ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1291.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1291/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 o dovolání obviněné Ing. D. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 55 To 103/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 42/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 T 42/2004-239, byla obviněná Ing. D. P. uznána vinnou pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila skutkem spočívajícím v tom, že „dne 31. 1. 2004 kolem 20.45 hodin v chodbě domu po předchozí slovní rozepři strčila zezadu svého manžela Ing. P. P. oběma rukama do zad tak, že upadl celým tělem na skleněnou výplň vstupních dveří do domu, která se rozbila a způsobila tak jmenovanému poškozenému řezné rány na vnitřní straně pravého i levého předloktí, zasahující do podkoží, což si vyžádalo chirurgické ošetření a léčení po dobu nejméně 1 týdne, přičemž však mohlo dojít ke vzniku zranění závažnějšího.“ Podle §221 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla dále uložena povinnost uhradit zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 253,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. P. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 55 To 103/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 3. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, kterým tato rozhodnutí napadla ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku provedla dovolatelka rekapitulaci soudem provedeného dokazování a na tomto základě dospěla k závěru, že dokazování bylo dílem neúplné a dílem byly důkazy vyhodnoceny k její tíži, takže soudy nesprávně právně posoudily skutek, jak se skutečně stal. V uvedené souvislosti poukázala dovolatelka zejména na to, že především není pravdou, že by poškozeného Ing. P. P. strčila rukama do prosklených dveří. Tuto událost podle dovolatelky žádný ze svědků buď neviděl, anebo lze mít pochybnosti o hodnověrnosti jejich výpovědi. To podle dovolatelky platí zejména pro výpověď její nezletilé dcery L. P. V tomto případě podle dovolatelky ze znaleckého posudku vyplývá, že dcera mohla být ovlivněna otcem, protože může mít snahu vyjít mu vstříc. Ze znaleckého zkoumání nezletilé vyšlo navíc najevo, že do speciální věrohodnosti této svědkyně se může promítat její poměrně negativní hodnocení matky a nepříjemné zkušenosti a zážitky z dlouhodobého konfliktního soužití rodičů. Podle přesvědčení dovolatelky měla být věrohodnost svědecké výpovědi její dcery, kterou soud považoval za rozhodující důkaz pro rozhodnutí o vině, jednoznačně určena bez jakéhokoliv pochybení, což ovšem závěry znaleckých posudků neprokázaly. Dovolatelka poukázala rovněž na skutečnosti, jež měly vyplynout ze svědecké výpovědi Š. B., kterou však soudy nevyslechly. Tato svědkyně podle dovolatelky mohla dosvědčit, že iniciátorem konfliktu byl poškozený a dále to, že v okamžiku, kdy slyšela zvuk rozbitého skla, tak viděla dovolatelku již venku před domem. Za pochybení soudů obou stupňů je podle dovolatelky zapotřebí považovat i skutečnost, že nebyla připuštěna požadovaná rekonstrukce celé události, ačkoliv navrhovaný úkon mohl být významným důkazem pro objektivní posouzení celé věci a také pro objektivní posouzení výpovědí přítomných svědků, zejména poškozeného a její dcery L. P. Své námitky dovolatelka shrnula v závěru dovolání tak, že okresní i krajský soud pochybily v tom směru, že zjištěné důkazy jednak nesprávně posoudily a navíc neprovedly ani dovolatelkou navrhované důkazy. Tím podle ní došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 4 T 42/2004-239 ze dne 29. 12. 2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 55 To 103/2006-275 ze dne 30. 3. 2006 v celém rozsahu zrušil a rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř. tak, že se dovolatelka podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje v celém rozsahu obžaloby.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v posuzovaném případě uváděné důvody pro podání dovolání (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť argumenty uplatněné dovolatelkou se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska soudy použité právní kvalifikace. Podle státní zástupkyně je s ohledem na dostupný spisový materiál možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné (dovolatelky). Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela tak, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a dále, že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění dovolání. Navrhla proto, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněná Ing. D. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a též vůči neúplnosti provedeného dokazování. Na tomto základě pak dovodila, že byla uznána vinnou trestnou činností, které se ve skutečnosti nedopustila. S tím pak (jako důsledek) spojovala vytýkané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu a str. 9 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatky učinit, na kterých následně založily své právní závěry, že obviněná (dovolatelka) svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Soud prvního stupně rovněž podrobně vyložil, proč považoval důkazní návrhy obviněné (dovolatelky) za nadbytečné a neprovedl je (str. 8 rozsudku).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sama dovolatelka (která se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítla žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné Ing. D. P. nebylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť tento důvod formálně uplatnila. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl tak, že se dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí současně věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler