ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1845.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1845/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Městské části P., zastoupené advokátem a 2) Družstvu P., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 123/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2003, č.j. 15 Co 221/2003-167,15 Co 222/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2003, č.j. 15 Co 221/2003-167,15 Co 222/2003 jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 jako soudu prvního stupně, ze dne 3.4.2003, č.j. 20 C 123/95-136 ve znění opravného usnesení ze dne 19.5.2003, č.j. 20 C 123/95-148. Uvedeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vydání nemovitostí blíže uvedených v enunciátu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly zkonfiskovány otci žalobce R. M. výměrem tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne 20.1.1964, sp. zn. Fin-3-Konf.č.226/64 ve spojení s rozhodnutím finančního odboru tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne 24.5.1964, sp.zn. Konf. 125/64, a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dále vzal za prokázané, že operativním správcem státního majetku se stal bývalý Obvodní podnik bytového hospodářství v P. a později na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešla věc do vlastnictví prvního žalovaného, který ji v průběhu řízení převedl na druhého žalovaného. Zjistil, že R. M. se nedožil účinnosti dohody mezi vládami tehdejší ČSSR a Kanady o vypořádání z roku 1973 a nárok na odškodnění tedy přešel na dědice, mezi něž patřil i žalobce. Vzal též za prokázáno, že dědicové byli uspokojeni prostřednictvím vykonavatele závěti zemřelého R. M., jímž byl bratr zemřelého J. M., který přijal odškodnění přiznané dědicům původního vlastníka ve výši 418.200,- dolarů a určité plnění z této částky přijal i žalobce, přičemž odškodněno bylo 82 % odhadní ceny předmětného majetku. Dále zjistil, že předmětem odškodnění byl jak činžovní dům č. 2345 v Praze XII., tak i pozemek, na němž byl tento dům vystaven. Dovodil, že pokud J. M. přijal plnění od kanadské náhradové komise, jednal v úmyslu odčinit vůči němu (jeho předchůdci) v rámci poskytnutého vypořádání způsobenou křivdu, proto nelze duplicitně odstraňovat uvedenou křivdu. Kromě toho připomněl, že J. M. jako vykonatel závěti zprostil v souvislosti s přijatým plněním s účinky pro dědice jak vládu ČSSR, tak i československé občany všech závazků spojených s předmětem odškodnění. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že J. M. jako vykonavatel závěti zemřelého R. M. přijetím odškodnění ztratil v důsledku uzavřené mezivládní dohody možnost vznášet své nároky u českých orgánů, neboť na základě výše uvedené dohody došlo k úplnému a konečnému vypořádání kanadských nároků vůči tehdejší ČSSR a jejím občanům. Stejně tak odvolací soud vyslovil, že R. M. splňoval základní podmínku pro vypořádání majetku, a to existenci československého zásahu proti jeho majetku v roce 1964 i kanadské státní občanství v době tohoto zásahu, proto se na něj vztahovaly důsledky mezivládní dohody.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že posuzovaná věc má po právní stránce zásadní význam, neboť byla soudy obou stupňů řešena v rozporu s hmotným právem. Namítal dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele jeho právní předchůdce (otec) se stal kanadským státním občanem až v roce 1947, proto se na něj nemohla vztahovat smlouva uzavřená mezi vládou ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek z roku 1973 (dále jen tzv. náhradová dohoda). Poukazoval na nejednotnost judikatury týkající se dané věci s odůvodněním, zda je či není právně významné, zda předmětný nárok na plnění podle náhradové dohody byl u příslušného úřadu USA uplatněn či nikoli, popřípadě zda a jak byl tento nárok uspokojen. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdon 274/93, dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 1458/2000 a na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 575/2000, III. ÚS 102/01 a I. ÚS 306/01. Konstatoval též, že konfiskace majetku jeho otce byla podle dekretu č. 108/45 Sb. pravomocným rozhodnutím správního orgánu zrušena a kladl si otázku, zda je tímto obnoveno vlastnické právo původního vlastníka či mu jen vznikl nárok na uplatnění svých práv. Dále nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že věc je třeba posoudit jako zánik závazku v důsledku splnění. Též tvrdil, že za předmětnou nemovitost bylo v rámci náhradové dohody vyplaceno nikoli 100 %, ale pouze 82 % a zbylých 18 % je proto třeba vydat v rámci restituce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů judikatury Ústavního soudu České republiky. V obdobné věci, v níž skutkový stav (přijetí náhrady za konkrétním účelem) odpovídal zjištěnému stavu v nyní posuzované věci, odmítl Ústavní soud stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, jako zjevně neopodstatněnou. Stalo se tak usnesením ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000. Je-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
O takový případ jde v posuzované věci.
Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe vážící se k uvedené problematice. Tak v usnesení ze dne 18.12.2003, sp. zn. 28 Cdo 1786/2003 dovolací soud zaujal názor, podle něhož došlo-li na základě citované dohody z 29. 1. 1982 k vyplacení náhrady fyzické osobě – státnímu občanu USA (náhrady účelově určené - zde za státem odňaté nemovitosti), znamenalo to zproštění se závazků ze strany státu (českého, předtím československého) vůči příjemcům této náhrady. Přijetí náhrady tedy znamená i nedůvodnost nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Obdobnou problematikou se zabýval též dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 9. 2002, sp.zn. 28 Cdo 491/2002, v němž vyslovil závěr, že v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů ohledně nároků státních příslušníků USA vůči našemu státu a českým státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty v ČR (dříve v ČSFR) nakládáno před 2.2.1982, musí soud posoudit případný dopad Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
Dovolací soud respektuje závěry Ústavního soudu České republiky, který formuloval v řadě svých usnesení velmi přesné závěry plynoucí z hodnocení právní povahy Dohody mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973. Tak v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 15. března 2005, sp. zn. II. ÚS 20/05 byl zaujat závěr, podle něhož „pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16.7.2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 306/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 90, str. 65 a násl, usnesení Ústavního soudu ze dne 26.4.2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 102/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17, str. 365 a násl., či usnesení Ústavního soudu ze dne 2.3.2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 719/02, jíž byl stěžovatel účastníkem). Objektivně vzato spadá restituovaný majetek pod rozsah věcné působnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žádný restituční nárok však z tohoto předpisu stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) nemohl vzniknout, neboť účelu tohoto závazku bylo dosaženo za použití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenž pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplývá z mezinárodního práva (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.7.2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 305/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23, str. 283 a násl.).
Dovolací soud z důvodů úplnosti připomíná, že za správný nelze považovat závěr, podle něhož aplikace zmíněné Dohody měla za následek přechod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na československý stát, neřešila totiž otázky přechodu vlastnického práva. Avšak důsledkem Dohody byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva) tak nepřímo, prostřednictvím své vlády. V tomto směru dovolací soud respektuje uvedené závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, ve věci sp. zn. II. ÚS 575/2000. Zde Ústavní soud vyslovil závěry, podle nichž:
-Dohoda neměla přímý vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců,
-Dohoda není a nebyla součástí českého (československého) právního řádu
-přímá vnitrostátní použitelnost Dohody nebyla ani smluvními stranami zamýšlena, neboť
-šlo o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany Kanady vůči československému státu, na niž nemá očan smluvní strany nárok.
K tomu však v tomtéž usnesení připomněl, že:
-Dohoda je závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit, protože musí dodržovat principy právního státu
-jedná se o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou státu, avšak některá její ustanovení se týkají i orgánů moci soudní.
-pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být její postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Proto
-pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že nárok již byl řádně odškodněn podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně.
S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
V průběhu dovolacího řízení sdělil dovolatel dovolacímu soudu, že částku 179.360 odpovídající náhradě vyplacené kanadskou náhradovou komisí ve výši 9.151 CAC, složil u Obvodního soudu pro Prahu 1 pro příjemce Českou republiku, zast. Ministerstvem financí. O tom předložil usnesení zmíněného soudu ze dne 10.3.2005, 37 S 41/2004-8. Tím podle dovolatele došlo k narovnání a restituční nárok žalobce je tak důvodný.
Dovolací soud k tomu dodává, že dovolací řízení není řízením nalézacím, v této věci navíc vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení nepřichází provádění důkazů ve věci samé už vůbec do úvahy. K tomuto podání dovolatele tak dovolací soud nepřihlédl, ježto ve světle závěrů dosavadní rozhodovací činnosti dovolací soudu, jak byla výše rekapitulována, jde o okolnost právně bezvýznamnou.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu