ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1215.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1215/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně E., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 73/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2004, č. j. 19 Co 443/2004-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2004, č. j. 19 Co 443/2004-39, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2004, č. j. 10 C 73/2004-22, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 10 C 73/2004-22, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit „byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové výměře 85,2 m2 nacházející se ve třetím podlaží domu č. p. 369 v části obce B. na pozemku parc. č. 872 o výměře 446 m2 v katastrálním území B., obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná užívala předmětný byt nejméně od roku 1980 jako družka jeho tehdejšího nájemce J. K., že v té době byl předmětný dům ve vlastnictví OPBH v P., že J. K., J. K. a A. N. v roce 1992 dům restituovali, že poté jej rozdělili na čtyři byty, že předmětný byt i nadále užíval J. K. jako spoluvlastník domu, že takto v bytě bydlel i se žalovanou až do 31. října 1996, kdy zemřel, a že žalovaná v bytě bydlí i po úmrtí J. K. Poté zjistil, že spoluvlastnický podíl k domu po J. K. nabyla v dědickém řízení jeho dcera D. N., že podle závěti J. K. měli spoluvlastníci domu založit žalované k bytu nájemní právo, že mezi spoluvlastníky domu a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu bytu, že dne 27. ledna 1997 podepsali spoluvlastníci domu listinu, podle níž měla žalovaná právo užívat byt do své smrti, že dne 27. dubna 1997 podepsali další listinu, podle níž užívací právo k bytu převedli na spoluvlastnici D. N., že na základě kupní smlouvy ze dne 27. září 2002 spoluvlastníci předmětný dům prodali žalobkyni, že dne 3. ledna 2003 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a D. N. jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu a že zde šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 31. prosince 2003. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Žalobu na jeho vyklizení však přes to zamítl, neboť zároveň dovodil, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně – dále jen „obč. zák.“). Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu, že žalovaná byt užívá nejméně od roku 1980 v dobré víře, že jí svědčí právo bydlení odvozené od nájemce a později vlastníka bytu. Současně dodal, že zamítnutím žaloby „založil žalované nájemní vztah za regulované nájemné k předmětnému bytu“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 19 Co 443/2004-39, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž jeho právní závěry, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že v daném případě je na místě žalobu zamítnout, neboť ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti sice neopomenul, že žalovaná neplatí „nájemné“ a že její chování se v tomto směru nezměnilo ani po vynesení rozsudku soudu prvního stupně; současně však dovodil, že okolnost bydlení žalované v předmětném bytě od roku 1976, resp. od roku 1980, a její zdravotní a sociální poměry „převažují a odůvodňují použití ust. §3 obč. zák. a zamítnutí žaloby o vyklizení předmětného bytu“. Z důvodů uvedených v napadeném rozsudku však nesouhlasil se závěrem, že na základě zamítavého rozhodnutí vznikl žalované nájemní poměr k bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť se v něm řeší otázka užití ustanovení §3 obč. zák. na právní poměry užívání bytu „bývalým členem společné domácnosti, včetně práva na náhradní byt“. V dovolání podrobně popsala zjištěný skutkový stav věci, uvedla, že po prodeji domu žalovaná „zcela jistě věděla, že nájemkyní není a že právo k bytu nemá“, avšak přes to neučinila nic pro to, „aby situaci změnila, nezačala vyjednávat o uzavření smlouvy, nezačala dokonce ani platit byť nějaké symbolické nájemné“. Dále namítla, že žalovaná nevyužila ani nabídky jiných bytů ze strany D. N. Uvedla rovněž, že zdravotní stav žalované a její sociální a majetkové poměry nebyly předmětem dokazování a odvolací soud na nich přes to alespoň zčásti založil svůj právní závěr ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V dovolání také uvedla, že byla-li jí odepřena ochrana vlastnického práva, byla současně žalované přiznána ochrana jiného práva, avšak odvolací soud neuvedl, o jaké právo jde. Žalobkyně si klade otázku, zda bylo žalované tímto založeno „právo na bydlení“. Navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které odvolací soud při posouzení věci přijal. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve výroku o věci samé) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použila žalobkyně vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak zčásti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Žalobkyně však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že potvrzující výrok napadeného rozsudku je založen (rovněž) na právních závěrech, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) a že jsou dány důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu. Správnost posléze uvedeného právního závěru žalobkyně – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadla. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., se v soudní praxi ustálil. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vyklizení bytu, jde o rozhodnutí odporující ustálenému řešení této otázky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje. V již citovaném rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze zejména pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovodil-li tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že požadavku na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze zabránit prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nelze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl proto použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu