ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.229.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 229/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) M. H. a b) A. H., zastoupeným advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 166/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 537/2003-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 537/2003-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 22 Co 440/98-97, zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 24. září 1997, č. j. 7 C 166/96-68, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 7 C 166/96-119, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu č. 2 o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, ve II. poschodí domu čp. 1430 v ul. Z. v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že ve věci sp. zn. 7 C 111/99 Okresního soudu v Pardubicích se žalobci (pronajímatelé předmětného bytu) domáhali po žalované (nájemkyni bytu) zaplacení částky 41.581,- Kč z titulu dlužného nájemného a částky 45.311,70 Kč z titulu poplatku z prodlení, že dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. dubna 2002, č. j. 7 C 111/99-116, byla žaloba zamítnuta a že podle citovaného rozsudku zaplatila žalovaná za období od 1. března 1996 do 30. dubna 1999 na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též jen „úhrady“) více než mohli žalobci požadovat. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“ (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), a to proto, že „žalovaná žalobcům žádné nájemné nedluží“. Současně – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn ani v podobě jiného hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu; podle názoru soudu prvního stupně nebyl naplněn – opět z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – ani další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále opět jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 537/2003-139, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Jde-li o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě jiného hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu) a výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák., ztotožnil se odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně v tomto směru učinil. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad) vzal odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – z provedených důkazů za zjištěno, že v žalovaném období nezaplatila žalovaná žalobcům nájemné a úhrady „v té výši, jak bylo žalobci požadováno“, že v tomto období platila nájemné a úhrady „v té výši, kterou si nechala odborně posoudit a o které se domnívala, že žalobci mají na její zaplacení nárok“, že žalobci jí platby za toto období vraceli a že žalovaná „plnění složila do soudní úschovy“. V tomto ohledu pak odvolací soud především dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad) není naplněn v případě, kdy nájemce (po dobu delší než tři měsíce) nezaplatil nájemné nebo úhrady proto, že „nájemné či úhrada za užívání bytu jsou – objektivně posuzováno – sporné“. Protože právě o takový případ šlo – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – v projednávané věci, nebyl podle odvolacího soudu uvedený výpovědní důvod naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především podrobně vylíčili skutkový stav věci a namítli, že „výši nového nájemného správně vyčíslili, žalované novou výši sdělili, žalovaná však nájemné v této výši odmítla hradit“. Poté zpochybnili správnost právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad) je naplněn pouze v případě, kdy výše nájemného či úhrad není objektivně sporná. Jestliže by se takový výklad připustil, „pak by se mohl každý neplatič bránit tím, že nájemné nehradí proto, že jeho výše je sporná a že si opatřil v tomto směru na podporu svého tvrzení odborné vyjádření …“. Tím by podle dovolatelů bylo v celé řadě případů zmařeno použití výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovolání lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo zapotřebí provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalobci, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený potvrzující rozsudek je založen mimo jiné na právním závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad) je naplněn pouze tehdy, jestliže nájemce nezaplatil nájemné či úhrady za dobu delší než tři měsíce v situaci, kdy výše nájemného či úhrad nebyla objektivně sporná. Dovolatelé správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnili. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právě uvedené právní otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000). Přitom neplacením nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. než jednostranně zvýšené. Zbývá dodat, že nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004, ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, a ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004). Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v částce nižší než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené), nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. Přitom podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Z řečeného vyplývá, že nelze pokládat za správný právní závěr, který odvolací soud přijal ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu