ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1843.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1843/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. L., a 2) J. L., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 29/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 25 Co 578/2005-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 25 Co 578/2005-108, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, č. j. 6 C 29/2003-70, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu II. kategorie v domě č. p. 38 ve V. L., k. ú. L., obec L. o velikosti 4+1 s příslušenstvím, kterou dal žalobce žalovaným dne 13. 1. 2003 z důvodu uvedeného v ust. §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), výrokem II. určil, že nájemní vztah skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, výrokem III. žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2006, č. j. 25 Co 578/2005-108, změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený jej žalobci předat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících výrocích potvrdil, přičemž zároveň upřesnil lokalitu předmětného bytu tak, že je situován v přízemí a prvním poschodí napravo od vchodu domu č. p. 38 v k. ú. a obci L., okres B. (dále jen „předmětný byt“); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy, z nichž učinil správná skutková zjištění, na jejichž základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu. V daném případě bylo prokázáno, že žalobce je výlučným vlastníkem domu č. p. 38 v k. ú. a obci L., ve kterém se nachází předmětný byt, k němuž uzavřel žalovaný 1) se žalobcem dne 14. 10. 1998 nájemní smlouvu na dobu neurčitou s účinností od 1. 11. 1998, v níž se zavázal hradit nájemné vždy do dvacátého dne příslušného měsíce předem. Žalovaný v uvedenou dobu žil trvale se svou manželkou (žalovanou 2/), se kterou mu k předmětné nemovitosti vzniklo právo společného nájmu bytu, a rovněž s pěti dětmi, přičemž tři z nich jsou nezletilé. Zletilá dcera J. Ž. je rozvedená a se žalovanými žije ve společné domácnosti se svými dvěmi nezletilými dětmi ve stáří 4 a 2 roky, a zletilý D. do června roku 2003 studoval učební obor v P., s nímž byly spojeny další výdaje žalovaných. Soudy obou stupňů bylo z provedeného dokazování (odvolací soud doplnil dokazování ve smyslu ust. §205a odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) zjištěno, že v období od 1. 7. 2001 do 30. 6. 2002 činilo měsíční nájemné za užívání předmětného bytu 1.303,- Kč, v období od 1. 7. 2002 do doby vydání rozhodnutí soudu prvního stupně 1.356,- Kč a že žalovaní nehradili výše uvedené částky řádně a včas, resp. platili nájemné nepravidelně, takže dlužili ke dni dání výpovědi z nájmu předmětného bytu na nájemném částku 17.094,96 Kč, zahrnující mimo jiné i neuhrazené nájemné za měsíce únor – květen 2000, listopad 2001 – září 2002 a prosinec 2002. Odvolací soud poté, co dále doplnil dokazování o přehled plateb žalovaných ke dni 17. 1. 2006, z něhož zjistil, že ke dni 2. 1. 2006 byl dluh žalovaných na jistině nájemného zaplacen a že žalovaní dluží na příslušenství – poplatku z prodlení - částku 72.217,- Kč, z přehledu vyplacených mezd žalovaného 1) od zaměstnavatele M. H. za období od března 2001 do dubna 2005 následně zjistil, že za uvedené období mu bylo vyplaceno na čisté mzdě 207.524,- Kč, a ze zápočtového listu žalovaného 1) vystaveného zaměstnavatelem R. P. ze dne 2. 12. 2005 vyvodil, že žalovaný 1) byl u tohoto zaměstnavatele zaměstnán v období od 10. 7. 2005 do 30. 11. 2005, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, přičemž dosáhl průměrné čisté měsíční mzdy 7.132,- Kč. Žalovaný byl poté u Úřadu práce v B. evidován jako uchazeč o zaměstnání, od 4. 1. 2006 mu byla přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 3.566,- Kč měsíčně po dobu prvních tří měsíců a ve výši 3.210,- Kč měsíčně po zbývající dobu (podpora v nezaměstnanosti se přiznává nejdéle po podpůrčí dobu 9 měsíců). Odvolací soud dále zjistil, že rovněž žalovaná 2) byla evidována jako uchazeč o zaměstnání v období od 18. 12. 2000 do 1. 5. 2001, od 22. 8. 2001 do 6. 7. 2003 a od 13. 8. 2004, přičemž hmotné zabezpečení jí bylo vypláceno v období od 22. 8. 2001 do 26. 9. 2002 ve výši 2.165,- Kč měsíčně po dobu prvních tří měsíců a ve výši 1.732,- Kč měsíčně po zbývající dobu, neboť měla pouze krátkodobé práce. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná 2) je spoluvlastníkem rodinného domu v K. Ř., a to v podílu ideální jedné šestiny, avšak původním vlastníkem byl její otec, mající k této nemovitosti zřízeno věcné břemeno bezplatného užívání, jenž tuto nemovitost stále užívá.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je naplněn výpovědní důvod ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaní hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce, jelikož ke dni dání výpovědi z nájmu bytu obsažené v žalobě ze dne 13. 1. 2003 dlužili na nájemném nejméně za měsíce únor – květen 2000, listopad 2001 – září 2002 a prosinec 2002. Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně konstatoval, že námitky žalovaných týkající se stavebně technického stavu předmětného bytu nejsou rozhodné, poněvadž žalovaní neuplatnili slevu na nájemném ve smyslu ust. §698 obč. zák. Odvolací soud taktéž neshledal žádné závažné konkrétní skutečnosti na straně žalovaných, které by odůvodňovaly odepření ochrany práva žalobce s ohledem na dobré mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť se neuhrazené platby týkaly delšího období, žalovaní odpovídajícím způsobem vznikající dluh na nájemném v rozhodném období neřešili a nehradili v příslušné výši nájemné ani částečně. Stále dluží vysokou částku na příslušenství pohledávky nájemného – poplatku z prodlení. Soudy obou stupňů zohlednili rovněž to, že žalovaným byla vyplácena účelově určená dávka – příspěvek na bydlení, jež na úhradu nájemného nepoužili, ačkoli svou výší stanové nájemné téměř kryla.
Odvolací soud se ovšem neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vázal povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt (a vyklizený jej předat žalobci) na zajištění přístřeší, neboť na rozdíl od něj zaujal názor, že byly splněny veškeré předpoklady uvedené v ust. §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tedy nejen že jde o rodinu s nezletilými dětmi, ale že současně jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt. Odvolací soud tedy uzavřel, že v tom, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (žalovaní mají celkem pět dětí, s nimiž žijí v předmětném bytě ve společné domácnosti, z toho tři děti jsou nezletilé, jedna zletilá dcera má sama dvě nezletilé děti ve své péči), že do června 2003 měli žalovaní vyživovací povinnost i k zletilému synovi D., jenž studoval učební obor v P., že dluh na nájemném je co do jistiny v současné době zcela uhrazen a že sociální poměry žalovaných nejsou dlouhodobě dobré (žalovaná 2/ je v dlouhodobých evidencích uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a žalovaný 1/ dosahoval v zaměstnání nízkých příjmů a v době rozhodování odvolacího soudu byl taktéž v evidenci úřadu práce), spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pro přiznání bytové náhrady v podobě náhradního bytu, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak výše uvedeno.
Dovoláním ze dne 4. 5. 2006 žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku (dovolání směřuje toliko proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu) s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a rovněž důvod, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce především zpochybnil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který rozhodl o tom, že žalovaným dle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. přísluší jako bytová náhrada náhradní byt. Dovolatel odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil, a je naopak přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť je stále přesvědčen, že v daném případě žalovaní neprokázali existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu shora uvedeného ustanovení. Dovolatel uvedl, že samotná skutečnost, že žalovaní ve společné domácnosti bydlí s dalšími nezletilými dětmi, není důvodem zvláštního zřetele hodným, jelikož existence nezletilých dětí ve společné domácnosti může vést soud pouze k úvaze, zda bude zkoumat, jestli v konkrétní věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné či nikoli. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl to, že sociální a ekonomická situace žalovaných není taková, aby tito nebyli schopni řádně a včas platit předepsané nájemné, neboť z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že žalovaní byli schopni dlužné nájemné co do jistiny zaplatit. Takto však žalovaní konali až pod reálnou hrozbou jejich vyklizení, která jim byla uložena nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně. Skutečnost, že dlužné nájemné doplatili, svědčí dle dovolatele o schopnosti žalovaných předepsané nájemné řádně a včas platit, zvláště za situace, kdy od státu získávali podporu spočívající ve vyplácení DSPP. Dovolatel rovněž upozornil na to, že nadále zůstává dluh na poplatku z prodlení ze strany žalovaných neuhrazen.
Závěrem žalobce ze shora uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se bytové náhrady, lhůty k vyklizení a odevzdání bytu, a to tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu (soud prvního stupně stanovil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat po zajištění přístřeší), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zároveň upřesnil lokalitu předmětného bytu.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Naproti tomu ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 nebo §239 o. s. ř., tyto výroky ovšem dovolatel nenapadl. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) - uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle §712 odst. 5 obč. zák.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu ust. §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. výjimečně rozhodnout, že žalovaní mají právo nikoli na přístřeší, nýbrž na náhradní ubytování či dokonce – jak se stalo v posuzovaném případě - na náhradní byt jako vyšší formu bytové náhrady připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
Pokud podle §712 odst. 5 obč. zák. skončí nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout pouze přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
V souzené věci jde tedy o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalovaným z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Žalobní skutek zde vychází z tvrzení, že žalovaní v období od února do května roku 2000, od listopadu roku 2001 do září roku 2002 a v prosinci roku 2002 řádně neplatili nájemné. Z §712 odst. 5 obč. zák. vyplývá, že v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v jeho první větě nájemce právo na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu zásadně nemá, a že mu k vyklizení stačí poskytnout pouze přístřeší. Tato zásada je v případech skončení nájemního poměru podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. prolomena u rodin s nezletilými dětmi, kde soud může – avšak pouze tehdy, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního ubytování či dokonce náhradního bytu podle §712 odst. 5 obč. zák. První podmínka, jejíž splnění je k prolomení výše uvedené zásady nutné, se týká výlučně okruhu subjektů, v jejichž prospěch tak soud může rozhodnout, zatímco druhá podmínka, formulovaná jako „důvody zvláštního zřetele hodné“, žádné konkrétní kritérium nestanoví. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 776/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 25/2004) je zcela ustálena ve výkladu, podle něhož obě podmínky, které občanský zákoník ve svém §712 odst. 5 větě druhé uvádí, musí být splněny kumulativně, tj. současně vedle sebe, a že tedy povinnost byt vyklidit může soud vázat na zajištění náhradního ubytování, případně náhradního bytu, jen u rodin s nezletilými dětmi, avšak i u těch pouze tehdy, jsou-li zde zároveň i důvody hodné zvláštního zřetele. Nejsou-li obě tyto podmínky současně naplněny, aplikace §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nepřichází v úvahu. Ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to je právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Váže-li soud povinnost žalované k vyklizení bytu podle uvedeného ustanovení na zajištění náhradního ubytování a nikoli na zajištění náhradního bytu, musí v odůvodnění rozhodnutí vymezit důvody zvláštního zřetele hodné, pro které takto rozhodl. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je taktéž konstantní v tom, že vymezení okolností rozhodných pro právní posouzení věci z hlediska uvedené normy lze mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, nemůže z hledisek logických nebo věcných obstát (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2004/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, C. H. BECK, svazek 9/2001). Půjde tedy povětšinou o negativní životní situace nájemce a jeho nezletilých dětí, resp. rodiny nájemce, k nimž bude třeba přihlédnout vzhledem k důsledkům, jež by nastaly či nastat mohly při poskytnutí přístřeší.
Při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující přiznání náhradního bytu ve smyslu ust. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák., má svůj význam rovněž výše dlužného nájemného a tudíž i relativně dlouhá doba, po kterou nájemné žalovaní neplatili (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 26/2004).
Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud založil své rozhodnutí týkající se bytové náhrady pouze na skutečnostech svědčících žalovaným, když uvedl, že v případě žalovaných jde o rodinu s nezletilými dětmi, že do června roku 2003 měli k zletilému synovi D., jenž studoval učební obor v P., vyživovací povinnost, že dluh na nájemném je co do jistiny v současné době zcela uhrazen a že sociální poměry žalovaných nejsou dlouhodobě dobré. Dovolací soud nepřehlédl, že žalovaní dlužné nájemné ve výši 17.094,96 Kč doplatili, ale poukazuje i na to, že stále dluží na poplatku z prodlení celkem 75.489,20 Kč; svůj význam při rozhodování o bytové náhradě totiž dle citované judikatury má rovněž výše dlužného nájemného a tudíž i relativně dlouhá doba, po kterou žalovaní nájemné neplatili.
Je nutné rovněž poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Nelze totiž ve světle výše uvedené judikatury odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, což ovšem odvolací soud neučinil. V projednávané věci nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaní neuhradili poplatek z prodlení, že byli podporováni ze strany státu vyplácením účelového příspěvku DSPP, který použili na jiné účely, a nájemné vůbec – a to ani z části – neplatili. Za tohoto stavu nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tyto okolnosti při posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu nezohlednil a při posuzování naplněnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. zdůraznil a ve skutečnosti vytrhával z kontextu pouze okolnosti prospívající žalovaným (společná domácnost žalovaných s nezletilými dětmi a jejich tíživá finanční /sociální/ situace) a opomenul další právně významné okolnosti. Nelze totiž přehlédnout, že řádné a včasné placení nájemného (úhrad za služby) je jednou ze základních povinností nájemce bytu. V této souvislosti lze poukázat i na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod C 1421, svazek 20, podle kterého pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení. Uvedený závěr lze vztáhnout i na posouzení nároku nájemce na bytovou náhradu (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.) v případě přivolení k výpovědi dané z uvedeného výpovědního důvodu. Taktéž nelze nechat bez povšimnutí, že žalovaní neplatili nájemné ani z části, přestože pobírali účelově vyplácený příspěvek DSPP, a že k řešení finančních problémů nepřistupovali aktivně, neboť dlužné nájemné uhradili až v době existence reálné hrozby jejich vyklizení z předmětného bytu.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud žalobci uložil povinnost zajistit žalovaným náhradní byt, neboť takováto povinnost pro žalobce za takto odvolacím soudem posouzeného stavu věci z předpisů hmotného práva nevyplývá (§712 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky proto podle ust. §243b odst. 2, věty druhé o.s.ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta prvá o.s.ř.).
Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalobce směřujícími proti jím namítaným nedostatkům skutkových zjištění.
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu