ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.782.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 782/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně obce P. T., proti žalovanému F. V., o zaplacení částky 29.094,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 482/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2001, č. j. 12 Co 1011/2000-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2001, č. j. 12 Co 1011/2000-31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání (§153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování soudu – dále jen „o.s.ř.“) ze dne 29. června 2000, č. j. 11 C 482/2000-13, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 29.094,70 Kč s příslušenstvím tam specifikovaným. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalovanému, který zmeškal (bez důvodné a včasné omluvy) první jednání ve věci, bylo „dle ustanovení §47 o.s.ř.“ řádně doručeno předvolání k jednání.
Žalovaný podal návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 4 o.s.ř.); současně podal proti zmíněnému rozsudku odvolání.
Návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání soud prvního stupně usnesením ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 11 C 482/2000-27, zamítl. Z výpovědí poštovních doručovatelek H. M. a M. H. zjistil, že předvolání k prvnímu jednání žalovanému doručovala dne 27. dubna 2000 H. M., že písemností, vhozenou do poštovní schránky žalovaného, uvědomila nepřítomného žalovaného o dalším pokusu o doručení zásilky dne 28. dubna 2000, že v tento den již zásilku doručovala M. H., že i nový pokus o doručení zásilky zůstal bezvýsledný, a že za této situace byla zásilka dne 28. dubna 2000 uložena u pošty. Na základě uvedených zjištění dovodil, že předvolání k jednání bylo žalovanému řádně doručeno uložením na poště „ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř.“.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 16. ledna 2001, č. j. 12 Co 1011/2000-31, odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako nepřípustné (§218 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §202 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „o.s.ř.“). Ohledně doručování předvolání k jednání se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně z výpovědí poštovních doručovatelek H. M. a M. H., a shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že předvolání k jednání u soudu prvního stupně bylo žalovanému řádně doručeno uložením na poště podle §47 odst. 2 o.s.ř. Protože v dané věci byly splněny podmínky pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání, posoudil odvolání žalovaného jako nepřípustné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Namítl, že soud prvního stupně vyslechl poštovní doručovatelky H. M. a M. H., aniž nařídil jednání, resp. aniž žalovaného o termínu výslechu svědkyň uvědomil; ostatně byly-li tyto svědkyně vyslýchány, je žalovaný přesvědčen, že i jemu měla být dána možnost navrhnout výslech svědků, konkrétně jeho manželky a matky. Jestliže mu toto umožněno nebylo, byla poškozena jeho práva v soudním řízení. Kromě toho zpochybnil závěr, že pro účely vydání rozsudku pro zmeškání byla splněna podmínka řádného doručení předvolání k jednání. V této souvislosti namítl, že zásilka byla soudu jako nevyzvednutá vrácena po třech dnech (a tudíž nebyla u pošty uložena po dobu pěti dnů), že odvolací soud se nezabýval náležitostmi doručenky a ani nezkoumal, zda vyrozumění o uložení zásilky a samotné její uložení na poště neproběhlo v jeden den. Navíc – s odkazem na ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. – namítl, že v rozsudku pro zmeškání schází posouzení skutkového stavu věci podle příslušných hmotněprávních ustanovení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 29. června 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 16. ledna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem a je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání; dovolací soud však dospěl rovněž k závěru, že – z posléze uvedených důvodů – je dovolání přípustné rovněž podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (žalovanému byla nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení odňata možnost před tímto soudem jednat).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s.ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem – účastnit se aktivně projednání věci – a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
V těchto souvislostech však nelze přehlédnout nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/96, uveřejněný pod č. 95 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, z jehož závěru praxe obecných soudů již delší dobu vychází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, a ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod č. 25 v sešitě č. 4 z roku 2002 a pod č. 40 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1605/99, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 1291/99). Podle citovaného nálezu platí, že zvolil-li krajský soud cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky, kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel – v dané věci – o výslechu svědka nebyl uvědoměn a neměl možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu, byla mu tím odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného, momentu. Jakkoli tedy tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovateli byl jím napadený rozsudek řádně doručen, platí i zde vzhledem k ustanovení §211 o.s.ř. ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu, týkající se dokazování, tedy i ustanovení §122 odst. 2 o.s.ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, ustanovení §123 o.s.ř., zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména ustanovení §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Uvedené závěry, týkající se doručování rozsudku (a z toho plynoucí závěry, týkající se otázky včasnosti odvolání), lze bez dalšího vztáhnout rovněž na doručování předvolání k jednání. Zbývá dodat, že vyslýchal-li naznačeným (nesprávným) způsobem svědky soud prvního stupně a ani odvolací soud nápravu nezjednal, je odvolací řízení zatíženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že poté, co žalovaný doručil dne 25. července 2000 soudu prvního stupně návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání proti tomuto rozsudku, vyslechl soud prvního stupně do protokolu dne 17. srpna 2000 poštovní doručovatelku H. M. a dne 11. října 2000 – prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Mostě – poštovní doručovatelku M. H. Účastníci řízení (jejich zástupci s procesní plnou mocí) nebyli o termínech výslechů uvědoměni a těchto výslechů se ani nezúčastnili. Přesto z výslechů uvedených poštovních doručovatelek učinil soud prvního stupně a posléze rovněž odvolací soud zjištění významná pro závěr o účinnosti náhradního doručení předvolání k jednání žalovanému. Tím – s přihlédnutím k citovanému nálezu Ústavního soudu a k závěrům, přijatým ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu – zatížil řízení vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Skutečnost, že řízení je v tomto ohledu postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., současně způsobuje, že dovolání je i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.); přitom se – z důvodu předčasnosti – nezabýval dovolacími námitkami podřaditelnými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu