ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.388.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 388/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným L. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 12 To 428/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 1 T 3/2004, v trestní věci obviněných F. F. a L. V., byl obviněný L. V. pod bodem 1) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným F. F. skutkem spočívajícím v tom, že „dne 9. 1. 2003 kolem 21.00 hod. ve V. P. – B., ve střežené části věznice, obžalovaný L. V. jako odsouzený vlákal odsouzeného Z. Z., do ložnice a zde bitím, přiložením nože na krk, oba obžalovaní nutili tohoto pít jimi vyrobený kvašený alkoholický nápoj zv. „kvak“, kdy poškozený Z. Z. z obavy z dalšího napadání vypil dvě skleničky uvedeného nápoje.“ Pod bodem 2) výroku rozsudku byl obviněný L. V. dále uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným F. F., jehož se dopustili tím, že „dne 9. 1. 2003 na stejném místě, krátce po jednání uvedeném pod bodem 1) rozsudku, za použití bití pěstmi do obličeje a do těla donutili Z. Z. k tomu, aby se opřel o stůl, stáhl si kalhoty a poté mu přiložil obžalovaný L. V. nůž na krk a obžalovaný F. F. se mu snažil zasunout pohlavní úd do konečníku, což se mu nepodařilo, proto jej opřeli o postel, kdy obžalovaný V. mu opět držel nůž pod krkem a obžalovaný F. na něm vykonal anální pohlavní styk, poté poškozeného obžalovaný F. opět za použití bití donutil k tomu, aby mu sál pohlavní úd, následně poškozeného Z. Z. znovu opřeli o postel a obžalovaný F. na něm opět vykonal anální styk, poté k poškozenému Z. přistoupil obžalovaný V. a ten mu násilím zasunul do konečníku násadu od koštěte, na to se šel obžalovaný F. osprchovat a obžalovaný V. znovu za použití nože nutil poškozeného sát jeho pohlavní úd, v důsledku tohoto jednání obou obžalovaných poškozený utrpěl zranění spočívající v pohmoždění temene hlavy vlevo s hmatným otokem a krevní podlitinu o velikosti 3x3 cm, v rozsáhlé krevní podlitině obou očních víček a přilehlé části pravého oka, zejména krevní podlitině dolního víčka vpravo přecházející na nos, spojivkového překrvení, četných drobných krevních podlitinách na hrudníku a trhlině řitního otvoru, s dobou léčení minimálně v trvání jednoho týdne.“ Za tyto trestné činy byl obviněný L. V. podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným F. F. zaplatil na náhradě škody V. z. p. Č., O. p. P., částku 4.617,- Kč.
O odvolání obviněného L. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 12. To 428/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní moci dne 5. 1. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. V. následně dovoláním proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a současně napadl i výrok o vině, výrok o trestu a výrok o povinnosti k náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že již samotná kvalifikace jeho jednání jako účastníka trestného činu znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. neodpovídá provedenému dokazování. Podle názoru dovolatele ve věci především zůstala řada rozporů ohledně toho, zda ke skutku vůbec došlo, zda k němu došlo v rozsudku popisovaným způsobem, a zda se jej dopustil právě dovolatel. Dovolatel současně pod body 1) až 10) odůvodnění dovolání obšírně rozvedl, které skutkové okolnosti vyplývající z provedeného dokazování je třeba podle něj považovat za sporné, přičemž v uvedené souvislosti poukázal na to, že z hlediska možné objektivizace výpovědi poškozeného se dosavadní dokazování jeví jako neúplné a mělo být doplněno. Dovolatel zdůraznil, že v rámci dokazování nebylo zjišťováno především to, kdo v inkriminovanou dobu prošel kolem místnosti, kde mělo dojít k údajnému činu, a zda zaznamenal něco neobvyklého. Poněvadž v té době měla kolem místnosti ve více případech projít osoba provádějící pravidelný dozor, mělo být dokazování doplněno rovněž výslechem příslušníka vězeňské stráže vykonávajícího službu v daném objektu. Za současného stavu věci se podle dovolatele celé dokazování opírá o jediný přímý důkaz, a to o výpověď poškozeného, kterou ovšem nelze považovat za hodnověrnou. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že výrok o jeho vině fakticky nemá oporu v provedeném dokazování, což podle něj dále znamená, že i uložený trest je neadekvátním postihem, jestliže nebylo objasněno jednak to, zda ke skutku vůbec došlo a zároveň ani míra účasti dovolatele na celé věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů, tj. rozsudek Okresního soudu v Příbrami i usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a řízení proti němu zastavil.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Současně poukázala na to, že s prakticky totožnou argumentací obviněného, uplatněnou již v rámci jeho řádného opravného prostředku, se vypořádal odvolací soud v rámci druhostupňového přezkumu. Tento soud, stejně jako soud prvního stupně, rozebral jednotlivé důkazy provedené ve věci, a na tomto základě dospěl ke správnému závěru o vině dovolatele. Státní zástupkyně zdůraznila, že pokud měl odvolací soud pochybnosti týkající se mechanismu vzniku zranění poškozeného (vzhledem k obsahu první a druhé lékařské zprávy), správně se před svým rozhodnutím zabýval i pohybem poškozeného od doby, kdy nahlásil své napadení vychovateli. Odvolací soud přitom zjistil, že poškozený byl po činu prakticky stále pod dohledem příslušníků vězeňské služby a eventuální další zranění, které v prvotní lékařské zprávě nebylo podchyceno, by prakticky nemohl utrpět bez jejich povšimnutí. Státní zástupkyně dále konstatovala, že způsobu jednání dovolatele, resp. obou obviněných, plně odpovídá i soudy použitá právní kvalifikace. Za této situace shledala dovolání obviněného L. V. zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a též vůči neúplnosti provedeného dokazování. Na tomto základě pak dovodil, že byl uznán vinným trestnou činností, které se ve skutečnosti nedopustil. S tím pak (jako důsledek) spojoval namítané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 3 až 8 usnesení odvolacího soudu a str. 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (v bodě 1) a trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (v bodě 2) spáchaných ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Svá rozhodnutí soudy zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného L. V. nebylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť tento důvod formálně uplatnil. Z hlediska druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl tak, že se dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 5. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler