ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.411.2018:37
sp. zn. 9 As 411/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Bc. P. O., zast. Mgr.
Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: první
náměstek policejního prezidenta, se sídlem Policejní prezidium České republiky, Strojnická
935/27, Praha 7, proti rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 14. 9. 2015, č.
j. PPR-33573-18/ČJ-2014-990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Ad 23/2015 - 62,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Ad 23/2015 - 62,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru
ze dne 7. 10. 2014, č. j. 2121/2014, byla podle §125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí služebního příjmu za nařízenou
službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou podle §54 odst. 1 zákona o služebním poměru
v měsících září, říjen a listopad 2010 v rozsahu 9 hodin, v roce 2011 v rozsahu 79,5 hodin
a v roce 2012 v rozsahu 42 hodin; za nařízenou službu přesčas konanou podle ustanovení §54
odst. 1 zákona o služebním poměru v kalendářním roce 2007, 2008, 2009
a od 1. 1. do 31. 8. 2010 byla uplatněna námitka promlčení, protože lhůta pro uplatnění
peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle §207 odst. 1 zákona o služebním poměru
3 roky a marně uplynula dnem 30. 12. 2013.
[2] Žalovaný zamítl podané odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdil.
[3] V záhlaví citovaným rozsudkem městský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení. K výkladu pojmu „důležitý zájem služby“ konstatoval, že zákon
o služebním poměru nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné
libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Nařízení služby přesčas v souladu s §54
odst. 1 zákona o služebním poměru není možné v případě předem známých, právní úpravou
předvídaných situacích, jako je např. čerpání služebního volna, dovolené či účast na školeních.
S takovými důvody absence příslušníků musí totiž správní orgány dopředu počítat a nemohou
tuto předem předvídatelnou absenci příslušníků pokrývat pomocí přesčasových služeb s odkazem
na důležitý zájem služby. Městský soud uvedl, že přihlédl ke skutečnosti, že ve většině případů
konal žalobce službu přesčas mj. z důvodu dočasné pracovní neschopnosti jiného příslušníka,
přičemž tato pracovní neschopnost neměla dlouhodobý charakter. Tento důvod by bylo možné
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu považovat za situaci, kterou nebylo možné
předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle §53 zákona o služebním poměru.
Zároveň však bylo nutné přihlédnout k tomu, že žalobci byla nařízena služba přesčas z důvodu
kumulace nepřítomnosti příslušníků. Žalovaný přitom přesvědčivě nedoložil, že by obsazenost
příslušného útvaru byla zcela dostačující. Soud poukázal na dokumenty založené ve správním
spise nazvané „systemizační atributy“, které podle něj nasvědčovaly spíše tomu, že v období
od června 2010 do prosince 2012 byl v útvaru, kde byl zařazen žalobce, permanentní personální
podstav.
[4] Městský soud posoudil také námitku promlčení. Uvedl, že tato námitka je vůči subjektu,
který se domáhá určitého plnění, účinná tehdy, pokud se o ní dozví. Za takový projev však nelze
považovat závěr vyjádřený až v samotném rozhodnutí. Námitka promlčení musí být uplatněna
takovým způsobem, aby na ni mohl subjekt reagovat ještě před vydáním rozhodnutí ve správním
řízení před správním orgánem prvního stupně. V nyní vedené věci uplatnil správní orgán prvního
stupně tuto námitku poprvé až v odůvodnění svého rozhodnutí. K tvrzení, že námitka promlčení
byla v rozporu s dobrými mravy, městský soud konstatoval, že žalobce v odvolání explicitně
uvedl, v čem spatřoval rozpor s dobrými mravy, a bylo na žalovaném, aby na tyto konkrétní
důvody reagoval; žalovaný tak však neučinil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti upozornil na to, že judikatura Nejvyššího správního
soudu v projednávané problematice mu je známa; podle jeho názoru ji však nerespektoval
městský soud, který zohlednil judikaturu, která již není zcela aktuální a byla samotným Nejvyšším
správním soudem překonána nebo zpřesněna.
[7] Městský soud podle stěžovatele v napadeném rozsudku přistoupil ke strohému komentáři
důvodů pro nařízení služby přesčas, pokud v obecné rovině konstatoval, že jako relevantní důvod
pro nařízení služby přesčas nelze uznat zástup za absentujícího příslušníka ve výkonu služby
z důvodu čerpání dovolené, služebního volna, jazykového nebo jiného kurzu, a v těchto
případech je proto nutné za takto vykonanou službu přesčas poskytnout služební příjem.
Stěžovatel pak poukázal na argumentaci městského soudu, podle níž žalobce konal většinou
službu přesčas z důvodu zástupu za příslušníka, který nenastoupil do služby z důvodu pracovní
neschopnosti, přičemž tento důvod by bylo možné považovat za výjimečně nařízenou službu
přesčas splňující požadavky §54 odst. 1 zákona o služebním poměru, načež však soud dodal,
že i v těchto případech byla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu kumulace nepřítomnosti
příslušníků. Soud pak blíže svou zmatečnou úvahu o kombinaci neschopnosti k výkonu služby
a o kumulaci nepřítomnosti jiných příslušníků nedokončil, takže nešlo dovodit, jaký závěr
z tohoto odůvodnění soudu plyne. Z rozhodnutí žalovaného i z rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně přitom bylo zjevné, kteří konkrétní příslušníci a z jakých konkrétních důvodů
ve výkonu služby absentovali, soud se však k těmto skutečnostem blíže nevyjádřil.
[8] Stěžovatel poukázal, že důležitý zájem služby je v projednávané věci spatřován v náhlém
ohrožení splnění úkolu bezpečnostního sboru výjimečně nastalými překážkami, kterými jsou
právě kumulace nepřítomnosti jiných příslušníků. Tím, že by některé dílčí důvody absencí
příslušníků ve smyslu judikatury samy o sobě obstály jako samostatné důvody pro nařízení služby
přesčas v důležitém zájmu služby, se relevance kumulace nepřítomností ještě
umocňuje. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 – 126, podle nějž si lze představit vznik neočekávané situace způsobené
například momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků, například ze zdravotních
důvodů, která by byla subsumovatelná pod §54 (resp. §201) zákona o služebním poměru.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku připustil i jiné možnosti neočekávané situace,
které příslušníkovi brání ve výkonu služby. Pokud dojde k souběhu neočekávaných důvodů
a k tomu některému příslušníkovi již v této době bylo uděleno služební volno, dovolená, lázeňská
péče aj., může se pak hovořit o neočekávaném vybočení z normálního průběhu výkonu služby,
kdy absentovalo současně několik příslušníků. Každý den, v němž žalobce sloužil přesčas
a domáhal se proplacení této služby, je třeba posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní
důvody nařízení služby přesčas; městský soud však tuto skutečnost nijak nereflektoval
a na individuální posouzení zcela rezignoval.
[9] Postup městského soudu byl v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, který již konkrétně nastínil, jakým způsobem mají soudy nižší instance na důvod
pro nařízení služby přesčas, který spočívá v kumulaci nepřítomnosti jiných příslušníků ve výkonu
služby, nahlížet a hodnotit jej (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 9 As 258/2017 - 32).
[10] Stěžovatel k argumentaci městského soudu týkající se posouzení absence prvku
výjimečnosti v případě povinnosti chránit objekty poukázal na to, že žalobce je zařazen
v Ředitelství služby cizinecké policie a nikoliv v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné
služby; tato skutečnost svědčila o nedostatečně individualizaci napadeného rozsudku. Dále
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 - 25,
a konstatoval, že každá služba, ať už řádná nebo přesčasová, vykonávaná na dotčeném útvaru
bude vždy směřovat k plnění úkolů, které jsou tomuto útvaru příslušnými předpisy svěřené,
pročež nelze dovozovat nevýjimečnost nařízení služby přesčas pouze ze skutečností, že v rámci
přesčasové služby byly plněny „běžné“ úkoly útvaru, jak dovodil městský soud. Prvek
mimořádnosti, který odlišuje běžný výkon služby od nařízeného výkonu služby přesčas
v důležitém zájmu služby, je tak třeba nacházet v konkrétních okolnostech, za nichž byly svěřené
úkoly plněny.
[11] Stěžovatel uvedl, že pokud by žalobce vykonával službu přesčas jako zástup
za konkrétního příslušníka, který by absentoval ve výkonu služby z důvodu čerpání dlouhodobě
plánované dovolené, či jazykového kurzu, jednalo by se o službu přesčas nařízenou v rozporu
se zákonem o služebním poměru. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala,
neboť žalobci byla nařízena služba přesčas z důvodu absence množství příslušníků,
kteří na pracovišti chyběli z různých důvodů; závěr městského soudu tak byl na projednávanou
věc neaplikovatelný. Snažil se soud upozornit na to, že model systematizace služebních míst
je odlišný od doposud řešených případů, avšak soud této námitce nepřisvědčil.
[12] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením, že pokud by byla žalobci nařízena služba přesčas
z důvodu výpomoci za příslušníka, kterému byla udělena dovolená nebo služební volno, nelze
takový důvod podřadit znakům důležitého zájmu. Soud vyjádřil závěr rozporný s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Odkázal k tomu na rozsudek ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 9 As 207/2018 - 20, z nějž je patrné, že nárok na poskytnutí služebního volna spojují
ustanovení §68 a §70 zákona o služebním poměru s velkou skupinou různorodých případů.
Jde přitom o situace, které není možné dopředu předvídat, a na straně druhé situace,
které lze předvídat velmi dobře. Existují však situace, které mohou být za určitých okolností
předvídatelné, za jiných nikoliv. Nejvyšší správní soud pak upozornil, že není dost dobře možné
poskytnout ve vztahu k jednotlivým důvodům obecně platný závěr, zda se jedná o předvídatelný
a plánovaný důvod absence. Hodnocení volna proto musí brát v potaz konkrétní důvod
a okolnosti poskytnutí.
[13] Za nesprávné považoval stěžovatel také posouzení námitky promlčení. Upozornil,
že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že vznesení námitky promlčení
až v prvostupňovém správním rozhodnutí není procesně bezchybné; pro posouzení
je však rozhodné, zda se námitka promlčení dostala do sféry žalobce a zda na ni mohl reagovat
a vyjadřovat se k ní. V projednávané věci byla přitom námitka uplatněna v prvostupňovém
rozhodnutí a žalobce se k ní vyjádřil v podaném odvolání, přičemž tyto námitky stěžovatel řádně
vypořádal. Námitka promlčení proto byla uplatněna řádně, neboť prvostupňové rozhodnutí
a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek.
[14] Stěžovatel souhlasil s městským soudem v tom, že námitka, podle níž bylo promlčení
v rozporu s dobrými mravy, nebyla v napadeném rozhodnutí vypořádána. Zrušit napadené
rozhodnutí pouze pro tuto vadu však považoval za přepjatý formalismus, a to zejména s ohledem
na to, že tato námitka žalobce byla nedůvodná. Stěžovatel k posouzení námitky rozporu
promlčení s dobrými mravy poukázal na konstantní judikaturu civilních soudů (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Z tohoto rozsudku je zřejmé,
že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem
poškodit nebo znevýhodnit povinnou osobu. V projednávané věci však nelze dospět k závěru,
že by jediným účelem bylo poškození žalobce. Z obsahu správního spisu, jakož i z přístupu
žalovaného, není zřejmé, že by se žalobce snažil úmyslně poškodit či znevýhodnit.
[15] Stěžovatel poukázal na to, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, avšak z textu
napadeného rozsudku nevyplývá, proč byl tento postup zvolen; nebylo tedy
jasné, v čem konkrétně měla nepřezkoumatelnost spočívat, neboť soud jednotlivé dny a důvody
pro nařízení služby přesčas nezkoumal a nijak o nich blíže nepojednal. Stěžovatel měl pro shora
uvedené za to, že soud neposoudil věc řádně, přezkoumatelně a individuálně s ohledem
na konkrétní okolnosti věci; nevyjádřil se ke stěžejnímu důvodu pro nařízení služby přesčas,
kterým byla kumulace nepřítomnosti jiných příslušníků ve výkonu služby, nadto nereflektoval
při hodnocení věci ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která nařizování
přesčasových služeb v bezpečnostních sborech výrazně koriguje.
[16] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěry plynoucími
z napadeného rozsudku. Uvedl, že u Policie ČR existuje dlouhodobě personální podstav. Sloužící
příslušníci musí sloužit za příslušníky, kteří zde nejsou, ačkoliv by za normálního chodu věcí měli
být, a to jak fakticky, tak i dle systematizace. Žalobce poukázal na to, že stav příslušníků dle
systematizace nebyl neplněn a dle výkazů byl počet chybějících příslušníků i přes 30 členů.
K trvalému podstavu se podle žalobce vyjádřila také judikatura soudů, a to zejména Krajského
soudu v Českých Budějovicích (rozsudek ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 – 28), ale také
Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126, a ze dne
23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41). Z uvedené judikatury je patrné, že personální podstav není
důvodem pro nařízení služby přesčas. Stěžovatel si toho je vědom, a proto se snažil uvést důvody,
které měly tento primární důvod zastřít, aby v důsledku toho nemusel příslušníkům poskytnout
příjem. V případě, kdy budou personální stavy naplněny, tak k nařizování přesčasových služeb
bude docházet zcela výjimečně a nikoliv pravidelně. Žalobce dále upozornil, že personální
podstav je patrný také ze správního spisu (č. l. 15 – 45). V roce 2010 se personální podstav
pohyboval okolo 15 příslušníků, v roce 2011 okolo 20 příslušníků, v roce 2012 okolo
24 příslušníků pod systemizovaným stavem. Žalobce zdůraznil, že tento personální podstav
je podstavem systemizovaným neboli tabulkovým. Tento tabulkový stav byl ovšem rovněž
poddimenzovaný, a to v důsledku úsporných opatření. Závěrem poznamenal, že námitka
promlčení má za následek poškození žalobce, neboť u útvaru panovaly takové podmínky, které
neumožňovaly žalobci uplatnit nárok bez rizika postihu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud úvodem poznamenává, že městský soud dopustil se pochybení,
pokud v napadeném rozsudku jako žalovaného označil Policii České republiky – Policejní
prezidium, ačkoliv žalovaným správním orgánem je v projednávané věci první náměstek
policejního prezidenta (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 34/2005 – 61, nebo ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 216/2017 – 19). Ze soudního spisu
je však patrné, že k žalobě se vyjadřoval správně právě první náměstek policejního prezidenta,
tedy žalovaný, bez ohledu na to, zda bylo v hlavičce městským soudem nesprávně uvedeno
Policejní prezidium. Je tedy zřejmé, že nemohla být zkrácena procesní práva stěžovatele, který měl
zjevně o veškerém dění před městským soudem povědomí, o čemž vypovídá také obsah jeho
kasační stížnosti. Nebylo mu tak upřeno právo obhajovat své napadené rozhodnutí.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů; podle stěžovatele se městský soud nezabýval konkrétními
důvody pro nařízení služby přesčas žalobci v jednotlivých případech, ale pouze obecně odmítl
všechny uvedené důvody jako nedostatečné. Stěžovatel zároveň poukázal na nesprávnou aplikaci
§54 odst. 1 zákona o služebním poměru na nyní projednávanou věc.
[21] Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že za nesrozumitelné rozhodnutí lze obecně
považovat takové rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu
zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále
rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Pod pojmem
nedostatek důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[22] K problematice nařizování služeb přesčas příslušníkům bezpečnostních sborů existuje
četná judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývají rovněž obsahové požadavky
na odůvodnění rozhodnutí služebních orgánů a následně soudů (viz např. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41,
ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 63, ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 27/2017 - 31, ze dne
14. 6. 2018, č. j. 7 As 148/2017 - 22, ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 As 334/2016 - 22).
[23] Nařizování služby přesčas za účelem plnění běžných úkolů bezpečnostního sboru je
možné pouze výjimečně a za zákonem stanovených podmínek (zejm. §54 zákona o služebním
poměru). (Ne)vyhovění nároku příslušníka bezpečnostního sboru na proplacení poměrné části
služebního příjmu je přitom závislé na zodpovězení otázky, zda byly splněny následující
podmínky pro využití služby přesčas: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad
výjimečnosti služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah
150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy
ve veřejném zájmu. Důležitý zájem služby je dán v situacích, které nebylo možné předvídat
při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle §53 zákona o služebním poměru, jako
například momentální indispozice nebo absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných
důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě splněn
jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny. Důležitý zájem
služby však nelze shledat v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků, ani v případech
důvodů předem obecně známých, tj. právní úpravou předpokládaných situací, jako je např.
čerpání služebního volna, dovolené či účast na školeních. S takovými důvody absence příslušníků
totiž musí správní orgány dopředu počítat a nemohou tuto předem předvídatelnou absenci
příslušníků pokrývat pomocí přesčasových služeb s odkazem na důležitý zájem služby.
Na nařizování služby přesčas se nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru [§171
písm. h) zákona o služebním poměru], z čehož je zřejmé, že se při nařizování přesčasové služby
nevydává rozhodnutí v písemné formě, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené v §181
odst. 5 zákona o služebním poměru. Z hlediska odůvodnění a průkaznosti nařízení práce přesčas
je ovšem nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas alespoň rámcově vymezil
konkrétní důvod, proč ji nařídil a vyhotovil o tomto důvodu stručný písemný záznam,
např. v knize služeb.
[24] V rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 - 25, Nejvyšší správní soud
k obdobnému případu, jako je řešen v nyní projednávané věci, konstatoval: „I v rámci služby přesčas
vykonávají příslušníci útvaru jen ty úkoly, ke kterým mají kvalifikaci a oprávnění, a odpovídají tudíž úkolům,
které jsou vykonávány v rámci běžné služby. Prvkem, který odlišuje výkon běžné služby od výkonu služby přesčas,
jsou pak právě mimořádné okolnosti, které vyžadují, aby bylo přistoupeno k jejímu nařízení. Pro vyhodnocení,
zda bylo kritérium mimořádnosti v daném případě naplněno, je však třeba zkoumat okolnosti nařízení služby
jednotlivě, a u každého případu zvlášť. Důležitým zájmem služby, který musí být dán, aby mohl být přesčas
v režimu §54 odst. 1 služebního zákona nařízen, může být v nepředvídatelných situacích i zájem na zajištění
bezproblémového chodu služby. Zejména v prostředí útvaru, který při své činnosti musí reagovat na aktuální vývoj
situace, je třeba tento zájem jako důležitý zájem služby ve smyslu §54 odst. 1 služebního zákona připustit,
aby mohl být útvar schopný pružně a účinně plnit své úkoly. Skutečnosti ukazující na výjimečnost situace je však
třeba vždy posoudit.“
[25] Z výše citované judikatury dále plyne, že o žádosti příslušníka o doplatek služebního
příjmu za nařízenou službu přesčas služební orgán rozhoduje v řízení ve věcech služebního
poměru (§170 zákona o služebním poměru), v němž je povinen prokázat, že služba přesčas není
z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek než připouští právní úprava.
Z odůvodnění rozhodnutí tedy musí být zjistitelné, proč a v jakém rozsahu byly služby
přesčas nařizovány, tj. kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace, která způsobila
nařízení práce přesčas (srov. §181 odst. 5 zákona o služebním poměru). Jinak totiž nelze
argumentačně vyvrátit tvrzení příslušníka bezpečnostního sboru, který se domáhá doplatku
služebního příjmu za práci přesčas nařízenou v rozporu s §54 odst. 1 zákona o služebním
poměru.
[26] Přezkoumává-li soud rozhodnutí o doplatku služebního příjmu za nařízenou službu
přesčas, musí posoudit splnění výše popsaných podmínek pro nařízení služby přesčas, stejně jako
dodržení obsahových požadavků týkajících se napadeného rozhodnutí. To ovšem nemůže soud
učinit, aniž by se zabýval konkrétními důvody v jednotlivých případech, jež služební orgán
přiměly k nařízení služby přesčas. Právě tomu městský soud v nyní projednávané věci nedostál.
Ačkoli byla důvodnost nařízení služeb přesčas klíčovou otázkou pro posouzení celé věci, městský
soud se okolnostmi jednotlivých případů, ve kterých byla žalobci nařízena služba přesčas
(stěžovatelem jednotlivě popsané na str. 5 – 20 napadeného rozhodnutí), nezabýval
v dostatečném rozsahu. Soud pouze obecně konstatoval, že výpomoc za příslušníka, kterému byla
udělena dovolená či služební volno, nelze podřadit pod znaky důležitého zájmu služby. Dále pak
uvedl, že ve většině případů konal žalobce službu přesčas mj. z důvodu dočasné pracovní
neschopnosti jiného příslušníka, přičemž tato neschopnost neměla dlouhodobý charakter.
Městský soud k tomu uvedl, že tento případ by bylo možné považovat za nepředvídatelnou
situaci ve smyslu §54 odst. 1 zákona o služebním poměru, avšak i v tomto případě byla nařízena
žalobci služba přesčas z důvodu kumulace nepřítomnosti příslušníků; touto svou argumentací
se patrně pokusil poukázat na nedostatečnou obsazenost útvaru (což plyne i z následující
argumentace uvedené v bodě 29.), avšak ani v tomto případě nepřihlédl k jednotlivým
okolnostem případů, ve kterých byla nařízena žalobci služba přesčas. Takto obecně pojatou
argumentaci nelze pro shora uvedené přijmout.
[27] Nejvyšší správní soud pak souhlasí se stěžovatelem v tom, že odůvodnění bodu
26. napadeného rozsudku není ve věci přiléhavé, neboť se týká povinnosti chránit objekty,
o niž v projednávané věci vůbec nešlo, neboť žalobce byl příslušníkem Ředitelství služby
cizinecké policie. Toto pochybení by však bylo možné posoudit jako pouhé přehlédnutí
městského soudu, který řešil celou řadu obdobných případů, v nichž jako účastníci vystupovali
právě příslušníci Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby.
[28] Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační námitka nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů je důvodná, neboť rozsudek neobsahuje klíčové posouzení
jednotlivých důvodů nařízení služeb přesčas. Pokud by městský soud i po takovém posouzení
shledal důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného (což však Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá, neboť takové hodnocení by bylo předčasné), zaváže stěžovatele svým právním
názorem, který v nyní napadeném rozsudku není srozumitelně vyjádřen. V dalším řízení tak musí
nejprve posoudit jednotlivé případy nařízení služeb přesčas a vyslovit k nim závazný právní názor.
[29] Stěžovatel dále napadl také posouzení námitky promlčení. Městský soud uvedl, že námitka
promlčení je vůči subjektu, který se domáhá určitého plnění, účinná tehdy, pokud se o ní dozví,
tedy v okamžiku, kdy příslušná osoba učiní příslušný projev vůle tomuto subjektu uplatňujícímu
právo. Podle soudu však za takový projev vůle nelze považovat závěr vyjádřený až v samotném
rozhodnutí. Námitka promlčení musí být uplatněna takovým způsobem, aby na ni mohl subjekt
reagovat ještě před vydáním rozhodnutí ve správním řízení před správním orgánem prvního
stupně. V projednávané věci bylo podstatné, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí
je výslovně uvedeno, že správní orgán prvního stupně ve vztahu ke službě přesčas konané
v letech 2007, 2008, 2009, a lednu až srpnu roku 2010 namítá promlčení, neboť marně uplynula
tříletá lhůta stanovená v §207 odst. 1 zákona o služebním poměru, což je uvedeno
také na str. 5 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Ačkoliv tedy byla hmotněprávní námitka
uplatněna ne zcela vhodným způsobem až prostřednictvím prvostupňového rozhodnutí,
judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že taková námitka byla uplatněna
účinně (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 7 As 148/2017 - 22, nebo ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 216/2017 – 19). Námitka promlčení
se tedy nepochybně dostala nejpozději doručením prvostupňového rozhodnutí do procesní sféry
žalobce, který na ni reagoval na str. 3 doplnění odvolání. V návaznosti na uvedené se stěžovatel
zabýval otázkou promlčení na str. 20 – 21 napadeného rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že žalobci
bylo umožněno reagovat na námitku promlčení, což také učinil. Výše uvedené hodnocení
námitky promlčení městským soudem nelze pro uvedené přijmout. Námitka nesprávného
posouzení námitky promlčení je tedy důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud pro úplnost závěrem poznamenává, že žalobce v žalobě také
namítal, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku uplatnil
již v odvolání, přičemž stěžovatel se s touto námitkou, jak sám uvedl také v kasační stížnosti,
nevypořádal. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu souhlasí s městským soudem, že i tato
námitka měla být stěžovatelem při posuzování důvodů odvolání posouzena.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[32] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, krajský soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V dalším řízení proto městský soud zohlední výše
uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci městský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu