ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1277.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1277/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 To 30/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 118/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 1 T 118/2005, byl obviněný M. M. pod bodem I/ výroku uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „poté, co L. T. zprostředkoval uzavření pojistné smlouvy a pojistná smlouva byla uzavřena dne 1. 10. 2004 s počátkem pojištění 1. listopadu 2004 a od poškozeného T. ve dnech 27. 8., 21. 10. a 30. 11. 2004 postupně převzal celkovou částkou 27.500,- Kč jako splátky ročního pojistného s tím, že peníze pojišťovně sám poukáže, následně si celou částku ponechal pro sebe a k poukázání finančních prostředků na účet, došlo až po zahájení trestního stíhání obžalovaného dne 15. 3. 2005, tedy po zániku smlouvy pro nezaplacení pojistného do 3 měsíců od data splatnosti.“ Pod bodem II/ výroku rozsudku byl obviněný dále uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.(viz též č. l. 910 spisu), jehož se dopustil útoky (skutky) spočívajícími v tom, že ad 1) „přesně nezjištěného dne v červnu 2004 poté, co přislíbil L. B. zajištění půjčky ve výši 70.000,- Kč na úhradu jejích dluhů, v úmyslu od poškozené získat finanční prostředky pro svou potřebu, dne 2. 9. 2005 v místě jejího bydliště předložil poškozené a jejímu manželovi J. B., který pro závažné onemocnění ani nechápal smysl jednání, k podpisu písemnou smlouvu o půjčce, do níž uvedl, že její výše činí 200.000,- Kč a že tato částka musí být vrácena do 30. 9. 2004, dále manželům B. nechal podepsat také zástavní smlouvu zajišťující tuto půjčku, jejímž předmětem byl dům poškozených se stavební parcelou a když při podepisování těchto smluv z jejich obsahu poškozená zjistila uvedenou výši finanční částky a proti ní se ohradila, obžalovaný ji ubezpečil, že vrácení takto vysoké částky od poškozené vyžadovat nebude a že jde jen o zajištění, aby mu půjčka ve skutečně sjednané výši byla včas vrácena, načež dne 10. 9. 2004 za poškozenou zaplatil u Exekutorského úřadu v J. její dluh ve výši 33.552,- Kč, poškozené pak ve dvou splátkách v hotovosti předal pouze 9.000,- Kč a posléze dne 16. 12. 2004 v úmyslu od manželů B. získat rozdíl mezi skutečně poskytnutým plněním v částce 42.552,- Kč a částkou 200.000,- Kč uvedenou v písemných smlouvách podal prostřednictvím svého právního zástupce u Okresního soudu v Třebíči návrh na nařízení soudního prodeje zástavy – domu a parcely, avšak tento prodej až do zahájení trestního stíhání obžalovaného realizován nebyl,“ ad 2) „v úmyslu zmocnit se domu se stavební parcelou, příp. získat následně finanční prostředky z prodeje těchto nemovitostí, využil žádosti M. S. o poskytnutí půjčky, její zajištění přislíbil, a dne 23. 7. 2004 na Městském úřadu v D. pak využil neorientovanosti a nižších intelektových schopností poškozeného a předstíraje, že jde o smlouvu o půjčce, příp. o zástavní smlouvu, předložil mu k podpisu kupní smlouvu, podle níž poškozený S. prodává svůj dům postavený na zastavěné ploše stavební parcely-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 149 m2 a stavební parcele-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 48 m2 a zahradu o výměře 1003 m2 přítelkyni obžalovaného M. Š. za kupní cenu 500.000,- Kč s tím, že kupní cena byla zaplacena již před podpisem smlouvy, takže na základě návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo k nemovitostem, jejichž celková tržní hodnota ovšem činila 1.850.000,- Kč vloženo vlastnické právo M. Š., přičemž obžalovaný poškozenému poskytl pouze 5.000,- Kč v hotovosti, takže tímto jednáním mu způsobil škodu 1.845.000,- Kč“, dále ad 3) „ve stejném úmyslu, tedy zmocnit se domu a pozemků, příp. získat finanční prostředky z jejich prodeje pro sebe, využil nepříznivé finanční situace poškozené B. S., pro kterou již předtím zprostředkoval poskytnutí půjčky od s. r. o. R. G., kterou poškozená zjevně nebyla schopna ve lhůtě sjednané splatnosti uhradit, k zaplacení dluhu poškozené vůči uvedenému věřiteli jí přislíbil sám poskytnout půjčku ve výši 106.000,- Kč, tyto peníze sice poškozené skutečně předal, avšak dne 13. 12. 2004 na Městském úřadu v D. poškozené S., znovu využívaje její nezkušenosti a psychického stavu, předložil k podpisu kupní smlouvu, podle níž poškozená jako prodávající prodává svůj dům postavený na zastavěné ploše se zahradou včetně jejich součástí a příslušenství (garáž a oplocení) obž. M. s tím, že domluvená kupní cena 700.000,- Kč byla zaplacena již před podpisem smlouvy, předstíraje, že jde o smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, posléze ale na stejných místech poškozenou přesvědčil, že smlouvy je třeba přepracovat, neboť věřitelem poškozené není obžalovaný, nýbrž s. r. o. U. F. S., v níž obžalovaný působí jako obchodní ředitel, a tak dne 13. 1. 2005 znovu na Městském úřadu v D. s tvrzením, že jde o novou smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, poškozené předložil k podpisu další kupní smlouvu, podle níž poškozená S. prodává stavební parcelu o výměře 487 m2 zapsanou jako zastavěná plocha a nádvoří a další nemovitosti – pozemky o celkové výměře 45211 m2 za kupní cenu 85.000,- Kč, která byla zaplacena již před podpisem smlouvy uvedené společnosti, a na základě návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo k nemovitostem – domu a pozemkům, jejichž celková tržní cena představovala částku 1.206.860,- Kč vloženo jednak vlastnické právo obžalovaného a jednak vlastnického právo s. r. o. U. F. S., takže poškozené způsobil škodu ve výši 1.100.860,- Kč“, a ad 4) „opět v úmyslu zmocnit se domu a parcely, či získat finanční prostředky z jejich prodeje pro svou potřebu, obdobně využil nepříznivé finanční situace F. M. a B. M., pro které již dříve zprostředkoval půjčku ve výši 300.000,- Kč od s. r. o. R. G., která pro poškozené byla zjevně nevýhodná a poškození nebyli schopni ve lhůtě splatnosti půjčku vrátit, oběma přislíbil, že jim na vrácení půjčky sám půjčí finanční prostředky, které mu pak poškození budou postupně splácet, za poškozené skutečně jejich závazek nakonec ve výši 306.000,- Kč vůči s. r. o. R. G. uhradil, současně však využil špatné orientace poškozených, jejich psychického stavu, a dne 22. 12. 2004 na Městském úřadu v D. jim předložil k podpisu kupní smlouvu, podle níž poškození jako spoluvlastníci prodávají svůj dům – objekt bydlení za kupní cenu 1.500.000,- Kč, která již byla zaplacena před podpisem smlouvy kupující P. Š., poškození přitom vycházeli z představy, že jde o jiné smlouvy či písemnosti, následně oběma poškozeným přislíbil obstarání dalších finančních prostředků – půjčky ve výši 520.000,- Kč a dne 12. 1. 2005 znovu na Městském úřadu v D. za obdobných okolností na nich vylákal podpisy na kupní smlouvě, podle níž F. M. a B. M. prodávají také pozemek – vedený jako zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 124 m2, na níž stál jejich dům, P. Š. jako kupující za kupní cenu 100.000,- Kč, která byla zaplacena již před podpisem smlouvy, poškozeným však v mezidobí kromě částky 306.000,- Kč na úhradu jejich předchozího dluhu poskytl pouze 20.000,- Kč, přitom na základě návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo k oběma nemovitostem, jejichž skutečná tržní hodnota činila 1.366.120,- Kč, vloženo vlastnické právo P. Š., takže obžalovaný oběma poškozeným způsobil škodu ve výši 1.040.120,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená B. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti shora citovanému rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 To 30/2006, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 2. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 1 T 118/2005, podal obviněný dovolání, jímž tato rozhodnutí napadl „v plném rozsahu zejména o výroku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, jakož i ve výroku o trestu.“ Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku, resp. na nesprávném hodnocení provedených důkazů, když soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch a v důsledku toho jej uznaly vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. popsaným pod bodem II/ 1), 2), 3) a 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel poukázal na to, že u skutku pod bodem II/1) nebylo vůbec přihlédnuto k tomu, že za poškozené uhradil jejich dluhy vyplývající z předchozích dluhů, a že tyto osoby jsou notorickými neplatiči, kteří mu půjčku nezačali ani vracet. Pokud jde o skutky uvedené pod bodem II/ 3) a 4) dovolatel zdůraznil, že došlo dokonce k tomu, že kupní smlouvy byly tzv. poškozenými podepisovány opětovně (za účelem převodu pozemků) v okamžiku, kdy již byli seznámení s vkladem vlastnického práva podle předchozích smluv. Tuto skutečnost podle dovolatele soudy zcela ignorovaly. Podle přesvědčení dovolatele u skutků popsaných pod bodem II/ 2), 3) a 4) nesvědčí výpovědi pracovnic matrik ani ověřovací knihy (do nichž jsou zanášeny veškeré údaje o druhu smlouvy) o žádných skutečnostech, jež by umožňovaly dovodit, že došlo ke spáchání skutku popsaného v obžalobě a následně převzatého oběma soudy, tj. že se dopustil podvodného jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Dovolatel se dále zabýval výpověďmi svědků a v této souvislosti namítl, že soudy při závěrech o jeho vině nepřípustně přecenily význam výpovědí svědků B., S. a S., ačkoliv jejich hodnověrnost byla zjevně snižována jejich postavením protistrany v civilním řízení vedeném proti dovolateli a s tím souvisejícím zájmem svědků, aby ve svůj prospěch dovolatelovy úkony kriminalizovali. S ohledem na výše uvedené důvody pak dovolatel navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu či soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že popis skutku v jednotlivých skutkových větách výrokové části rozsudku není z hlediska zákonných znaků dokonaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zcela přiléhavý. To podle státního zástupce platí především pro dílčí útok pod bodem II/ 1), který je v rozsudku popsán způsobem svědčícím o tom, že předmětné jednání naplňuje nejvýše znaky trestného činu podvodu nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V popisu jednotlivých skutků se navíc objevují formulace, že dovolatel využil „neorientovanosti a nižších intelektových schopností poškozeného“ nebo „špatné orientace poškozených a jejich psychického stavu“ apod., které odpovídají spíše znakům trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. Státní zástupce zároveň upozornil na to, že dovolání obviněného ovšem neobsahuje žádné námitky, které by se týkaly nesouladu mezi skutkovými zjištěními popsanými v tzv. skutkových větách a zákonnými znaky souzených trestných činů. Dovolatel sice brojí proti znění skutkových vět, ale jeho námitky vycházejí z toho, že skutková zjištění tam vylíčená vycházejí z nesprávného hodnocení důkazů, což obviněný ve svém dovolání výslovně deklaruje. Výtky dovolatele tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Z tohoto důvodu a vzhledem ke značně formalizovanému charakteru dovolání (včetně omezeného rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu) státní zástupce uzavřel své vyjádření k dovolání tak, že dovolací námitky v daném případě formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude zejména popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nepoukázal na rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani na nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Ohledně trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. opřel shora uvedený dovolací důvod výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl v podstatě to, že nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch, a naopak vycházely z důkazů, o jejichž hodnověrnosti bylo možno důvodně pochybovat. S tím pak poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval tvrzení, že trestným činem podvodu byl uznán vinným neprávem, ačkoliv to výsledky dokazování nedovolovaly. Ačkoliv dovolatel napadl i výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neuplatnil v tomto směru žádnou argumentaci.
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 5, 6, 7 odůvodnění), především však z rozsudku soudu prvního stupně (viz rozsudečný výrok a str. 7 až 17 odůvodnění) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Svá rozhodnutí soudy obou stupňů zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší státní zástupkyně v daném případě dovolání nepodala. Toliko státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání poukázal na vady dovoláním napadených rozhodnutí, jež by podle jeho názoru bylo možno pod uplatněný důvod dovolání podřadit, které však dovolatel ve svém podání nevystihl a nenamítal. S odkazem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj poznamenat, že výhrady státního zástupce nelze považovat za důvodné. Vytýká-li státní zástupce soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že u dílčího útoku pod bodem II/ 1) bylo dovolatelovo jednání dovedeno pouze do stadia pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pak tato námitka neodpovídá skutečnosti. Dovolatel byl totiž uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. „dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.“, což je patrno jak z protokolu o hlavním líčení (č. l. 910 spisu), v němž byl rozsudek vyhlášen, a rovněž z odůvodnění rozsudku (str. 16 a 17, resp. č. l. 933, 934 spisu). Námitka státního zástupce se tak vztahuje k vadě písemného vyhotovení rozsudku, jež je odstranitelná postupem předsedy senátu podle §131 odst. 1 tr. ř., nikoliv tedy cestou dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Pokud jde o další námitku státního zástupce, že popis skutku (tj. dílčích útoků) u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. obsahuje některé formulace charakteristické spíše pro trestný čin lichvy podle §253 tr. zák., lze mu do jisté míry přisvědčit. Na druhé straně je nezbytné vzít v úvahu, že rozdíl mezi trestným činem lichvy a trestným činem podvodu spočívá zásadně v tom, že lichvář neuvádí jiného v omyl, což podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) v posuzovaném případě činil. Snížení intelektových schopností některých poškozených zde bylo jednoznačně prostředkem k jejich snadnějšímu uvedení v omyl (tj. obviněný využil toho, že mohl snadněji předstírat okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci), jak soudy správně zjistily a jak je to též odpovídajícím způsobem vyjádřeno v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v odůvodnění napadených rozhodnutí. Tedy i za předpokladu, že by stejné námitky uplatnil ve svém dovolání i samotný obviněný, nemohl by uspět pro jejich neopodstatněnost (§265i odst. 1 písm. e/ tr. ř. ).
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler