ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.830.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 830/2014-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 4 To 40/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 213/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 T 213/2013, byl obviněný D. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 12.30 hodin dne 15. 6. 2013 do 20.50 hodin dne 18. 6. 2013 v B. na ulici D. před domem … a zejména pak v bytě … soustavně fyzicky napadal svou družku L. C. tak, že ji venku před domem jednou silným kopem nohy s nápřahem udeřil zepředu do obličeje, načež poškozená sedící na chodníku upadla hlavou vzad, a poté ji po celou dobu ve společně obývaném bytě opakovaně bil dlaněmi, hranou ruky, pěstmi a kopal ji do obličeje, hrudníku, rozkroku a horních a dolních končetin, přičemž při kopu před domem do obličeje a při útoku proti hrudníku poškozené vůči ní útočil velkou intenzitou síly, a tímto jednáním poškozené způsobil zranění spočívající v rozsáhlém zhmoždění měkkých tkání v obličeji oboustranně včetně zlomenin obličejového skeletu, mnohočetné pohmožděniny horních a dolních končetin, zlomeniny žeber vpravo, druhého a devátého žebra v zadní podpažní čáře, přičemž v obličeji šlo o četné krevní podlitiny, jak čerstvé tak i částečně se odbarvující brýlovitého charakteru, rozsáhlý otok měkkých tkání celého obličeje, mnohočetné kožní oděrky obličeje oboustranně více vpravo, přibližně dva dny starou plochou kožní oděrku nad pravým obočím, rozsáhlou odbarvující tzv. seběhnutou krevní podlitinu na pravé straně krku ve velikosti 10x15 cm, tříštivou zlomeninu spodiny očnice vpravo s vpáčením, výhřezem a uskřinutím obsahu očnice do přínosní dutiny horní čelisti vpravo, zlomeninu nosních kůstek, na horních a dolních končetinách mnohočetné pohmožděniny, a to na horních končetinách oboustranně s četnými kožními oděrkami a krevními podlitinami velikosti o průměru 15 cm vlevo, především v rozsahu paže a hřbetu ruky odbarvující se krevní podlitiny, krevní podlitiny na vnitřních plochách stehen, kdy pro tato zranění musela být poškozená hospitalizována na jednotce intenzivní péče chirurgického oddělení nemocnice v Krnově od 18. 6. 2013 do 21. 6. 2013, následně do 16. 7. 2013 hospitalizována na oddělení ošetřovatelské péče nemocnice v Krnově, od 16. 7. 2013 do 25. 7. 2013 hospitalizována na klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie ve Fakultní nemocnici v Ostravě, kde se dne 17. 7. 2013 v celkové anestezii podrobila operačnímu zákroku, a to rekonstrukci spodiny pravé očnice, s následnou hospitalizací do 25. 7. 2013, přičemž vzhledem k velké intenzitě síly při napadení poškozené a k místům útoků, kde se nachází životně důležité orgány a opakovaným úderům do stejných míst hrozila zranění závažnější, a to při přímém kopu do obličeje s nápřahem tříštivá zlomenina obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oka, udušení při vdechování krve z tříštivých zlomenin obličeje, u útoku vůči hrudníku pak zlomenina žeber s krvácením do hrudníku, vniknutí vzduchu do hrudní dutiny, zhmoždění plic či srdce, naplňující kritéria poškození důležitého orgánu, respektive delší dobu trvající poruchy zdraví s významným omezením poškozené v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, přičemž pouze shodou náhod k těmto závažnějším následkům na zdraví poškozené nedošlo.
Za tento zločin a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 4 T 128/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 6 To 322/2013, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 4 T 128/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 6 To 322/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 4 To 40/2014, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil za zcela stejných skutkových okolností jako soud prvního stupně k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Jinak rozsudek soudu prvního stupně nezměnil. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítal, že soudy nesprávně ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku shledaly nepřímý úmysl, na který nelze usuzovat z provedeného dokazování. Naopak takový závěr obviněný zpochybnil s odkazem na subtilní tělesnou konstituci poškozené a na to, že při důraznějším jednání mohl poškozené těžkou újmu na zdraví způsobit, což nechtěl i proto, že projevil snahu zajistit poškozené lékařské ošetření. K tíži mu nebylo možné přičítat veškerá zranění poškozené, neboť jeho podíl na jejich vzniku byl minimální, když řadu z nich si poškozená přivodila v důsledku své podnapilosti. Má tudíž za to, že za této situace by bylo možno v jeho jednání spatřovat dokonaný přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Zdůraznil, že konflikt mezi ním a poškozenou vznikl při nadužívání alkoholu poškozenou, kterou se obviněný snažil přimět k tomu, aby s pitím přestala, poškozenou nebil soustavně ani na ni neútočil kopy a pěstmi, ale pouze v sobotu hřbetem pravé ruky na obě strany tváře, přičemž úderů mohlo být asi deset. Poté poškozená začala krvácet z nosu a následně upadla ze schodů. Soudy se tudíž podle jeho názoru nedostatečně zabývaly tím, že poškozená v inkriminovanou dobu denně navštěvovala sousedy za účelem konzumace alkoholu a nebyla schopna se postarat o sebe ani o syna, který je v péči sestry obviněného. V rozhodnou dobu vlastnil pouze jedny boty, které mají okovanou špičku, a pokud by jimi poškozenou kopl, zabil by ji. Poškozená v důsledku nadměrné konzumace alkoholu nemohla být schopna popsat události tak, jak se skutečně odehrály. Za účelem zjištění, zda výpověď poškozené ze dne 19. 6. 2013, kterou sama poškozená při hlavním líčení zpochybnila, lze hodnotit jako věrohodnou, opakovaně navrhoval vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, čemuž však soudy nevyhověly. Poukázal rovněž na rozpory ve výpovědích svědků M. B. a Z. B., které ohledně počtu údajných kopů do hlavy poškozené označil za nevěrohodné. Namítal, že soudy uvěřily výpovědi poškozené, jež byla učiněna dne 19. 6. 2013 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, bez účasti obhájkyně obviněného, kterou sice soud neprovedl jako důkaz v hlavním líčení, avšak předestřel ji poškozené při její výpovědi v rámci hlavního líčení a následně ji také citoval v odůvodnění svého rozsudku, ačkoli měl vyjít pouze z výpovědi učiněné při tomto hlavním líčení. Soudům vytkl i to, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, a napadená rozhodnutí nesou rysy libovůle, a proto závěr o jeho vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, považoval za nespravedlivý. Obviněný nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu druhého stupně, pokud výměru uloženého trestu navýšil o jeden rok, neboť nepovažoval za objektivní argumenty, jimiž odvolací soud zpřísnění trestu odůvodnil.
Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující a podle §265 l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož další výkon trestu odnětí svobody dovolatel pokládal za neopodstatněný, požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný na základě napadeného rozhodnutí vykonává.
Vedle takto obhájcem zpracovaného dovolání obviněný tytéž výhrady, avšak obšírněji zpracované, rozvedl v jím osobně sepsaném podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 13. 6. 2014, které jako jediné z řady dalších obviněným zpracovaných podání bylo učiněno ještě ve dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e tr. ř.).
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který s odkazem na zákonem vymezenou podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za odpovídající tomuto důvodu označil výhradu, jejímž prostřednictvím obviněný namítal neexistenci byť i nepřímého úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, čímž se dožadoval právního posouzení přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku označil za nedůvodnou, a to s odkazem na jednání popsané ve skutkovém zjištění, z něhož vyplývá, že obviněný uvedeným způsobem jednat chtěl, věděl, že takovým jednáním může závažný následek způsobit a pro případ, že ho způsobí, byl s ním srozuměn. V podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožnil. Protože jimi použitou právní kvalifikaci považoval za správnou, navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod podle uvedeného právního vymezení slouží k nápravě právních vad nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Za podklad takového přezkumu právních otázek obecně slouží skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Zásada v této souvislosti stanovená, spočívající na tom, že Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004), platí zásadně v případech, kde soudy postupovaly v souladu se všemi procesními pravidly stanovenými pro řádné objasnění věci zejména podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. V případě, že Nejvyšší soud shledá, že takový postup soudy nebyl zachován a vznikají v tomto směru pochybnosti, jde o výjimku z tohoto pravidla předpokládanou tzv. extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a za takové situace Nejvyšší soud zkoumá i správnost procesních postupů při zjišťování skutkového stavu věci. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, pokud byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Podle obsahu obviněným podaného dovolání je zřejmé, že uplatnil současně dvě skupiny výhrad. Jednak namítal nesprávné právní posouzení zavinění ve vztahu k pokusu zvlášť závažného zločinu, jímž byl uznán vinným s požadavkem na mírnější právní kvalifikaci podle §146 nebo 146a tr. zákoníku, což je výhrada, která s jím použitým dovolacím důvodem koresponduje, a jednak brojil proti skutkovým zjištěním, resp. rozsahu provedeného dokazování a především způsobu, jakým soudy provedly a hodnotily výpověď poškozené.
S ohledem na povahu a význam obviněným vznesených námitek proti provedenému dokazování Nejvyšší soud z důvodu potřeby vyloučit existenci extrémního nesouladu mezi právním posouzením věci a skutkovými podklady, zkoumal, zda soudy své právní závěry učinily na podkladě skutkových zjištění vycházejících z procesně správně provedených a obsahově dostatečných důkazů.
Podstatná výhrada obviněného spočívala v tom, že poškozené nezpůsobil všechna u ní zjištěná zranění s tím, že jí dal přibližně deset facek hřbetem ruky na pravou tvář a že závažnější poranění utrpěla z důvodu své podnapilosti pádem ze schodů na chodbě domu. Tvrdil, že poškozenou soustavně fyzicky nenapadal, ani ji nebil pěstmi, nekopal do obličeje, hrudníku, rozkroku a horních a dolních končetin ani vůči ní neútočil silou velké intenzity, a proto jí nezpůsobil všechna zranění popsaná ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Závěry o těchto skutečnostech přisuzuje nesprávně procesně provedené výpovědi poškozené, neboť soudy vycházely z výpovědi poškozené učiněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon v řízení před zahájením trestního stíhání. Ve vztahu k této výpovědi namítal i nevěrohodnost poškozené jako osoby trvale požívající velké množství alkoholu s dopady na její schopnost se starat o sebe samu i rodinu, a tedy i neschopné reálně popsat proběhlé události.
K námitce o nesprávně provedeném prvním předprocesním výslechu poškozené je potřeba z obsahu spisu uvést, že úkony trestního řízení byly zahájeny Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Bruntál, 1. oddělení obecné kriminality SKPV (dále jen „Policie České republiky“) záznamem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. KRPT-130732-78/TČ-2013-070171, podle něhož měl obviněný D. B. spáchat zločin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to tak, že přesně nevyjasněným způsobem měl napadnout L. C. (č. l. 3). Podle Protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 48) byl obviněný nejprve předveden dne 19. 6. 2013 v 11.30 hodin a zadržen byl téhož dne ve 12.00 hodin. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 4) obviněný obdržel dne 20. 6. 2013, obhájkyně mu byla ustanovena opatřením soudce ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 0 Nt 679/2013 (č. l. 19). Výslech poškozené L. C. byl podle §158 odst. 9 tr. ř., za podmínek §158a tr. ř. proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon dne 19. 6. 2013 ve 14.10 hodin, v hlavním líčení byla vyslechnuta dne 30. 10. 2013 (č. l. 378 a násl.). Soud prvního stupně k použitelnosti výpovědi poškozené jako neodkladného a neopakovatelného úkonu ze dne 19. 6. 2013 uvedl, že ji nemohl považovat za provedenou v souladu s podmínkami neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., protože obviněný jako podezřelá osoba byl již v této době v zadržení Policie České republiky, avšak obhájce mu zatím nebyl ustanoven. Tuto okolnost nepovažoval za překážku bránící tomu, aby tuto výpověď svědkyni při hlavním líčení v souladu s podmínkami §212 odst. 1 tr. ř. (č. l. 385) předestřel, avšak toliko za účelem vysvětlení rozporu mezi jejími jednotlivými dalšími výpověďmi. Toto předestření jinak procesně nepoužitelné výpovědi jako důkazu soud použil jen pro posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení (strana 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
K tomuto postupu soudu prvního stupně, v němž neshledal pochybení ani odvolací soud, Nejvyšší soud připomíná, že soud zcela správně výpověď poškozené provedenou dne 19. 6. 2013 ve 14.10 hodin jako neodkladný a neopakovatelný úkon, jako zákonně provedený důkaz nepovažoval, protože obviněný již byl jako podezřelý v této věci zadržen téhož dne od 12.00 hodin. Je proto nutné souhlasit se závěrem soudů, že za takové situace, kdy již byl pachatel znám a byl v zadržení policejních orgánů, nic nebránilo v tom, aby bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., neboť v této době již byly splněny všechny předpoklady pro takový postup, který je nutné učinit neprodleně, když z prověřování vyplynuly skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a bylo i dostatečně odůvodněno, že jej spáchal obviněný. Policejní orgány činné v tomto řízení proto měly namísto postupu podle §160 odst. 4 tr. ř. zahájit trestní stíhání a provést další s tím spojené úkony, a poté poškozenou, která sice byla vážně zraněna, avšak v nemocniční péči, jako svědkyni již v rámci trestního stíhání vyslechnout (srov. rozhodnutí č. 26/1999 Sb. tr. rozh.). Neodůvodněně trestní stíhání proti obviněnému zahájily až následující den, tj. dne 20. 6. 2013, ač tak mohly učinit již dříve. Tímto postupem dostaly soudní dokazování do situace, kdy uvedenou předprocesní výpověď poškozené soudy nemohly, jak správně usoudily, jako důkaz použít, ale ustanovení §212 odst. 1, 2 tr. ř. jim umožňovalo tuto výpověď pouze za uvedených podmínek poškozené pro odstranění rozporů předestřít. Soud prvního stupně, jak sám vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku, z obsahu této procesně nesprávně učiněné výpovědi nevycházel, ale postupoval podle §212 odst. 2 tr. ř., aniž by ji bral za podklad svých skutkových zjištění a výroku o vině obviněného.
S ohledem na všechny další ve věci provedené důkazy, je však nutné zdůraznit, že uvedený procesní nedostatek soudům nebránil, aby o vině obviněného spolehlivě rozhodly, protože měly ve věci dostatek jiných důkazů čin a jeho průběh prokazujících. Soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, způsob mechanizmu, jímž došlo ke způsobení všech popsaných zranění na těle poškozené, dovodil zejména z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který jednoznačně vyloučil, že by poškozená zejména poranění v obličeji utrpěla pádem ze schodů, jak tvrdila ve své výpovědi při hlavním líčení a jak tvrdil ve své obhajobě obviněný. Rovněž uvedený závěr opřely o výpovědi dalších ve věci slyšených svědků, zejména svědka Z. B., jež soud prvního stupně podrobně popsal na stranách 7 až 9 a vyhodnotil je na stranách 12 až 13 svého rozsudku. Pro stručnost postačí na tyto pečlivě zpracované pasáže jen odkázat.
Nejvyšší soud na základě těchto závěrů považoval postup soudů obou stupňů za provedený způsobem stanoveným trestním řádem i v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Další výhrady obviněného soustředěné proti skutkovým zjištěním se týkaly nesprávného způsobu hodnocení důkazů, a to zejména výpovědí M. a Z. B. Jen ve stručnosti je vhodné uvést, že soudy vycházely vedle svědeckých výpovědí osob, které chování obviněného v určitých fázích zaznamenaly, především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Margitou Smatanovou, Ph.D., detailně vyslechnutou i v hlavním líčení (č. l. 47 až 54), s nímž se vypořádaly rovněž v obsahu napadených rozhodnutí (soud prvního stupně zejména stranách 10 a 11 jeho odůvodnění).
Nejvyšší soud z uvedených podkladů shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. Správnost a úplnost skutkových zjištění nebyla zpochybněna ani tím, že soudy nevyhověly některým návrhům obviněného na doplnění dokazování, zejména pokud požadoval znalecké zkoumání poškozené, neboť rozsah, v jakém bylo dokazování realizováno, je naprosto dostačující k objasnění skutkového stavu věci, o němž nevznikají pochybnosti. Důvody, pro které soudy dokazování nedoplnily, dostatečně odůvodnily (viz strany 5 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a strany rozhodnutí odvolacího soudu 5 až 7). V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010 a nález ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. 122/1996).).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupech soudů obou stupňů takové skutečnosti, z nichž by mohl vyplývat závěr o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Pro úplnost lze jen ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, jež nevykazují žádné vady a je možné z nich pro hmotně právní úvahy vycházet, shrnout, že to byl obviněný, kdo způsobil popsaným mechanizmem zranění, jež byla na poškozené zjištěna. Jedinou bezprostřední příčinou vzniku újmy na zdraví poškozené bylo aktivní a vědomé jednání obviněného, a byla dostatečně jasně vyloučena možnost jiné příčiny a mechanizmu vzniku popsaných zranění (zhmoždění měkkých tkání v obličeji oboustranně včetně zlomenin obličejového skeletu, mnohočetné pohmožděniny horních a dolních končetin, zlomeniny žeber, tříštivá zlomenina spodiny očnice vpravo s vpáčením, výhřezem a uskřinutím obsahu očnice do přínosní dutiny horní čelisti vpravo, zlomenina nosních kůstek, krevní podlitiny na vnitřních plochách stehen, atd.), k jejich způsobení došlo jen v důsledku útoku ze strany obviněného, který kopal do obličeje, hrudníku, rozkroku a končetin poškozené.
Při správnosti všech těchto zjištění Nejvyšší soud na podkladě popsaného skutku (srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003) v projednávané věci posuzoval námitky obviněného směřované proti správnosti použité právní kvalifikace zejména z hlediska zavinění v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takový následek způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem ochráněný takovým zákonem. Způsobení takového následku pachatele není jeho přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci soudy věnovaly potřebnou pozornost prokázání subjektivní stránky i motivaci činu obviněného, jakož i všem dalším okolnostem, za nichž u poškozené utrpěná zranění vznikla, a podrobným rozkladem všech relevantních okolností případu vysvětlily, z jakých okolností dovodily závěr o úmyslném zavinění obviněného směřujícím k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy vycházely zejména z povahy útoků, které, pokud jde i o kopy nohou směřující proti hlavě poškozené, byly vedeny velkou intenzitou. Rovněž je důležité i to, že obviněný poškozenou napadal i přesto, že již viděl, že např. krvácí a že je zraněná. Správně tak dovozovaly svůj závěr o srozumění obviněného s možností vzniku těžké újmy z toho, že jeho kopy směřovaly do oblasti obličeje, tj. hlavy, a hrudníku, kde jsou uloženy důležité orgány, a kde hlavně kopem nohou obutou do boty mohou být způsobena závažná zranění. Neopomenuly zhodnotit ani pohnutku, z níž se obviněný činu dopustil, za kterou považovaly potřebu obviněného poškozenou trestat za to, že nežila v souladu s jeho představami o řádném způsobu života, opouštěla na delší dobu společnou domácnost, požívala alkoholické nápoje, a že díky ní se z nich stali bezdomovci a přišel o svého syna (viz stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy tedy shledaly, že obviněný sice neměl prvotní záměr poškozené způsobit těžká zranění, ale činil tak použitým mechanizmem a intenzitou svých brachiálních útoků, v jejichž důsledku taková újma, jak soudy dovodily, bezprostředně hrozila.
Rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž závěry nevykazují žádné vady a plně korespondují se skutkovými závěry i podmínkami stanovenými v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jsou proto správná a v souladu se zákonem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného brojící proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci se zřetelem na subjektivní stránku zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku není důvodné. Soudy řádně vysvětlily, v jakých skutečnostech spatřovaly naplnění všech znaků uvedeného zločinu, i to proč došly k závěru, že uvedený čin nebyl dokonán. V zásadě tuto svou úvahu založily na závěru, že zranění ve svém komplexu, jak byla poškozené způsobena, a to i s ohledem na způsob léčebných metod, jež byly aplikovány, nedospěla do stavu, který by odpovídal vážné poruše zdraví uvedené v §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale že tato pouze hrozila. Soud prvního stupně tyto závěry vyložil na straně 13 svého rozsudku, kde zejména vyšel ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle níž doba léčení trvala 5 až 6 týdnů, přičemž nejsou naplněna taxativa poškození důležitého orgánu. Doba léčení a výrazné omezení v běžném způsobu života podle soudu byla ukončena dne 25. 7. 2013, kdy již při léčení v D., kde byla hospitalizována až do 29. 8. 2013, poškozená nebyla dále výrazně omezena v obvyklém způsobu života. Přestože soud pro tento svůj závěr, že omezení v obvyklém způsobu života poškozené skončilo dnem 25. 7. 2013, kdy byla po stomatochirurgickém zákroku převezena do psychiatrické léčebny v D., již nepokračovalo, dostatečně nezvážil obsah lékařské zprávy na straně 356 až 357, z níž sám vycházel. Nevzal totiž do úvahy tam uvedené sdělení, že po opětovném přijetí (neboť zde byla hospitalizována již před hospitalizací z důvodu operace) dne 25. 7. 2013, „byla přijata na doléčení, kdy léčba v zásadě symptomatická, rehabilitace okohybného svalu podle edukace, nemocná s ustupujícími subjektivními potížemi, hospitalizace byla ukončena dne 29. 8. 2013, kdy nemocná byla propuštěna do domácí péče do rodiny H.“. Z těchto skutečností plyne, že nelze učinit závěr, že by poškozená byla při propuštění zcela bez potíží a že by nebyla omezena v obvyklém způsobu života, neboť i z jiných důkazů plyne, že měla problémy s mrkáním horního víčka a měla dvojité vidění. Z bodu 6. citované zprávy rovněž plyne, že „byla omezena s mnohočetnými pohmožděninami, též díky poruchám vidění – dvojité vidění pravého oka, a též kvůli zlomeninám po dobu tří měsíců, a to při omezení pohyblivosti při sériové zlomenině žeber“. Z této zprávy lze nepochybně dojít k závěru, že doba léčení v trvání tří měsíců naplňuje povahu okolností podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vymezujících těžkou újmu na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Nelze však přehlédnout, že poškozená utrpěla kromě jiných vážných zranění i tříštivou zlomeninu spodiny očnice a jen schopnosti a možnosti lékařské vědy umožnily, že poškozená neměla vážné následky, které však ani v současné době lékaři nevyloučily s tím, že o nich bude možné uvažovat až s odstupem jednoho roku, avšak s tím, že trvalé následky bude možné očekávat ze strany poranění okohybného svalu vpravo. Tudíž dvojité vidění bylo při propuštění z léčení ve D. již nevelkého rozsahu, tzn., že stále existovalo. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že u poškozené došlo k poškození oka jako důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Ze všech těchto rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy měly při správném uvážení všech ve věci zjištěních skutečností učinit závěr o tom, že u poškozené nastala těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku, a tudíž že obviněný spáchal dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však v souladu s těmito svými úvahami nemohl napadená rozhodnutí změnit, neboť uvedená náprava by byla v neprospěch obviněného, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v §265s odst. 2 tr. ř., protože rozhodoval tolik z podnětu dovolání obviněného při absenci dovolání podaného v jeho neprospěch. Ze skutečností výše popsaných a v návaznosti na nyní uvedené důvody nebylo možné vyhovět požadavku obviněného užití na právní kvalifikace podle §146 nebo 146a tr. zákoníku. Při závěru, že byly naplněny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví, byť ve stadiu pokusu, nepřichází mírnější právní kvalifikace do úvahy.
Jestliže obviněný v části svých dovolacích námitek naznačoval, že čin spáchal z omluvitelné pohnutky, kterou však nikterak blíže nevymezil, je vhodné připomenout, že ublížení na zdraví či způsobení těžké újmy na zdraví z takové pohnutky ve smyslu §146a tr. zákoníku je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného tehdy, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti.
Ze skutkových zjištění vycházejících z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný poškozenou po dobu tří dnů fyzicky napadal zejména proto, že tím vybíjel svůj vztek vůči ní, protože ve velké míře požívala alkohol, v důsledku čehož nebyla schopna se postarat o domácnost ani o syna. Toto chování poškozené, byť nebylo správné a mohlo vést k jejímu odsudku, nenaplňovalo svou povahou zavrženíhodné jednání, jež by naplňovalo intenzitu dosahující příkrého rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Proto opilecké stavy poškozené obviněného v žádném případě neopravňovaly k útokům proti tělesné integritě poškozené a k tak brutálním úderům, jež zapříčinily shora rozvedené závažné následky.
Pokud dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl rovněž námitku vůči výroku o trestu z rozsudku soudu druhého stupně, jímž mu byla výměra trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně zpřísněna o jeden rok, je třeba uvést, že za „jiné hmotně právní posouzení“ ve smyslu důvodu uvedeného v citovaném ustanovení, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný, jak bylo již výše uvedeno, žádné relevantní námitky v tomto směru nevznesl, nýbrž brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska ukládání trestu, jež jsou vymezeny v §39 tr. zákoníku, a nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, kterou spatřoval výlučně v jeho výši, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný podle §265b tr. ř. nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
Pouze pro úplnost lze konstatovat, že obviněný byl odsouzen pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou od tří do deseti let [§21 odst. 2 tr. zákoníku]. Uložený trest ve výměře sedmi let je tedy zcela v rámci tohoto zákonného rozpětí trestní sazby, a tudíž jeho uložením v posuzované věci nemohl být naplněn žádný z dovolacích důvodů, jejichž prostřednictvím lze výrok o trestu napadat.
Na základě skutečností, které byly výše rozvedeny a vysvětleny, Nejvyšší soud považuje závěry o vině i trestu, jež soudy obou stupňů učinily, za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová