ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.472.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 472/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání podaném obviněným P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 9 To 487/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 40/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 2 T 40/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Za tento trestný čin mu byl podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 340 hodin.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 9 To 487/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl, že se obviněný uznává vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., když skutek částečně modifikoval tak, že obviněný „v době od počátku července 2004 do 26. ledna 2006 s výjimkou měsíců října a listopadu 2004 a dále února a března 2005 úmyslně neplatil řádně výživné v částce 1.400,- Kč, resp. od dubna 2005 ve výši 2.000,- Kč měsíčně na svého syna D. S., a svěřeného do péče jeho matky L. S., jak mu bylo stanoveno rozsudky Okresního soudu v Klatovech pod č. j. P 119/98-24 ze dne 7. 7. 1999 a pod č. j. P 119/98-63 ze dne 21. 3. 2005 a za uvedené období na výživném dluží celkem částku 27.000,- Kč.“ Podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému nově uložen trest obecně prospěšných prací v trvání 250 hodin. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 12. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině i výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud při svém rozhodování vycházel prakticky pouze z vyjádření matky nezletilého L. S., aniž vzal v úvahu podstatnou okolnost, že dovolatel dne 13. 12. 2006 uhradil k jejím rukám částku 26.000,- Kč, tedy prakticky celé dlužné výživné. Po vyčíslení dlužného výživného soudem na částku 27.000,- Kč pak doplatil i zbývajících 1.000,- Kč. Dovolatel zdůraznil, že o této podstatné okolnosti nebyl soud informován zřejmě proto, že se L. S. přestěhovala ze své obvyklé adresy pravděpodobně ke své matce, přičemž výživné bylo zasláno na její původní a obvyklou adresu. Dovolatel je proto přesvědčen, že trestnost jeho jednání v jeho případě zanikla s ohledem na účinnou lítost podle §214 tr. zák., když zároveň dočasné neplacení výživného nemělo žádné nepříznivé následky a dlužné výživné bylo prakticky zaplaceno dříve než soud vynesl své rozhodnutí. V uvedené souvislosti pak dovolatel odkázal na rozhodnutí R 54/1971 SbRt., které podle něj lze aplikovat i na posuzovaný případ, neboť splnil svoji vyživovací povinnost ještě předtím než odvolací soud nově ve věci rozhodl. Dovolatel současně namítl, že není pravdou, že by výživné neplatil úmyslně, ale z toho důvodu, že se v rozhodném období dostal do složité finanční situace a navíc pečuje o své další nezletilé dítě a družku. Pokud jde o uložení trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, je podle názoru tento trest nepřiměřeně přísný i za skutkového stavu, podle kterého odvolací soud rozhodoval.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dlužné výživné dobrovolně uhradil před vyhlášením rozsudku a dále, aby dovolací soud sám rozhodl o zastavení řízení v důsledku zániku trestnosti. V případě, že by tento návrh nebylo možno akceptovat, dovolatel dále alternativně navrhl, aby bylo buď rozhodnuto, že se mu podstatným způsobem snižuje uložený trest, anebo aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí vrátil věc soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, který by akceptoval důvody dovolání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentaci obsažené v dovolání obviněného nelze přisvědčit. Podle §214 tr. zák. trestnost zanedbání povinné výživy (§213 tr. zák.) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. To se však nestalo. Státní zástupce připomněl, že již v podaném odvolání dovolatel tvrdil, že dlužné výživné zaplatil, aniž by tuto skutečnost doložil. Odvolací soud přitom z vyjádření matky dítěte ze dne 10. 10. 2006 a dále ze dne 1. 12. 2006 zjistil, že jí dovolatel žádné dlužné výživné neuhradil a naopak jeho dluh na výživném ještě narostl. Pokud dovolatel nyní tvrdí, že uhradil dne 13. 12. 2006, tedy den před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, částku 26.000,- Kč a posléze dalších 1.000,- Kč na dlužné výživné, pak toto tvrzení nepodložil žádným dokladem a takový doklad nepředložil ani soudu druhého stupně, ačkoliv by se to dalo logicky předpokládat. Za těchto okolností proto nebylo možno aplikovat ani dovolatelem zmiňované rozhodnutí R 54/1971 SbRt. Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce shrnul tak, že napadené rozhodnutí soudu není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto (ani jiného) dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., vyjma některých případů extrémního nesouladu právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění) zmiňovaných v judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitku, že vyživovací povinnost splnil ke dni 13. 12. 2006, a dále o to, že v inkriminovaném období nejednal v úmyslu svoji vyživovací povinnost neplnit. To znamená, že s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., zejména pro zánik trestnosti činu účinnou lítostí, tedy způsobem předpokládaným v ustanovení §214 tr. zák.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 2-3) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. v úmyslné formě. Protože obviněný ve svém odvolání ze dne 7. 7. 2006 (č. l. 59 spisu) poukázal na zánik trestnosti činu vzhledem k ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti, odvolací soud se v rámci prováděného přezkumu touto námitkou zabýval a zjistil, že v měsíci říjnu 2006 sdělila matka nezletilého L. S. soudu prvního stupně, že na dlužném výživném nebylo dosud nic uhrazeno. Tuto skutkovou okolnost si odvolací soud před svým rozhodnutím sám ověřil k datu 1. 12. 2006. K veřejnému zasedání konanému o jeho odvolání dne 14. 12. 2006 se obviněný (dovolatel), ač řádně vyrozuměn, nedostavil (viz č. l. 73 spisu), a do doby rozhodnutí odvolacího soudu zároveň ani formou písemného podání nedoložil (např. dokladem o tom, že poukázal dlužnou částku poštou), že by svoji vyživovací povinnost dodatečně splnil, ačkoliv tato skutečnost měla podle tvrzení uplatněného v podaném odvolání nastat již před 7. 7. 2006. Teprve v následném dovolání k Nejvyššímu soudu své původní skutkové tvrzení - opět bez jakékoliv verifikace - doplnil o novou skutečnost, že dlužné výživné zaplatil vlastně až dne 13. 12. 2006, tedy bezprostředně před rozhodnutím odvolacího soudu (zde srov. též §277 a násl. tr. ř.).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. V rámci tohoto hmotně právního dovolacího důvodu přitom nelze namítat ani nepřiměřenost uloženého trestu. Dovolatel současně nenamítl ani žádné skutečnosti podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě některých (zákonem taxativně stanovených) vad výroku o trestu.
K dovolání obviněného je nutno současně poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler