ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2348.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2348/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně S. v. b. f. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 89/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 28 Co 136/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č.j. 28 Co 136/2004-63, potvrdil rozsudek ze dne 11. 12. 2003, č.j. 14 C 89/2003-39, kterým Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku byt č. 4, II. kategorie, ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 347 ve S. H., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně, která má dle delimitačního protokolu ze dne 17. 12. 1996, č.j. 291/1-327, právo hospodaření k domu, v němž se předmětný byt nachází, uzavřela dne 2. 5. 2001 se žalovaným smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 30. 4. 2003, že žalovaný po uplynutí dohodnuté doby byt nevyklidil a že žalobkyně podala dne 27. 5. 2003 žalobu na vyklizení. Dovodily, že žalovanému zanikl nájem předmětného bytu uplynutím doby (ke dni 30. 4. 2003), že nedošlo k jeho obnovení podle §676 odst. 2 obč.zák., neboť žalobkyně podala včas žalobu na vyklizení, a že žalovaný užívá byt bez právního důvodu. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výkon práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalovaného není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně prokázala, že předmětný byt potřebuje pro celou řadu uchazečů z řad zaměstnanců a nelze na ni přesouvat zajištění bytové potřeby žalovaného, byť v bytě bydlí déle než 10 let, a to i se dvěma nezletilými dětmi; navíc žalovaný od počátku věděl, že jde o nájem bytu na dobu určitou, a byl si vědom, že jde o bydlení dočasného charakteru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje na to, že užívá předmětný byt nepřetržitě po dobu 10 let, a to i se svými dvěma nezletilými dětmi, že nájemní smlouva byla mezi účastníky uzavřena opakovaně, resp. byla prodloužena doba nájmu, že nemá jinou možnost bydlení, že žalobkyně se k němu chovala jako k řádnému nájemci a přijímala od něho nájemné a že dopisem ze dne 7. 4. 2003 se vyjádřila tak, že zpracuje novou nájemní smlouvu, respektive její prodloužení, tedy chovala se k žalovanému tak, jako v předchozí době, kdy došlo k prodloužení nájmu; podle názoru dovolatele vyplývala z tohoto jednání žalobkyně její „vůle na trvání nájemního vztahu“. Dovolatel dále namítá, že žalobkyně byt nepotřebuje a že nepřiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu je za uvedeného stavu v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 25. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané žalovaným, nedospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a nevázal povinnost k vyklizení předmětného bytu na zajištění bytové náhrady.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt (místnosti) bez právního důvodu nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003 a rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je rovněž zastáván názor, podle něhož užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč.zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady - srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3; shodný názor je vyjádřen i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, v němž je zdůrazněno, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud, vycházeje mimo jiné ze zjištění, že předmětný byt byl žalovanému pronajat na dobu určitou a že mu bylo od počátku známo, že jde o bydlení dočasného charakteru a jeho povinnost k vyklizení vázal na delší lhůtu (3 měsíců), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Pokud pak dovolatel namítá, že žalobkyně dopisem ze dne 7. 4. 2003 projevila vůli, aby nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu dále trval, jde o námitku směřující proti skutkovému stavu věci, která nemůže být (jak vyplývá z výše uvedeného) z hlediska posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní; ostatně tím, že žalobkyně podala dne 27. 5. 2003 žalobu na vyklizení bytu, dala jasně najevo svůj nesouhlas s dalším užíváním bytu žalovaným.
Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu