ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1605.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1605/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) P. S., B) H. S., proti žalované M. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 118/95, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 1999, č. j. 12 Co 40/99-64, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 1999, č. j. 12 Co 40/99-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 1999, č. j. 12 Co 40/99-64, odmítl jako opožděné odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 25. února 1998, č. j. 20 C 118/95-35, jímž soud prvního stupně výrokem označeným jako I. přivolil k výpovědi z nájmu „3 pokojového bytu č. 3, I. kategorie nacházejícího se v domě v B\", výrokem označeným jako II. určil, že „nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní doby v trvání tří měsíců, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku\", výrokem označeným jako III. uložil žalované „předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15ti dnů od poskytnutí přístřeší\" a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolacímu soudu, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, byla známa skutečnost, že soud prvního stupně svůj rozsudek doručoval žalované prostřednictvím pošty do vlastních rukou dvakrát. V prvním případě byl zmíněný rozsudek odeslán dne 31. března 1998, avšak tato zásilka byla po uložení na poště jako nevyzvednutá vrácena soudu prvního stupně dne 24. dubna 1998. Ve druhém případě byl rozsudek žalované odeslán dne 23. října 1998 a ta jej převzala dne 29. října 1998. Důvodem takového postupu se odvolací soud nezabýval a bez dalšího zkoumal účinnost náhradního doručení v pořadí první zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně. Na základě zjištění učiněných ze zprávy poštmistra Pošty B. ze dne 10. února 1999, z lékařské zprávy MUDr. Z. F. ze dne 25. února 1999 a z fotokopií lékařských zpráv předložených žalovanou pak dovodil, že „k prvnímu pokusu o doručení (zásilky odeslané soudem prvního stupně dne 31. března 1998) došlo 6.4.1998 a 7.4.1998 byla písemnost uložena na poště. Po uplynutí odběrní lhůty dne 22.4.1998 byla nevyzvednutá zásilka vrácena soudu prvního stupně 24.4.1998\". Žalovaná si tedy zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedla a účinky náhradního doručení tak nastaly dne 10. dubna 1998, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 11. dubna 1998 a v pondělí 28. dubna 1998 nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., dovodil, že odvolání žalované, podané u soudu až dne 2. listopadu 1998, bylo podáno opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. S odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), v něm namítla, že v zájmu zajištění rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení (§18 o.s.ř.) ji měl - vzhledem k jejímu zdravotnímu postižení - již soud prvního stupně ve smyslu §5 o.s.ř. poučit o jejich procesních právech, popřípadě ustanovit jí podle §29 odst. 1 o.s.ř. opatrovníka pro řízení. V dovolání pak napadla právní závěr, že rozhodnutí soudu prvního stupně jí bylo doručeno náhradním způsobem dne 10. dubna 1998. Současně uvedla, že neakceptuje ani závěr, „že nejsou podmínky pro prominutí zmeškání lhůty pro odvolání\". Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dále vytkla, že vychází mimo jiné ze sdělení Pošty Brno 2 ze dne 10. února 1999, které neobsahuje uvedení důvodů její nepřítomnosti v místě trvalého bydliště a je nepřesné i v popisu situací, v nichž žádala o uložení poštovních zásilek. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné i proto, že opatřené lékařské zprávy, z nichž rovněž vychází, jsou toliko dílčími zprávami, které ani zdaleka neodráží její momentální zdravotní stav. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky v době podání řádného dovolání (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem a označuje způsobilé dovolací důvody, které žalovaná podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., opřela - li přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., a §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tvrdí - li, jak vyplývá z obsahu dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné nejen podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., nýbrž i podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť žalované byla nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení odňata možnost před tímto soudem jednat.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s.ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
V těchto souvislostech však nelze přehlédnout nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/96, uveřejněný pod č. 95 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, z jehož závěru praxe obecných soudů již delší dobu vychází. Podle citovaného nálezu platí, že zvolil - li krajský soud cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky, kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel - v dané věci - o výslechu svědka nebyl uvědoměn a neměl možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu, byla mu tím odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného, momentu. Jakkoli tedy tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovateli byl jím napadený rozsudek řádně doručen, platí i zde vzhledem k ustanovení §211 o.s.ř. ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu, týkající se dokazování, tedy i ustanovení §122 odst. 2 o.s.ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, ustanovení §123 o.s.ř., zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména ustanovení §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná do spisu založila fotokopie lékařských zpráv (srov. č. l. 43, 44 a 48 spisu). Navíc odvolací soud si vyžádal zprávu pošty (č. l. 60 spisu) a další lékařskou zprávu (č. l. 62 spisu). Z uvedených zpráv (listin) učinil zjištění významná pro závěr o účinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně žalované, aniž jimi při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. použitelný i v odvolacím řízení) po předvolání účastníků řízení, resp. jejich zástupců (§115 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.) provedl důkaz jejich přečtením či sdělením jejich obsahu (§129 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.) tak, aby se účastníci, pokud využijí svého práva účastnit se jednání, mohli k provedeným důkazům vyjádřit (§123 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.). Tím - s přihlédnutím k citovanému nálezu Ústavního soudu - zatížil řízení vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Skutečnost, že řízení je v tomto ohledu postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., současně způsobuje, že dovolání je i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.); přitom se nezabýval dovolacími námitkami podřazenými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Pro úplnost však lze dodat, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jak se mylně domnívá dovolatelka (odvolací soud takový závěr učinit ani nemohl, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř. požádala). Připadá - li v dovolacím řízení v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. v úvahu přezkum pouze odvolacím soudem přijatých právních závěrů, nelze se zmíněnou námitkou zabývat. Navíc i v této věci se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem přijatým Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, totiž závěrem, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by v případě, kdy je podáno zjevně opožděné odvolání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř., měl soud (ať již soud prvního stupně nebo soud odvolací) povinnost vyzvat odvolatele k podání takového návrhu.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že pokud z obsahu spisu nevyplývalo, proč soud prvního stupně - ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, příp. že se na této adrese nezdržuje - rozsudek, jako v daném případě, doručil znovu, bylo povinností odvolacího soudu, aby v rámci posouzení včasnosti odvolání zjistil příčinu takového postupu soudu prvního stupně. Bez znalosti příčin, které soud prvního stupně vedly k opětovnému doručení rozsudku, zůstává právní posouzení včasnosti odvolání odvolacím soudem neúplné a tedy ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. i nesprávné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 1998, sp. zn. 20 Cdo 320/98). Jde - li o posouzení otázky včasnosti odvolání, lze připomenout, že pro účinnost náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou je podstatné, aby se adresát písemnosti zdržoval v místě doručení v době, kdy byl vyzván doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti (srov. Občanský soudní řád, Komentář, Praha, Panorama 1985, I. díl, str. 273), nikoli tedy v době uložení písemnosti, resp. ve dnech, kdy plynula úložní doba.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová