ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1424.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1424/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2005 o dovoláních podaných obviněnými J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., a R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 To 302/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 2/2004, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, byli obvinění J. H. a R. K. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 28. 9. 2003 kolem 17.30 hodin v M. O., pod F. m. u schodiště ve směru na ulici M., za vzájemné součinnosti po krátkém rozhovoru s V. M., ve kterém ji mj. obžalovaný H. žádal o zapůjčení mobilního telefonu, což jmenovaná odmítla s tím, že nemá kredit, jí čelně stojící obžalovaný K. uchopil rukou zezadu za krk a vedle stojící obžalovaný H. oběma rukama kolem pasu a třepali s ní a přitom jí z kabelky odcizili peněženku s osobními doklady a mobilní telefon značky Samsung, čímž jmenované způsobili škodu ve výši 580 Kč,-.“ Za tento trestný čin byli oba obvinění podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. je soud pro účely výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která obvinění proti předmětnému rozsudku podali, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 To 302/2004, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění následně dovolání, přičemž obviněný R. K. v návaznosti na toto rozhodnutí napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel J. H. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na skutečnost, že poškozená V. M. obviněného R. K. znala z minulosti a pokud k fyzickému kontaktu mezí ní a tímto obviněným došlo, nestalo se tak za účelem odcizení věcí. Uchopení kolem krku obviněným R. K. poškozená podle vlastní výpovědi „brala normálně.“ Dovolatel pak využil situace, kdy spoluobviněný s poškozenou laškoval a aniž by o tom některý z nich věděl, odcizil poškozené peněženku a mobilní telefon. Odcizení věcí poškozená zjistila až poté co se všichni rozešli, což dovolatel považuje z hlediska údajné loupeže za absurdní. Za uvedených okolností nebylo podle názoru dovolatele možno skutek po právní stránce posoudit jako trestný čin loupeže, a to pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu, neboť podle dovolatele jednak nebyla vyvrácena obhajoba spoluobviněného K., že o odcizení věcí dovolatelem nevěděl a dovolatel sám toliko shora popsaným způsobem využil situace. Dovolatel dále konstatoval, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo i s ohledem na zjištěný skutkový stav, který odpovídá pouze tomu, že se dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., protože si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku škodu, přičemž věc vzal poškozené z kabelky, kterou měla při sobě přes rameno. Přesto byl v odsuzujícím rozsudku tento skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 To 302/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, zrušil s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“
Dovolatel R. K. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především zdůraznil, že nespáchal skutek, kterým byl uznán vinným, což podle něj vyplynulo z provedeného dokazování, včetně výpovědi spoluobviněného J. H., jenž vypověděl, že dovolatel o celé záležitosti nic nevěděl a dostatečně vysvětlil jak a proč věci poškozené (která byla dovolatelovou známou) odcizil. Dovolatel se pak zabýval rozborem důkazní situace a procesního postupu orgánů činných v trestním řízení a na základě jejich vlastní interpretace uvedl, že závěr o jeho vině je založen pouze na přesvědčení soudu a nikoliv na důkazech provedených v hlavním líčení a je tedy v rozporu s výsledky dokazování. Podle dovolatele nebylo vzato v úvahu především to, že poškozená V. M. změnila svoji výpověď a posléze vyloučila jakékoliv násilí z jeho strany, popř. pohrůžku násilí vůči její osobě. Tohoto násilí se dopustil výhradně spoluobviněný J. H., což ostatně sám potvrdil. Soudu druhého stupně dovolatel vytkl, že se s výše uvedenými skutečnostmi náležitě nevypořádal, nezabýval se dostatečně důvody uvedenými v odvolání, zejména pak otázkou věrohodnosti poškozené. Závěrem dovolatel vyslovil přesvědčení, že ve skutečnosti se jednalo o pomstu poškozené V. M. na jeho osobě za dřívější „nevydařený sexuální vztah a neopětované city.“ Navrhl proto, aby dovolací soud „ve smyslu ustanovení §265m tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č.j. 10 T 2/2004 v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, č.j. 3 To 302/2004, zrušil a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.“
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. ve dvou samostatných písemných podáních ze dne 19. a 25. 8. 2005 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto podkladě pak státní zástupce konstatoval, že oba dovolatelé sice shora uvedený dovolací důvod formálně deklarovali, avšak námitky jimi uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a současně i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Argumentace použitá v obou dovoláních se podle státního zástupce týká výlučně polemiky s hodnocením důkazů soudy (zejména výpovědi poškozené V. M.) a směřuje k dosažení změny zjištěného skutkového stavu věci. Není proto podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Podle názoru státního zástupce přitom v předmětné věci navíc neexistuje nesoulad (natož v extremní podobě) mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V posuzovaném případě tedy nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí trpělo jakoukoli vadou odstranitelnou cestou dovolání. Protože námitky dovolatelů J. H. a R. K. nenaplňují jimi uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod), státní zástupce ve vyjádření k podaným dovoláním navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění J. H. a R. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde (viz rozhodnutí obou soudů) a konečně ani sami dovolatelé (jež se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhají přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítli žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a dalšími mezinárodněprávními instrumenty, jimiž je Česká republiky vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Dále je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Poněvadž dovolatelé poukázali v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyložen v odůvodnění obou rozhodnutí (viz str. 5 - 9 rozsudku a str. 5 usnesení odvolacího soudu), tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich (skutkové) námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Z hlediska shora uvedeného dovolacího důvodu lze za právně relevantní považovat pouze tu část dovolání obviněného J. H., v nímž namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když zjištěný skutkový stav odpovídá pouze trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Při posuzování opodstatněnosti této části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině (vzhledem k tomu, že dovolatel neuplatnil žádnou podrobnější hmotně právní argumentaci) je třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Od trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, se trestný čin loupeže odlišuje především užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému. Násilí nebo jeho pohrůžka jsou tedy prostředkem a zmocnění se cizí věci cílem jednání pachatele. Pod pojmem „násilí“ je přitom třeba rozumět jednání pachatele spočívající zejména v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený (např. v obavě z převahy pachatele) odpor skutečně kladl; podstatné však je, aby násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného s cílem zmocnit se cizí věci.
V posuzovaném případě je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutek v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci popsán tak, že zahrnuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., včetně znaků součinnosti (tj. spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.) obviněného (dovolatele) J. H. a obviněného (dovolatele) R. K. Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry oba soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. Soud prvního stupně vzal též v úvahu, že násilí směřující vůči poškozené bylo menší (avšak dostačující) intenzity a tuto skutkovou okolnost následně správně posoudil při posuzování skutečností vztahujících se k materiální stránce zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Poněvadž splnění této podmínky nakonec (mj. i z výše uvedeného důvodu) neshledal, neposuzoval obviněné jako zvlášť nebezpečné recidivisty, ačkoliv jinak o naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy neměl u žádného z obviněných pochybnosti.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolání obviněného J. H. ani v části, v nímž bylo jinak uplatněno právně relevantně, nelze považovat v žádném směru za opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.; podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítne v případech, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto se shora uvedených důvodů v projednávané věci rozhodl tak, že dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler