ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3273.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3273/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. Ch., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) Z. V., a 2) V. V., zastoupeným advokátem o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 38/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2005, č. j. 19 Co 339/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č. j. 11 C 38/2005-36, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu sestávajícímu z jednoho pokoje a příslušenství, v prvním nadzemním podlaží domu v Ch., (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 8. 2005, č. j. 19 Co 339/2005-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vycházel ze zjištění, že město Choceň je vlastníkem předmětného domu, že zřizovací listinou ze dne 13. 12. 2000 zřídilo příspěvkovou organizaci (žalobce), která spravuje jeho bytový fond, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) od června 2000 neplatí ničeho na nájemném a na úhradách za služby spojené s užíváním bytu a v bytě, který se postupně stal v důsledku jejich jednání neobyvatelným, se téměř nezdržují. Rodina žalovaných se nachází ve špatné sociální situaci, neboť oba žalovaní mají dluhy z podnikání, 1. žalovanému bylo podnikání zakázáno a 2. žalovaná podnikání přerušila, jsou jim opakovaně poskytovány sociální dávky, pečují o dvě nezletilé děti a 1. žalovaný od roku 2002 trpí zdravotními problémy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní hrubě porušili své povinnosti nájemce bytu a naplnili tak důvod k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Přisvědčil též jeho závěru, že vyhovění žalobě nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť – i když byla prokázána složitá sociální situace rodiny žalovaných – dostali se do problémů díky svým dluhům z podnikání a tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce. Za situace, kdy žalovaní neplatili nájemné dlouhodobě (téměř po dobu pěti let), nezaplatili dluh ani po podání žaloby, a kdy způsobili neobyvatelnost předmětného bytu, nelze na žalobci požadovat, aby byl nucen setrvávat s nimi v nájemním vztahu. Odvolací soud shledal správným i rozhodnutí soudu prvního stupně, který vázal jejich povinnost k vyklizení na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč.zák.), neboť neshledal důvody pro to, aby jim příslušela náhrada ve formě náhradního ubytování nebo náhradního bytu. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby kromě rekonstrukce předmětného bytu, jehož neobyvatelnost způsobili žalovaní, zajistil žalovaným jiné bydlení nad rámec zákonem stanovené bytové náhrady (tj. přístřeší). Odvolací soud zdůraznil, že okolnost, že žalovaní mají dvě nezletilé děti, sama o sobě k rozhodnutí o „jiné náhradě, než kterou představuje přístřeší“, nestačí, neboť k tomu musí přistoupit ještě „další důvody zvláštního zřetele hodné“; ty však dány nejsou. K námitce 1. žalovaného, že soudem prvního stupně nebyl proveden jeho výslech, odvolací soud uvedl, že správností závěru soudu prvního stupně o naplnění posuzovaného výpovědního důvodu „by zřejmě nemohla otřást ani výpověď 1. žalovaného“, neboť skutečnost, že žalovaní nájemné od roku 2000 neplatí, jejich zástupce při jednání okresního soudu nezpochybnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím advokáta, který mu byl ustanoven soudem; jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm výslovně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „potvrdil, že okresní soud jednal správně, když ho nevyslechl k věci, že „potvrdil rozporuplné rozhodnutí okresního soudu, že měl platit nájemné, i když neměl přístup do bytu delší dobu zaviněním jiné osoby“, že „potvrdil neoprávněný postup Městského úřadu v Chocni a označeného soudce OS v Ústí nad Orlicí, kteří zadržovali vědomě klíče od předmětného bytu,“ a že „potvrdil nesprávné rozhodnutí okresního soudu o tom, že jeho vinou byl byt znehodnocen plísní“. Dovolatel má za to, že soudy nezhodnotily správně důkazy, a že „neumožnily konfrontaci u jednání mezi ním a svědkem žalobce, zaměstnancem úřadu, který měl klíče od bytu v držení a odmítl je vydat, k tvrzením o držení těchto klíčů“. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „bude rozhodnuto, jak u stejných žalob mají soudy postupovat při výslechu žalovaného, který se nemůže dostavit k jednání ze zdravotních důvodů…“, o tom, „jak by měly soudy rozhodnout v situaci, kdy žalovaný neplatí nájem z důvodu své špatné sociální situace, kterou sám nezavinil“, a o tom „jak má soud postupovat v řízení, stojí-li proti sobě různá tvrzení dvou stran o stejné věci“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí (případně též i rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno.
Dovolání, které podala proti rozsudku odvolacího soudu 2. žalovaná, Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 2. 2. 2006, č. j. 11 C 38/2005-88, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 11 C 38/2005-96, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2006, č. j. 462/2006-101, pro opožděnost odmítl.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání v první řadě napadá procesní postup odvolacího soudu (soudu prvního stupně) při provádění a hodnocení důkazů, když mu vytýká, že nebyl ve věci vyslechnut, a že mu nebyla umožněna konfrontace u jednání mezi ním a uvedenými osobami; výslovně i obsahově tak uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatel dále v tom, „jak by měly soudy rozhodnout v situaci, kdy žalovaný neplatí nájem z důvodu své špatné sociální situace, kterou sám nezavinil“.
Odvolací soud své rozhodnutí založil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – na závěru, že žalovaní naplnili důvod k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, dále např. rozsudky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže však sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23).
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci také z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo vypovědět žalovaným nájem bytu po splnění zákonných podmínek posuzovaného výpovědního důvodu, přičemž přihlédl i k sociálním poměrům dovolatele. Předkládá-li dovolatel proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání 1. žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči 1. žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu