ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.876.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 876/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného Z. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 2 To 45/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 2 To 45/2005, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 40 T 7/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným spolupachatelem podle §9 odst. 2 tr. zák. trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Z. K. trestných činů dopustil společně s R. K., který byl za tento skutek již odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 7/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004, tím, že dne 20. 8. 2003 kolem 18.15 hodin poté, co R. H. umožnil vstup do svého bytu pouze obviněnému Z. K., do bytu jmenovaného bez jeho souhlasu vnikl i odsouzený R. K., a na základě předchozí vzájemné dohody v úmyslu zmocnit se násilím peněz R. H. ho odsouzený R. K. opakovaně bil pěstí a kopal do hlavy, kam ho nejméně 1x kopl i obviněný Z. K., dále mu odsouzený R. K. vyhrožoval prostřelením kolena a zlomením vazu, přičemž po něm požadovali částku 40.000,- Kč, obviněný Z. K. mu strhl z krku zlatý řetízek v hodnotě 12.850,- Kč se zlatým přívěskem ve tvaru pumy v hodnotě 6.000,- Kč a z ruky zlatý náramek v hodnotě 5.000,- Kč a když jim opakovaně k jejich požadavku vydat peníze R. H. sdělil, že žádné nemá, společně mu odcizili z bytu kromě uvedených šperků HiFi věž v hodnotě 15.996,- Kč, 15 ks CD compact v hodnotě 3.312,- Kč, mobilní telefon v hodnotě 6.597,- Kč, holicí strojek v hodnotě 4.543,- Kč a 100,- EURO v hodnotě 3.243,50 Kč, vše v celkové hodnotě 57.541,50 Kč; fyzickým napadením způsobili R. H. kompletní tříštivou zlomeninu v oblasti nosní, očnicové a čichové kosti, mj. rozlámání spodiny obou očnic, vícečetné rozlámání horní čelisti oboustranně, rozsáhlé zlomeniny čichové kosti s krvácením do dutin čichové kosti, obou dutin horní čelisti a počínajícím krvácením i do dutin čelní kosti, otok a prokrvácení víček obou očí, průnik vzduchu pod víčka pravého oka a v oblasti pravé tváře, prokrvácení spojivky pravého oka v zevní části, otok nosu s krvácením a škrábance na levé tváři a krku s následnou hospitalizací a citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně do 24. 10. 2003, kdy mohl přijímat pouze tekutou stravu hadičkou, neboť mu byla provedena pevná mezičelistní fixace a znehybněna horní čelist Adamsovými závěsy; celková doba pracovní neschopnosti trvala až do 1. 11. 2003 včetně, avšak nadále trvá omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, a to ve sportovních aktivitách, a poškození zraku představuje trvalé následky úrazu.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel předeslal, že je mu znám výklad důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je pro Nejvyšší soud skutkový stav a rozsah dokazování provedený před nalézacím a event. odvolacím soudem v podstatě nedotknutelný. Připomněl, že takový restriktivní výklad byl Ústavním soudem opakovaně kritizován a s odkazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu shrnul, že svá základní práva, v daném kontextu práva procesní, by měl být oprávněn vykonávat ve všech fázích trestního řízení včetně řízení o dovolání a nemělo by mu v tom být bráněno nepřiměřeně restriktivním výkladem citovaného ustanovení. Uvedl, že právo na obhajobu mohl vykonávat pouze částečně, poněvadž nebyl schopen ovlivnit rozsah prováděného dokazování, když veškeré jeho návrhy byly zamítány. Vytkl, že mu nebylo dopřáno jeho verzi skutkového děje procesním způsobem prezentovat a výpovědí jím navržených svědků prověřovat věrohodnost vyslechnutých svědků. Odkázal na konkrétní výhrady k rozsahu provedeného dokazování a hodnocení skutkového stavu včetně zásadních rozporů ve výpovědích poškozeného obsažené v jeho odvolání a namítl, že odůvodnění napadených rozhodnutí obsahuje jen kusou, formální argumentaci k důvodům, pro které nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného sdílela závěr odvolacího soudu, že skutkový děj byl vytvořen na základě řady do sebe zapadajících důkazů, které vylučují, že by je poškozený byl schopen zmanipulovat, jak naznačoval obviněný. Navrhla proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, poněvadž je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Totéž platí ve vztahu k námitkám obviněného obsaženým v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, zpochybnil-li věrohodnost výpovědi poškozeného R. H. a označil-li rozsah provedeného dokazování za neúplný. V této souvislosti je na místě upozornit, že námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací (smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný), a proto jen s notnou dávkou benevolence dovolací soud přihlédl i k nim. Obviněný totiž v podstatě vytkl, že výpověď svědka R. H. je nepřesvědčivá, neboť trpí řadou rozporů, a řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo procesní vadou znemožňující rozvinout mu vlastní obhajobu, poněvadž byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování o výpovědi svědků J. F., Z. D., J. V. a servírky restaurace.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoliv hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče výhrad dovolatele proti rozsahu provedeného dokazování a jeho polemiky s hodnocením důkazů provedeným ze strany odvolacího soudu, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) a usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., učinil skutková zjištění, která lze akceptovat a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou řádně zdůvodněny. Soud prvního stupně zevrubně reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, a stejně pečlivě se věnoval hodnocení věrohodnosti obviněným zpochybňované výpovědi svědka R. H. V tomto ohledu je též jeho rozsudek přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněn (§125 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud se proto důvodně plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů dostály.
V textu dovolání obviněný žádnou konkrétní výhradu proti rozsahu dokazování neuplatil, odkázal pouze na výhrady obsažené v odvolání. Podle odůvodnění odvolání (zpracovaného obhájcem) považuje obviněný za důkazy opomenuté soudy obou stupňů výslechy svědků J. F., Z. D., J. V. a servírky restaurace.
Protože dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy obviněného a pokud je neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. V této souvislosti uvedl, že J. F., Z. D. ani J. V. nebyli incidentu přítomni, a nebylo možné důvodně očekávat, že na podkladě jejich výpovědi by si soud mohl opatřit jiné informace než ty, jež byly zjištěny z důkazů již v hlavním líčení provedených. Ztotožnění a výslech servírky restaurace shledal nadbytečnou s ohledem na výpověď svědkyně Z. V. (strana 14 jeho rozsudku). Odvolací soud označil jeho závěry za správné a sám zdůraznil, že skutkový děj byl zjištěn na základě řady do sebe zapadajících důkazů, které vylučují, že by je poškozený R. H. byl schopen zmanipulovat, jak to obviněný naznačoval. Nelze podle něj uvěřit verzi obviněného, že by bezprostředně po útoku byl poškozený s ohledem na svůj zdravotní stav po napadení schopen křivě obvinit obviněného Z. K. i již odsouzeného R. K. z tohoto jednání a v důsledku toho z neznámých důvodů krýt skutečné pachatele trestné činnosti. Odvolací soud poukázal i na to, že poškozený nemohl ovlivnit svědky a instruovat je, aby vypovídali určitým způsobem o okolnostech, které sám objektivně ani nemohl znát, a nemohl je proto svědkům ani sdělit. Odvolací soud tedy uzavřel, že skutkový děj byl spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností prokázán, pročež není nutné provádět další důkazy. Důkazy navrhované obviněným shledal ve shodě se soudem prvního stupně nadbytečnými (strana 8 usnesení).
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková