tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, jímž byl uznán vinným, a to jak po stránce subjektivní, tak objektivní. Meritum jeho námitek ale spočívalo v tvrzení, že nalézací soud se dostatečně nevypořádal s důkazy, které byly během hlavního líčení provedeny, a při hodnocení provedených důkazů k jeho osobě se částečně odchýlil od skutkového stavu a částečně pro něho příznivé okolnosti pominul. Hlavní pochybení dovolatel spatřoval v tom, že ohledně skutků popsaných pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně byl kladen nepřiměřený důraz na nepřímý důkaz, a to pachovou stopu, přitom se však ve vztahu k dokazované skutečnosti jedná o důkaz zcela osamocený. V té souvislosti připomněl, že v demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování není výslovně zařazena metoda pachových stop, jejich snímání, vyhodnocování a použití v trestním řízení. Přitom fakt, že pět kriminalistických metod bylo v ustanoveních §104a - 104e tr. ř. výslovně označeno za zvláštní způsoby dokazování a pachové stopy nikoliv, založilo otevřenou diskuzi odborné veřejnosti, kdy a za jakých okolností může, či nemůže být pachová stopa podpůrným důkazem v trestním řízení. Jestliže obecnou věrohodnost důkazu pachové zkoušky nelze žádnými metodami přezkoumat, pak o tento nepřímý a pouze podpůrný důkaz nelze opřít závěry orgánů činných v trestním řízení o tom, že ztotožněná osoba z pachové stopy se jednoznačně a bez pochybností dopustila trestného činu. V té souvislosti namítl i to, že mu byl soudy zamítnut návrh na výslech techniků, kteří se podíleli na snímání pachových stop na místě činu, a z toho důvodu nebyl v tomto řízení – mimo listinnou podobu – objektivizován stav kvality provedených snímání otisku pachových stop jakožto bezchybného kriminalistického technického úkonu. Při té příležitosti vznesl obviněný vícero pochybností a otázek k jednotlivým technickým detailům správného pořizování důkazu v podobě pachové identifikace. Obviněný ještě dodal, že sice i samotný Ústavní soud nezpochybňuje a priori obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou, avšak na druhé straně z obsahu jeho judikatury vyplývá, že tato metoda je značně subjektivní a musí být k uznání viny objektivizována dalšími prostředky a řetězcem dalších přinejmenším nepřímých důkazů. To se v daném případě nestalo.
V souladu s obhajobou uplatněnou již v předchozím řízení obviněný znovu nastínil, že se v jeho případě jedná o jakýsi „komplot“ policie vůči jeho osobě. V té souvislosti zpochybnil pravdivost výpovědi policistů, opakoval svá tvrzení, že byl v inkriminované době pečlivě sledován policií, a nemohl se tedy skutků kladených mu za vinu dopustit. Vyjádřil proto přesvědčení, že došlo k nezákonné manipulaci s předmětnými pachovými stopami v jeho neprospěch, přičemž zmiňuje, že proti kriminalistům, kteří prováděli úkony spojené s jeho podezřením z trestné činnosti, nyní probíhá vyšetřování Generální inspekcí bezpečnostních sborů pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
Další pochybení nalézacího soudu obviněný spatřoval v tom, že v odůvodnění rozsudku se náležitým způsobem nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, nevysvětlil, proč neprovedl např. výslech kriminalistů - techniků zajišťujících pachové stopy, proč nebyly doloženy záznamy kamerových systémů apod. Jestliže tak soud neučinil, zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod i v č1. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatel brojil proti tomu, že nedošlo k logickému odůvodnění, jak se mohla dostat do předmětného vozidla jeho pachová stopa, a to dokonce na sedadlo řidiče, když ve skutečnosti ze záznamu kamerového systému z benzinové čerpací stanice vyplývá, že měl řídit P. S., přičemž naopak neexistuje v tomto vozidle žádná pachová stopa spoluobviněného P. S. Jedná se vlastně o jediný nepřímý důkaz k tomuto skutku. Dále napadl i právní kvalifikaci činu s tím, že skutek byl spáchán za účinnosti předchozího trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, podle jehož §247 odst. 2 byl ohrožen sazbou odnětí svobody pouze v rozpětí 6 měsíců až 3 léta, kdežto soud aplikoval vůči jeho osobě §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se sazbou odnětí svobody v rozpětí 1 roku až 5 let.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku poznamenal, že i v tomto případě je rozhodnutí o jeho vině založeno pouze na zajištěné pachové stopě, když navíc vůbec nebyla zvažována aplikace §207 nebo §214 tr. zákoníku.
Své dovolání pak uzavřel v tom smyslu, že jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Vytkl, že soudy byly při hodnocení jeho obhajoby a důkazních návrhů ovlivněny jeho trestní minulostí. Tvrdil, že orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly obsah důkazů a soudy založily výrokové části svých rozhodnutí na zcela vadných závěrech, neboť nedostály povinnostem plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a §207 tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po zevrubné rekapitulaci podaného dovolání uvedl, že úvodní námitky o tom, že nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, zůstaly ve zcela obecné rovině, když dovolatel neuvádí jedinou konkrétní výhradu, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Zcela obecně a nekonkrétně formulované námitky dovolatele týkající se údajného nenaplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu proto podle názoru státního zástupce nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Připomněl, že naprostá většina námitek dovolatele směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný v podstatě vytýká, že byl uznán vinným toliko na podkladě pachových stop zajištěných v odcizených vozidlech, a současně spekuluje o jakémsi komplotu orgánů policie proti jeho osobě. Dále brojí proti tomu, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, které se ovšem týkaly spíše kvality práce Policie České republiky nežli existence či neexistence skutečností uvedených v tzv. skutkových větách. Námitky skutkového charakteru však deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce měl za to, že pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou tolerancí podřadit pouze spíše okrajově uplatněné námitky týkající se časové působnosti trestních zákonů v případě dílčího útoku pod bodem 1) výroku o vině a možné jiné právní kvalifikace skutku v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině. Tyto námitky však nepovažoval za důvodné. Skutek pod bodem 1) výroku o vině se sice stal ještě za účinnosti předchozího trestního zákona, obviněný ovšem pomíjí skutečnost, že byl uznán vinným pokračujícím trestným činem, přičemž další útok byl spáchán dne 20. 1. 2010, tj. již za účinnosti trestního zákoníku. U pokračujícího trestného činu se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo ukončeno jednání při posledním útoku. Jestliže byl poslední dílčí útok pokračujícího trestného činu spáchán za účinnosti novější právní úpravy, pak se podle této právní úpravy posuzují i dílčí útoky spáchané za dřívější právní úpravy, pokud byly podle této dřívější právní úpravy trestné. Pokud se týká právní kvalifikace dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině, pak dovolatelem zmiňovaná právní kvalifikace trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku přichází v úvahu tehdy, jestliže pachatel s věcí disponoval pouze dočasně a po relativně krátkou dobu; mimo krátkodobosti užívání je ovšem nutné, aby pachatel sám jakýmkoli způsobem poškozenému věc vrátil nebo ji alespoň zanechal na takovém místě a za takových okolností, že nad ní vlastník nebo oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc. Ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný vozidlo odcizené dne 20. 1. 2010 odstavil v K. před dalším převozem, přičemž vozidlo zde následně bylo dne 22. 1. 2010 nalezeno Policií České republiky. Dovolatel tedy sice disponoval s vozidlem po kratší dobu, vozidlo se však vrátilo do dispozice poškozeného naprosto nezávisle na jednání obviněného, a proto bylo použití kvalifikace podle §207 tr. zákoníku vyloučeno. Stejně tak nepřicházelo vůbec v úvahu použití další obviněným zmiňované právní kvalifikace trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopouští pachatel, který způsobem v tomto zákonném ustanovení uvedeným nakládá s věcí získanou trestným činem jinou osobou; dovolatel se ovšem podle skutkových zjištění předmětného osobního automobilu zmocnil sám.
Jelikož v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněna ani ta v úvahu přicházející část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však v minulosti již opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s určitou dávkou benevolence – uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutků. Z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že ve vztahu k otázce ztotožnění obviněného s osobou pachatele obou případů vloupání nemají skutková zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy bezezbytku nedostály.
Obviněný P. S. popřel, že by se dopustil činů, jimiž byl uznán vinným. Soud prvního stupně ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku ve vztahu ke zjištění viny P. S. vyslechl spoluobviněného P. S., k dispozici měl dále výpověď uživatele vozidla M. V., protokol o ohledání místa činu a odborné vyjádření z oboru pachové identifikace vztahující se k pachové stopě nalezené na sedadle řidiče předmětného vozidla (soud nesprávně uvádí spolujezdce), která byla metodou pachové identifikace ztotožněna jako otisk pachové stopy dovolatele. Je třeba zdůraznit, že pouze posledně jmenovaný důkaz svědčí o možném spojení obviněného P. S. se spácháním tohoto činu; všechny ostatní provedené důkazy, tj. především identifikace daktyloskopické stopy a fotografie z kamerového systému na benzínové stanici v obci V. B. se vztahují výlučně k osobě spoluobviněného P. S. Důkazy opatřené a provedené ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sestávaly rovněž zejména z výpovědi poškozeného B. D., protokolů o ohledání místa činu, protokolu o odebrání pachové stopy z řadicí páky vozidla po jeho nalezení (ve vozidle byla neznámou látkou posypána sedadla řidiče i spolujezdce, avšak nikoliv řadicí páka), jakož i odborného vyjádření o jejím ztotožnění s pachovou konzervou obviněného P. S.
Podle nalézacího soudu je nález pachové stopy uvnitř vozidla nezpochybnitelným důkazem toho, že vozidlo odcizil právě obviněný P. S. Zvláště zdůraznil, že pachová stopa se nalézala uvnitř vozidla v místě, kam by se nepovolaná osoba, tím méně obviněný, nemohla dostat, přičemž vozidlo bylo nalezeno krátce po odcizení. Jeho obhajobu, že pachovými stopami bylo manipulováno, soud odmítl s poukazem, že ze spisu nic takového nevyplývá. Zdůraznil též, že metoda pachové identifikace je metodou objektivní, a je-li doložen její průběh, jako se stalo v posuzovaném případě, není na místě o jejím výsledku pochybovat; nadto odkázal i na způsob provedení činu, tedy rozlomení spínací skříňky vozidla, který je obdobný u obou popsaných skutků (viz strany 9, 10 rozsudku).
Odvolací soud, vypořádávaje se s argumentací obviněného obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil v souladu s hledisky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. V podstatě jen zopakoval argumentaci nalézacího soudu, přičemž konstatoval, že neobsahuje žádné nelogičnosti nebo rozpory. Správně upřesnil, že pachová stopa v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině nebyla nalezena na místě spolujezdce, nýbrž na sedadle řidiče. I on připomněl, že v obou případech byla uvnitř předmětných automobilů zajištěna pachová stopa, která byla odborným vyjádřením z oboru pachové identifikace vyhodnocena jako otisk pachové stopy dovolatele. Poukázal rovněž na stejný způsob provedení činů i krátký časový odstup a v hodnotících úvahách nalézacího soudu neshledal nic nelogického či rozporného a neměl, co by jim vytkl (strana 3, 4 usnesení).
Je zjevné, že ze všech opatřených a provedených důkazů mají na ztotožnění pachatele relevantní vazbu jen odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace. Ostatní listinné důkazy se z hlediska svého obsahu vůbec netýkají otázky, kdo byl pachatelem vloupání, a vztahují se k jiným okolnostem, konkrétně k výši škody a k tomu, co bylo ex post nalezeno na místě činů, či za jakých okolností a s jakým poškozením byla vozidla nalezena. Ze svědeckých výpovědí uživatelů či majitelů vozidel a ani výpovědi spoluobviněného P. S. nevyplývá nic, co by mohlo jakkoli ozřejmit osobu pachatele činů. Na místě žádného z obou útoků nebyly nalezeny žádné daktyloskopické, trasologické, biologické, mechanoskopické ani jiné stopy, které by prokazovaly přítomnost právě obviněného. Odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace je tak jediným a zásadním důkazem, o nějž soudy opřely závěr o vině obviněného P. S.
Není sporu o tom, že metoda pachové identifikace je důkazem podle §89 odst. 2 tr. ř. Vyznačuje se ale takovými zvláštnostmi, které ji charakterizují jen jako důkaz podpůrný a nepřímý. Tyto zvláštnosti se odvíjejí od toho, že podstatou metody pachové identifikace je chování zvířete (psa), které není ověřitelné lidským smyslovým vnímáním ani jinými exaktními postupy. Není tu tedy žádná možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu obsahovým ověřením vlastního identifikačního aktu. K tomu přistupují ještě další okolnosti, které připouštějí jiný závěr, než že identifikovaná osoba je pachatelem, např. možnost přenosu pachové stopy prostřednictvím jiné osoby. Proto se judikatura Nejvyššího soudu i judikatura Ústavního soudu ustálila na tom, že není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším byť případně jen nepřímým důkazem. Na základě tohoto důkazu je možno pouze dospět k závěru, že dotyčná osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na příslušném místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě ona se dopustila předmětného trestného činu (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 44/99, sp. zn. 4 Tz 107/2002, 3 Tdo 439/2008, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 418/99, sp. zn. IV. ÚS 10/02, I. ÚS 3094/08 aj.). Pozitivní výsledek použití metody pachové identifikace jen s velkou pravděpodobností svědčí o kontaktu identifikované osoby s předmětem, na kterém byla nalezena pachová stopa. I když jde o vysokou míru pravděpodobnosti, nelze ji při absenci jakéhokoli dalšího usvědčujícího důkazu považovat za jistotu, která se vyžaduje jako základní podmínka odsuzujícího výroku.
Jinými slovy řečeno, konstantní judikatura Ústavního soudu a v souladu s ní i judikatura Nejvyššího soudu zastává dosud vůči metodě pachové identifikace značně rezervovaný postoj, a to i přes odlišné názory, jež se objevují v literatuře (např. viz Mazák, J. Důkaz pachovou zkouškou v trestním řízení, Trestněprávní revue 3/2009, s. 70). To pak tím spíše, má-li takový důkaz za daných okolností charakter klíčového, nebo dokonce jediného usvědčujícího důkazu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 265/2012, 7 Tdo 586/2012).
Závěr soudů nižších stupňů, že zajištěná jediná pachová stopa uvnitř odcizeného vozidla je v obou případech nezpochybnitelným důkazem o tom, že dané vozidlo odcizil právě obviněný P. S., nemůže bez jakýchkoliv pochyb obstát, a to i přes vysokou míru podezření, která na jmenovaného dopadá vzhledem k údajné časové souvislosti, stejnému či přesněji podobnému způsobu provedení, jakož i povaze jeho předchozí trestné činnosti, popř. i nástroji na rozlamování automobilových zámků, který byl ovšem zajištěn v jeho peněžence až dne 5. 11. 2010 (viz č. l. 45). Všechny tyto vyjmenované skutečnosti jsou totiž svou povahou pouhé indicie, které v konkrétním případě ani ve svém souhrnu netvoří uzavřený řetěz nepřímých důkazů o tom, že předmětná dvě vozidla odcizil právě jmenovaný.
Nadto je třeba podotknout, že ani soudy udávaná blízká časová návaznost obou útoků, mezi nimiž byl ale odstup téměř dvou měsíců, není způsobilá přesvědčivě odůvodnit závěr, že právě obviněný je jejich pachatelem. Způsob provedení obou útoků, jak o něm svědčí skutečnosti zachycené v protokolech o ohledání místa činu, lze charakterizovat jako běžné násilné vniknutí do automobilu, které bylo provedeno obvyklým způsobem a které je typické pro širší okruh blíže neurčených pachatelů. Na způsobu provedení obou útoků není nic, co by jejich pachatele nějak blíže individualizovalo a odlišovalo ho od okruhu blíže neurčených pachatelů typických vloupání do automobilů. Navíc v detailech se způsob provedení obou činů přece jenom odlišuje. Zatímco u skutku pod bodem 1) měl automobil zámky nepoškozené a v interiéru byla zjištěna (vedle nálezu šroubováku) rozlomená spínací skříňka a rozlomené zamykání volantu (č. l. 429), automobil u skutku pod bodem 2) byl nalezen ve stavu, kdy měl tzv. zalomený zámek, v důsledku čehož byly klíče nefunkční, v interiéru vozidla byla poškozena toliko spínací skříňka, která byla vylomená a zdířka na klíč byla nasazená zpět nefunkční, a sedadlo spolujezdce stejně jako prostor pod ním a na pedálech byl posypán látkou označenou jako pepř (č. l. 494). Okolnost, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán převážně pro majetkovou trestnou činnost, sice může do určité míry zvýrazňovat podezření vyplývající z pozitivního výsledku metody pachové identifikace, ale rozhodně není s to zaručit, že obviněný je skutečně pachatelem, ostatně u něj nebyla ani nalezena žádná z věcí odcizených z automobilu poškozeného B. D.
K již uvedenému lze jen dodat, že na místě každého z obou vloupání byla nalezena pouze jediná pachová stopa ukazující na obviněného. Za daných okolností proto postup soudů, spočívající v odmítnutí navrhovaných důkazů v podobě svědeckých výpovědí techniků Policie České republiky, jež se na místě činu podíleli na snímání pachových stop, jakož i k objasnění dalšího postupu při jejich vyhodnocování, prostor pro možné pochybnosti rozhodně nerozptýlil. Na soudu prvního stupně proto bude, aby postup při snímání pachových stop a stejně tak i jejich vyhodnocování ověřil výslechem techniků, protože jedině tak získá spolehlivé podklady pro své tvrzení, že průběh pachové identifikace je řádně doložený, a poté, aby provedené důkazy znovu vyhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a za respektování zásady in dubio pro reo uvážil, zda lze učinit přesvědčivé rozhodnutí o vině obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V důsledku toho skutek zjištěný soudy tak, že jeho pachatelem byl obviněný, nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník. Nad rámec řečeného ale dovolací soud poznamenává, že námitky proti právnímu posouzení skutku, posuzováno v abstraktní rovině, jsou neopodstatněné, a to z důvodů, jež pregnantně formuloval státní zástupce, a není k nim třeba dodávat nic relevantního.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 4 To 291/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 12 T 51/2011, v odsuzující části týkající se obviněného P. S. zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí, res. jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Pro úplnost je třeba dodat, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného P. S. ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neprospívá spoluobviněnému P. S., a proto nebylo užito přiměřeně ustanovení §261 tr. ř. (beneficium cohaesionis). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, tedy rozhodnutími, která byla v dovolacím řízení zrušena. Za této situace musel Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o vazbě obviněného. Nejvyšší soud neshledal na straně obviněného žádný z důvodů vazby podle §67 tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby. Nutno dodat, že obviněnému byl nařízen výkon trestu odnětí svobody v jiných trestních věcech (kupř. ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 88/2005), tudíž lze přistoupit k výkonu těchto dalších trestů, aniž by byl obviněný propuštěn na svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková