ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1241.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1241/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. K., proti žalovanému K. F. P., o určení důvodu skončení pracovního poměru a o náhradu a odškodnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Nc 1557/91, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 1997, č.j. Nc 1557/91-23, a Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 1997, č.j. 20 Co 447/97 - 31, takto:
I. Řízení o „dovolání\" žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. dubna 1997, č.j. Nc 1557/91-23, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 1997, č.j. 20 Co 447/97 - 31, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 650,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 19. prosince 1997, č.j. 20 Co 447/97 - 31, potvrdil usnesení ze dne 2. dubna 1997, č.j. Nc 1557/91 - 23, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že důvodem skončení jeho pracovního poměru byly okolnosti dle „§24 zákona o mimosoudních rehabilitacích a jiných zákonů\" a žádal náhradu a odškodnění, pro vady, jež brání projednání žaloby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přes poučení dle §43 o. s. ř. zůstala žaloba nesrozumitelná ve vymezení toho, čeho se žalobce domáhá.
Usnesení soudů obou stupňů napadl žalobce (posléze zastoupený advokátem) včasným dovoláním, uváděje, že řízení je postiženo vadami dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř., tedy, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o. s. ř.. Existenci vady dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel ve zmatečném určení žalovaného v záhlaví obou usnesení; právnická osoba označená v žalobě jako K. f. P. totiž již v době podání žaloby neexistovala, neměla způsobilost být účastníkem řízení a právním nástupcem žalobcova zaměstnavatele je K. F. P. a.s. Vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení dle dovolatele postiženo proto, že soud jej náležitě nepoučil o vadném označení žalovaného a při zastavení řízení nezohlednil, že žalobce se o odstranění vad žaloby podle svých schopností snažil, leč pro abstraktnost poučení nechápal jeho přesný smysl. Soud měl podle dovolatele buď projevit více trpělivosti a ohleduplnosti při plnění poučovací povinnosti vůči invalidnímu důchodci, anebo měl postupovat dle §30 o. s. ř. Tím, že soud řízení po formálním poučení „jednoduše\" zastavil, tedy žalobci vzal možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření poukazuje na to, že dovolání není přípustné, když chybějící označení právní formy žalovaného v žalobě vadu dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezpůsobuje a vada dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. není dána proto, že soud se podáními žalobce zabýval a potřebná poučení mu poskytl. Žalobce nebyl zbaven možnosti jednat před soudem ani proto, že možnost svá podání doplnit měl a za to, že tak neučinil, nese odpovědnost on sám.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce výslovně podal „dovolání\" též proti usnesení soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je ovšem odvolání, pokud to zákon nevylučuje (ustanovení §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí (srov. výše cit. ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř.). Tím, že žalobce směřuje „dovolání\" proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je pak neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání\" proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je úkolem Nejvyššího soudu prověřit, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, uveřejněného pod číslem 41/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti pak mají - ve shodě s ustanovením §18 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\") - i právnické osoby, přičemž počátek této způsobilosti se pojí se vznikem právnické osoby, jejž ustanovení §19 odst. 2 obč. zák. váže ke dni zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Ke dni podání žaloby, tudíž k 30. říjnu 1991 (srov. č.l. 1), šlo o organizace (srov. §18 občanského zákoníku v tehdejším znění).
81
Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že nedostatek podmínky řízení a vada žaloby jsou navzájem nezaměnitelnými pojmy procesního práva, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvaha o vadě podání (zde žaloby) se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon splňuje náležitosti předepsané příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zde ustanoveními §42 odst. 3 a §79 odst. l o. s. ř. ve znění účinném k 31. říjnu 1991). Nesprávnost nebo neúplnost žaloby co do nesprávnosti nebo neúplnosti označení účastníků je důvodem postupu podle ustanovení §43 o. s. ř. Označení účastníka v návrhu je přitom typicky nesprávné, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, s písařskou chybou, vynecháním slova ve víceslovném názvu a pod.), a neúplné, jestliže některý z těchto znaků v návrhu chybí. Nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 o. s. ř. tudíž není vadou návrhu z hlediska jeho správnosti či úplnosti a taková vada návrhu naopak nepředstavuje nedostatek podmínky řízení (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník, 2000, pod číslem 39).
Ze spisu se podává, že žalobce žalovaného v žalobě označil jako „K. f. - P. - P.\" (srov. č.l. 1, jakož i doplňující podání žalobce z č.l. 21). Při absenci údaje o právní formě žalovaného bylo lze mít označení žalovaného vskutku (jen) za neúplné (jak žalovaný uvádí ve vyjádření k dovolání). Podle ustáleného výkladu ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném k uvedeném datu, to jest ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb. a č. 328/1991 Sb., byl totiž i tento údaj nezbytný k identifikaci účastníka řízení, jímž je právnická osoba (organizace). V uvedené věci se tento závěr prosazuje o to naléhavěji, že podle údajů z obchodního rejstříku ke dni podání žaloby nebyl žalovaný identifikovatelný (v intencích dovolatelových úvah) ani jako bývalý (zaniklý) zaměstnavatel žalovaného. V oddílu A.LVIII, vložce č. 809 stávajícího obchodního (do 31. prosince 1991 podnikového) rejstříku vedeného nyní Městským soudem v Praze byl totiž od 19. března 1957 do 22. ledna 1991, kdy byl vymazán pro zrušení bez likvidace, zapsán „K. f.\". Označení „K. f. - P. - P.\" pak ke dni podání žaloby neodpovídalo ani obchodnímu jménu nynějšího K. F. P. a.s.. Tento subjekt měl sice v oddílu B, vložce č. 474 obchodního rejstříku vedeného u téhož soudu v době od 22. ledna 1991 do 10. ledna 2001 zapsáno sídlo na adrese P., avšak od 22. ledna 1991 do 30. dubna 1996 byl zapsán pod obchodním jménem „KF a.s.\".
Okolnost, že označení žalovaného v žalobě bylo (z hlediska jeho správnosti a úplnosti) vadné, a že tato vada nebyla žalobcem v průběhu řízení před soudy obou stupňů zhojena, by mohla vést toliko k závěru o existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. postiženo není. Ostatně, dovolatel dozajista neočekával, že Nejvyšší soud (poté, co by usnesení soudů obou stupňů dle jeho požadavku zrušil) řízení zastaví, což je zákonný důsledek existence označené vady (srov. §243b odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení uveřejněném pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha svých rozhodnutích dalších, po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\"), je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak již v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14 Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci, a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
K zastavení řízení došlo proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle nějž věc nelze projednat pro vady žaloby, které nebyly přes výzvu odstraněny. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení.\" Přitom právě (rozhodnutí o) zastavení řízení dovolatel ve svých námitkách ztotožňuje s oním „postupem\", v jehož důsledku měl být zbaven možnosti před soudem jednat. Nebyla-li pak žaloba projednatelná i pro jiné vady než vadu v označení žalovaného (a proti tomuto závěru odvolacího soudu dovolatel žádné výhrady neuplatňuje), pak je z hlediska úvah o zmatečnosti řízení dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. zcela bez významu i skutečnost, že soudy nevyzvaly žalobce k odstranění (objektivně existující) vady v označení žalovaného, nýbrž své výzvy směřovaly k odstranění oněch jiných vad a pro ně řízení zastavily.
Řízení tedy netrpí ani vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání (v části směřující proti usnesení odvolacího soudu) jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto potud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání), tedy ve výši 500,- Kč (§7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a ze dvou paušálních náhrad po 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), to jest z částky 650,- Kč. Nejvyšší soud proto žalovanému k tíži žalobce náhradu nákladů dovolacího řízení v tomto rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r
předseda senátu