ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1036.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1036/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně E. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Muzeu města P., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 18/94, o dovolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.1.2003, č.j. 20 Co 609/2002-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5.9.1991 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala se žalobkyně vydání nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.10.1996, č.j. 25 C 18/94-60 v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II. žalobu v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., zamítl. K odvolaní žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací, usnesením ze dne 30.5.1997, č.j. 20 Co 79/97-74, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů procesních nedostatků rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 15.6.1998, č.j. 25 C 18/94-86 řízení proti Českému státu zastavil a rozsudkem ze dne 8.12.1998, č.j. 25 C 18/94-95 v odstavci I. žalobě opět vyhověl a v odstavci II. v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7.6.1999, č.j. 20 Co 142/99-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a to pro nepřezkoumatelnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25.9.2001, č.j. 25 C 18/94-130 žalobě vyhověl a v odstavci II. v části týkající se vydání 1652/2520 domu čp. 475 se stavební parcelou č. 526 v k.ú. P. – S., žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je neteří MUDr. B. K., jehož spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu ideální 868/2520 přešel na stát na základě výměru Finančního odboru ONV v P. ze dne 17.3.1960, vydaným podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Vzal za prokázané, že žalobkyně podala výzvu k vydání nemovitosti nejpozději 2.5.1991, tedy včas. Rovněž vzal za prokázané, že Z. L. podala výzvu po marném uplynutí prekluzivní lhůty dne 24.6.1991. Námitku žalovaného o zhodnocení předmětných nemovitostí považoval soud prvního stupně za účelovou s poukazem na to, že žalovaný tuto námitku neuplatnil v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 94/92, v němž bylo řešeno vydání části nemovitosti dříve patřící H. H. Dále konstatoval, že zákon č. 403/1990 Sb. nepodmiňuje vydání nemovitostí zaplacením určité finanční částky. Vyslovil závěr, že žalobkyně je tedy oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 403/1990 Sb. pouze po svém strýci MUDr. B. K. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání v rozsahu ideální 350/2520, a to s odůvodněním, že tato část nemovitosti přešla na stát podle §453 odst. 2 o.z., a to na základě výměru ONV v P. ze dne 25.11.1965. Vyslovil závěr, že k této části nemovitosti žalobkyně není oprávněnou osobou, neboť nesplňuje podmínky zákona č. 87/1991 Sb. a též neprokázala, že by jí svědčil restituční nárok po E. E. K. nebo G. K.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.1.2003, č.j. 20 Co 609/2002-160, nepřipustil vedlejší účastenství Z. L. na straně žalobkyně. K odvolání žalobkyně a žalovaného tentýž soud rozsudkem ze dne 9.1.2003, č.j. 20 Co 609/2002-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobkyně je podle §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 403/1990 Sb. oprávněnou osobou ve vztahu k ideálnímu podílu 866/2520 předmětných nemovitostí. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala ani netvrdila svůj právní vztah k ostatním spoluvlastníkům nemovitosti z hlediska §3 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž pominula skutečnost, že již bylo v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 94/92, pravomocně rozhodnuto o vydání jeho části právním nástupcům H. H. Podle odvolacího soudu jestliže žalobkyně požádala o vydání věci již v roce 1991 a žalovaný namítal zhodnocení vydání věci teprve v roce 1996, jedná se o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby ve smyslu §3 o.z. a platí lhůta k plnění podle §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Poukazoval na to, že Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud ČR již opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovily závěr, že věcí celou podle §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. ( §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ) se rozumí též spoluvlastnický podíl. Oprávněná osoba se tedy může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům ve smyslu těchto zákonů svědčilo vlastnické právo a podíl ostatních osob oprávněné osobě tedy nepřipadá.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237o.s.ř. ( správně §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a) o.s.ř. ( správně §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).Vytýkal, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s hmotným právem - §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. určil, že jedinou oprávněnou osobou po MUDr. B. K. je jeho neteř, tedy žalobkyně. Podle dovolatele z provedených důkazů nevyplynulo, že Z. L. není oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V této souvislosti odkazoval na ustanovení §241a) odst. 3 o.s.ř. a §132 o.s.ř. Dále vytýkal soudům obou stupňů, že nesprávně v rozporu s hmotným právem stanovily lhůtu pro vydání nemovitosti do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaný začal namítat zhodnocení v roce 1996 a jeho výše nebyla do současné doby určena, jde o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby ve smyslu 3 o.z., v tomto směru poukazoval na nález Ústavního soudu ČR – II. ÚS 109/94. Dále tvrdil, že byl zbaven práva na zákonného soudce, přitom odkazoval na nález ÚS III. 200/98. Rovněž namítal, že podle nálezu ÚS II. 145/02 měl být obeslán k jednání i účastník ( Muzeum m. P. ) a nikoli pouze advokát. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu ( části, v níž byla žaloba zamítnuta ) podala též žalobkyně dne 26.3.2003 dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky zákon č. 403/1990 Sb. má na mysli vydání věci jako celku a předmětná nemovitost měla být vydána na základě tzv. přirůstání podílu. Poukazovala na skutečnost, že jako osoba bez české státní příslušnosti neměla být stavěna do nerovného postavení a současně namítala odlišné podmínky restituce podle zákona č. 403/1990 Sb. a 87/19991 Sb. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k oběma dovoláním nebyla podána.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. odpovídá ustálené judikatuře.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od dosavadních závěrů soudní praxe, podle níž věcí celou podle §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. se rozumí též spoluvlastnický podíl. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že oprávněná osoba se tedy může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům svědčilo vlastnické právo. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že těmto osobám nemůže se jim tak dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi, tak nemůže ,,přirůst“ podíl po jiném ze spoluvlastníků.
Ve vztahu k dovolacím námitkám žalovaného nesoucím se k možnosti uplatnit dodatečně zhodnocení vydávané věci, ztotožňuje se dovolací soud s právním posouzením odvolacího soudu, na něž pro stručnost odkazuje. Pro úplnost se v této souvislosti připomíná přiléhavý odkaz odvolacího soudu na výsledky řízení v dřívější věci, totiž sp. zn. 9 C 94/92, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž bylo pravomocně rozhodnuto o vydání části nemovitosti právním nástupcům H. H. I když předmětem vydání, jak shora uvedeno, může být i samostatný spoluvlastnický podíl, tedy ideální (myšlený) podíl na nemovitosti, pojem zhodnocení věci se v poměrech zákona č. 403/1990 Sb. upíná k nemovitosti jako stavbě, která jako jedině jako nepřímý předmět právního vztahu (z titulu restituce vlastnictví) mohla být pojmově zhodnocena. Pravomocný výsledek citovaného předchozího řízení tak vylučuje možnost dodatečného zkoumání otázky případného zhodnocení uplatněného v řízení zahájeném k návrhu další z oprávněných osob. Obsahově jde o situaci srovnatelnou s důsledky platnými pro věc rozsouzenou, v rozsahu zjištění jedné z okolností významných pro posouzení nároku na vydání věci. Tomu odpovídající výklad odvolacího soudu plyne tak dostatečně srozumitelně z gramatického i systematického výkladu zákona, jmenovitě §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Nelze proto ani v tomto směru dospět k závěru, že by rozhodnutí soudu v tomto ohledu představovalo posouzení otázky zásadního právního významu.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděné nálezy Ústavního soudu ČR – II. ÚS 109/94, III. ÚS 200/98, II. ÚS 145/02, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaného i žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Rovněž žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu