ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.437.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 437/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání obviněného P. G., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 287/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 74/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 3 T 74/2005, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 24. 12. 2004 kolem 23.00 hodin v přízemí rodinného domu v obci B., okr. P., po požití většího množství alkoholu napadl kuchyňským nožem s délkou čepele 16 cm J. N., kterému způsobil vážné bodnořezné zranění krku, kdy rána pronikla kůží a podkožím a došlo k přerušení vnitřní hrdelní žíly se zevním krvácením, což si vyžádalo okamžitý převoz poškozeného do Krajské nemocnice Pardubice a operační zákrok na traumatologickém oddělení.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o celkové délce 29 cm s úzkou čepelí v délce 16 cm. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. soud obviněnému uložil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 287/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 8. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zrekapituloval dosavadní výsledky řízení a obsah dokazování provedeného v předmětné trestní věci, a na tomto základě dospěl k závěru, že byl uznán vinným neprávem, neboť inkriminovaný čin ve skutečnosti nespáchal. Odvolacímu soudu vytkl, že zamítl jeho odvolání s poukazem na správnost rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se vůbec vypořádal s námitkami v něm uvedenými. Podle názoru dovolatele mělo vliv na správné (resp. nesprávné) právní posouzení skutku především to, že se odvolací soud v napadeném usnesení opominul zabývat dovolatelovými námitkami týkajícími se nálezu kuchyňského nože pod obývací stěnou, krevních skupin, psychického stavu poškozeného a výpovědi svědka V. P. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že inkriminovaný nůž nebyl tím nástrojem, který zranění poškozenému J. N. způsobil. Podle dovolatele v daném případě nemohou provedené důkazy s naprostou určitostí prokázat, že to byl on, kdo poškozeného poranil. Protože žádné další důkazy už není možno obstarat, bylo nutno při hodnocení celé věci vycházet ze stávajících důkazů a na jejich podkladě hodnotit, zda se trestného činu dopustil či nikoliv. Podle názoru dovolatele provedené důkazy netvoří do té míry uzavřený řetězec, aby bylo možno spolehlivě usoudit, že poškozeného skutečně bodl nožem do krku, zvláště pak za situace, kdy k dovolatelově výpovědi nebylo soudy přihlíženo. Podle dovolatele přitom hmotně právní posouzení skutku musí vycházet z důkazů provedených v průběhu celého trestního řízení. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že od sebe nelze oddělit hodnocení důkazů a související hmotně právní posouzení. V daném případě mělo být proto správně rozhodnuto tak, že se dovolatel podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice sp. zn. 13 To 287/2005 ze dne 23. 8. 2005 bylo zrušeno ve veřejném zasedání, jehož se hodlá zúčastnit spolu se svým obhájcem, a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce však v posuzovaném případě dovolatel neuplatnil žádnou skutečnost, kterou by namítal nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel své námitky založil na vlastním hodnocení provedených důkazů a ve spojitosti s tím na prosazování vlastní skutkové verze, podle které na poškozeného nožem vůbec nezaútočil. Jde tedy o námitky směřující podle státního zástupce výlučně do oblasti skutkových zjištění, o čemž konečně svědčí i dovolatelův poukaz na zprošťovací důvod podle §226 písm. c) tr. ř. Podle státního zástupce však námitky skutkového charakteru neodpovídají nejen uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce současně považoval za potřebné pro úplnost konstatovat, že soudy při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a že skutek popsaný ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud nehodlal rozhodnout navrhovaným způsobem.
Obviněný P. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nepoukázal na rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani na nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým v návaznosti na to vytkl, že své rozhodnutí opřely o vadně zjištěný skutkový stav věci. Namítl, že ve skutečnosti poškozeného nožem na krku neporanil, což mu také podle jeho přesvědčení provedenými důkazy prokázáno nebylo. S tímto tvrzením, tj. že inkriminovaný skutek nespáchal, a že tedy byl za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen neprávem, pak dovolatel spojoval namítané nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok a str. 4, 5 odůvodnění) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní závěry. Svá rozhodnutí soudy obou stupňů zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal výlučně přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat(viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler