ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2723.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2723/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. M., a B/ M. Š., proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v P., o zaplacení 5.730.576,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 106/99, o dovolání prvého žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 1999 č. j. 23 Co 413/99-44, takto:
I. Dovolání prvého žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout znemožněním realizace podnikatelského záměru spočívajícího v rekonstrukci a následném prodeji objektu (zámeček ve Z.), který v roce 1995 koupili od České republiky. Přestože objekt rekonstruovali, nemohli již dosáhnout zisku jeho prodejem, neboť se zjistilo, že se nestali vlastníky pozemků, na nichž objekt stojí a které slouží k přístupu k němu. Žalobci dovozují, že se tak stalo v důsledku nesprávného postupu pracovníků Okresního úřadu v P., kteří v zastoupení České republiky prodali žalobcům pozemky s ujištěním, že se na ně nevztahuje restituční zákon, avšak právě vzhledem k tomu, že na pozemky byl v době uzavření kupní smlouvy restituční nárok uplatněn, byla pravomocným soudním rozhodnutím později kupní smlouva určena za neplatnou. Podle dovolatelů jde proto o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákona").
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7. 6. 1999 č. j. 8 C 106/99-31 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalobci přes výzvu soudu nezaplatili soudní poplatek z návrhu, ačkoliv na projednávanou věc se nevztahuje osvobození od zaplacení soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. g/ zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nárok na ušlý zisk, jak jej žalobci uplatnili, nespadá pod režim zákona č. 58/1969 Sb.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 30. 7. 1999 č. j. 23 Co 413/99-44 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nelze žalobci uplatněný nárok posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., když úředním postupem nelze rozumět jakýkoliv postup prováděný úřadem, ale pouze postup v případech, kdy státní orgán plní své úkoly dané mu zákonem. V posuzované věci se jednalo o kupní smlouvu mezi žalobci a Českou republikou - Okresním úřadem v P., uzavřenou podle §588 a následujících obč. zák. Nešlo tedy o správní řízení, nýbrž o občanskoprávní vztah, kde oba subjekty kupní smlouvy měly rovné postavení. Pokud se žalobci domáhají náhrady škody vzniklé jim uzavřením neplatné kupní smlouvy, bude taková náhrada posuzována podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a žalobcům vzniká poplatková povinnost podle §4 písm. a/ zákona č. 549/1991 a položky 1 písm. a/ sazebníku soudních poplatků ve výši 4 % z ceny předmětu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal prvý žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a které odůvodňuje podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítá, že žalobcům byla odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu, spočívajícím v předepsání soudních poplatků v řízení, které je ze zákona od těchto poplatků osvobozeno. Podle dovolatele soudy obou stupňů současně celou věc nesprávně právně posoudily, když bez jednání a provedení důkazů dospěly k závěru, že předmětné jednání pracovníků Okresního úřadu v P. nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. Zúžily totiž nesprávně prodej státní půdy pouze na vlastní uzavření kupní smlouvy, ačkoli tomuto aktu předcházelo povinné přezkoumání celé věci Pozemkovým úřadem Okresního úřadu v P. z hlediska restitučních zákonů i zákona o půdě a jednání Okresního úřadu v P. s Ministerstvem financí o udělení výjimky z prodeje státní půdy, kdy jednoznačně šlo o plnění úkolů státního orgánu při správě a prodeji státního majetku. Nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. spatřuje dovolatel v hrubé závadě při práci Okresního úřadu v P., který nezjistil uplatněný restituční nárok na prodávané nemovitosti, což vedlo k vyslovení neplatnosti kupní smlouvy. Považuje též za zcela mylný a neodůvodněný názor odvolacího soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu může dojít pouze ve správním řízení. Dovolatel navrhuje zrušit napadené usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a na straně žalované jednal nadále jako s účastníkem s Českou republikou, která podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vstoupila dnem 1. 1. 2001 do řízení namísto dosavadního žalovaného Okresního úřadu v P., který od tohoto okamžiku za stát jako jeho organizační složka před soudem jedná. Dospěl pak k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a/ změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e/ odvolání odmítnuto,
f/ odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z hlediska ustanovení §238a a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno, přípustné; ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože usnesení odvolacího soudu není ohledně tohoto výroku usnesením měnícím, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o.s.ř. proto, že potvrzující výrok usnesení nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována, přičemž ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. dopadá pouze na rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, zatímco v dané věci bylo řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích). Podmínky přípustnosti dovolání podle §239 o.s.ř. rovněž splněny nejsou, neboť usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Ostatně, odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.) a prvý žalobce před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodal (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením skutečně trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za "postup soudu v průběhu řízení" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť soud prvního stupně byl oprávněn rozhodnout o odvolání proti usnesení bez nařízení jednání (§214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). K potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., došlo v této věci proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, že řízení není osvobozeno od placení soudních poplatků ve smyslu §11 odst. 1 písm. g/ zákona o soudních poplatcích, neboť nejde o nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení." Tvrzení, že dovolateli byla rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, proto není způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Například v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s.ř. (nyní §237 odst. 1 písm. f/) jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97).
Protože usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 o.s.ř., a protože z hlediska ustanovení §238a odst. 1 a §239 o.s.ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání prvého žalobce podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť prvý žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. března 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová