ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.726.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 726/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované Z. V., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 127/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 8 Co 2075/2005-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 33 C 127/2003-155, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic „k domu na stavební parcele číslo 3097/2 a stavební parcele 3097/2 o výměře 138 m2, vše v obci a k. ú. D. v. u Č. B., zapsaným u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště Č. B. na LV“. Výrokem pod bodem II. přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně a výrokem pod bodem III. žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované z titulu vypořádání spoluvlastnictví částku 1 000 000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem V. zastavil řízení „o návrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem“. Dále rozhodl soudních poplatcích a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice (sestry) jsou spoluvlastnicemi shora uvedených nemovitostí, každá v rozsahu ideální poloviny. Podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z roku 1968 se žalobkyně stala výlučnou osobní uživatelkou st. parc. č. 1811 v k. ú. D. V., na které se nacházel rozestavěný dům do úrovně sklepů. Žalobkyně tehdy zakoupila od rodičů bývalého manžela stavební materiál za 52 027,- Kč a pokračovala se stavbou domu za pomoci všech rodinných příslušníků. Finančně se na stavbě se podíleli kromě žalobkyně také rodiče účastnic a žalovaná. Stavbu financovala žalobkyně i z půjčky poskytnuté jí spořitelnou ve výši 50 000,- Kč. V roce 1971 stavbu domu dokončila a v domě tak vznikly dva třípokojové byty s kuchyní. Byt v přízemí užívali rodiče žalobkyně spolu se žalovanou. Na naléhaní rodičů žalobkyně převedla kupní smlouvou ze 4. 12. 1978 ideální polovinu domu spolu se st. pozemkem parc. č. 3097/2 (vznikl oddělením od původního pozemku st. parc. č. 1811) na žalovanou, ve výlučném vlastnictví žalobkyně zůstal pozemek parc. č. 3097/1 zahrada a žalobkyni náleží také kůlna na pozemku parc. č. 3097/3, který rovněž původně tvořil pozemek st. parc. č. 1811. Žalobkyně vlastní také přilehlou garáž, kterou koupila od bratra J. V. V bytě v prvním patře domu bydlí žalobkyně s manželem, synem a jeho přítelkyní, byt v přízemí užívá žalovaná s dcerou. Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dohodou účastnic nedošlo. Soud prvního stupně podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Rozdělit dům svislou dělící rovinou nelze a jeho rozdělení na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, brání vztahy mezi účastnicemi, které jsou dlouhodobě narušené (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Prakticky od roku 1978 přetrvávají mezi účastnicemi neshody o užívání společných částí, např. sklepů, údržby a oprav domu. K největším konfliktům dochází mezi manželem žalobkyně a žalovanou. Žalovaná byla v roce 2002 zproštěna obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví manželovi žalobkyně a v témže roce bylo zastaveno trestní stíhání manžela žalobkyně a žalované pro trestné činy ublížení na zdraví, ke kterým mělo dojít při jejich vzájemné potyčce v únoru 2002, když vzali jako poškození souhlas s trestním stíháním zpět. Účastnice spolu nekomunikují. Pro přikázání nemovitostí žalobkyni svědčilo hledisko účelného využití nemovitostí, neboť měla na jejich získání větší podíl, je rovněž výlučnou vlastnicí přilehlé zahrady, garáže a kůlny, a uvedla také, že je připravena žalovanou vyplatit. Při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl žalované vyšel soud prvního stupně z obvyklé ceny nemovitostí 2 000 000,- Kč zjištěné znaleckým posudkem. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby, přičemž zdůraznil dlouhotrvající konfliktnost vztahů účastnic a větší podíl žalobkyně na získání nemovitostí. Poukázal také na to, že žalovaná nejprve navrhovala zamítnutí žaloby, ale posléze jeho zrušení spoluvlastnictví a vypořádání reálným rozdělením na bytové jednotky.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 8 Co 2075/2005-195, rozsudek soudu prvního stupně „vyjma výroku v odstavce pátém, o částečném zastavení řízení, který zůstal odvoláním nedotčen“, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. Dodal, že pro zamítnutí žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřinesla žalovaná významná tvrzení. Citová vázanost žalované na nemovitost při zdůraznění dlouhodobého užívání věci není výjimečnou okolností, na níž by bylo možné založit důvod hodný zvláštního zřetele a žalobu zamítnout. Připomněl, že tutéž argumentaci by mohla použít i žalobkyně. Zdůraznil také, že rozdělením domu na bytové jednotky by podle §1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, znamenalo zachování podílového spoluvlastnictví účastnic ke společným částem budovy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů akcentovaly zejména skutečnosti, které byly ve prospěch žalobkyně, zatímco skutečnosti, týkající se žalované, nevzaly v potaz vůbec. To zejména, že se rovněž osobně a finančně podílela na stavbě domu, v domě žije od roku 1971 spolu s dcerou, která bydlí v domě od svého narození. Investovala před dvěma roky do domu nemalé finanční prostředky. Vybudovala koupelnu, sociální zařízení, vlastní odběr elektřiny a vody, mimo jiné i proto, aby předešla konfliktům mezi účastnicemi. Navíc konflikty nevznikají mezi účastnicemi, nýbrž mezi žalovanou a manželem žalobkyně, přičemž soudy opomněly zkoumat míru jejich zavinění. Odkazuje na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 650/2002, z něhož se podává, že vlastnictví bytové jednotky v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může vzniknout i proti vůli některého ze spoluvlastníků, a že cílem zákona v takovém případě je posílení ochrany vlastnického práva proti jeho odejmutí. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví možné pouze za předpokladu, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby, přičemž rozpory, resp. neshody, samy o sobě nemohou být dostatečným důvodem ke zrušení spoluvlastnictví, neboť mohou být řešeny podle §139 odst. 2 ObčZ. Úvahy soudů obou stupňů považuje za zjevně nepřiměřené. Dále žalovaná zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, z něhož vyplývá, že pro úvahu soudu o tom, komu nemovitosti přikázat nejsou absolutně určující výše podílů a účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, v daném případě relevantních. Žalovaná netvrdila, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné proto, aby žaloba byla zamítnuta, ale proto, aby došlo k rozdělení domu na bytové jednotky, čímž by byla naplněna zásada, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Jinou možnost bydlení žalovaná nemá a přisouzená náhrada nepokryje náklady na pořízení jiného bydlení. Soudy přecenily fakt, že žalobkyně je vlastnicí přiléhajících pozemků, když navíc o užívání zahrady se účastnice smírem dohodly již v roce 1985. Oba soudy dospěly k nesprávnému závěru, že reálné rozdělení domu na bytové jednotky není možné, aniž také nechaly vypracovat znalecký posudek, který by bytové jednotky vymezil. Namísto toho odkázaly na předpokládaný konsensus spoluvlastníků, což neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzené vadě řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení otázky vypořádání objektu bydlení rozdělením na bytové jednotky rozhodnutí odvolacího soudu takovým nečiní a jeho rozhodnutí je v tomto směru v souladu se stávající judikaturou.
Jak už uvedl soud prvního stupně, k možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku z 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/22004 (viz C 2846 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B. – dále „Soubor rozhodnutí“). Podle tohoto rozhodnutí „možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 ObčZ.“
Rovněž závěr odvolacího soudu, že pro zamítnutí žaloby nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §142 odst. 2 ObčZ, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu. Už ve Zhodnocení rozhodování soudů podle §142 odst. 2 a 3 ObčZ z 29. 9. 1988, publikovaném pod R 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČSR uvedl, že „pro zamítnutí návrhu nepostačí, že neshody mezi spoluvlastníky jsou řešitelné za použití ustanovení §139 ObčZ. O zamítnutí návrhu lze uvažovat pouze při prokázání takové významné skutečnosti, kterou by zmíněné spoluvlastnické neshody nezeslabovaly natolik, že by nebyl důvod pro použití ustanovení §142 odst. 2 ObčZ.“ V dané věci soudy dospěly k závěru, že dlouhotrvající konfliktní vztahy mezi účastnicemi, resp. mezi manželem žalobkyně a žalovanou, vyplývající z bydlení ve společném domě, které vyústily do „vymizelé komunikace“ účastnic, nemají do budoucna řešení v rozhodování soudu podle §139 odst. 2 ObčZ. Vzhledem k tomu nepovažovaly citovou vázanost žalované k domu, dlouhodobé užívání domu a její podíl na „získání domu“, který oproti žalobkyni hodnotily jako menší, za důvody zvláštního zřetele hodné. Ani v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, na který poukazuje žalovaná v dovolání, se Nejvyšší soud od výše zmíněného výkladu §142 odst. 2 ObčZ neodchýlil, když úsudek odvolacího soudu ve „skutkově netypickém případě“, jímž bylo odůvodněno zamítnutí žaloby, shledal správný (šlo o posouzení neshod mezi spoluvlastníky a další významné skutečnosti). V tomto rozsudku také Nejvyšší soud uvedl, že „ustanovení §142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.“
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu z 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002 (C 2198 Souboru rozhodnutí), neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že rozdělení budovy na bytové jednotky není proti vůli spoluvlastníka možné. Jen poukázal na to, že podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jsou vlastníci bytů podílovými spoluvlastníky společných částí budovy a že takový způsob rozdělení vyžaduje hospodaření spoluvlastníků. Nepřípadný je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2000, publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, neboť se zabývalo hledisky pro přikázání věci spoluvlastníkovi (velikost podílů a účelné využití věci), nikoli zamítnutím žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných. Námitka žalované, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz - znalecký posudek, kterým by byly vymezeny bytové jednotky, je námitkou vady řízení, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu