ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1309.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1309/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce Ing. arch. P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o 774.608,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 148/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2006, č. j. 20 Co 30/2006 - 57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník nájemního domu domáhal na státu náhrady zisku, jenž mu v období od 1. 1. 2002 do 19. 3. 2003 ušel v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného, placeného ze 7 bytů z celkového počtu 10 bytů v jeho domě v P.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 24 C 148/2005-38, žalobu na zaplacení částky 774.608,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Na uplatněný nárok nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., neboť se nejedná o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 tohoto zákona a nelze jej posuzovat ani podle §420 obč. zák. Zrušení regulačních předpisů Ústavním soudem nemá zpětné účinky (§71 odst 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a proto státem prováděná regulace nájemného nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Pokud v období po 20. 3. 2003 nedošlo k přijetí předkládaného zákona pro absenci konsensu politických sil, je tento stav výrazem zastupitelské demokracie a nejde o stav protiprávní, a nelze proto dovodit, že nepřijetí zákona je nesprávným úředním postupem. Ústavní soud je jedním ze státních orgánů a v rámci svých ústavních pravomocí nemůže ukládat povinnosti jiným státním orgánům a zasahovat do samotné tvorby zákonů. Soud prvního stupně dále dovodil, že ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým je Česká republika vázána, nebrání státu přijímat zákony k úpravě užívání majetku v souladu s obecným zájmem, stejně tak provádění kontroly nájemného státem spadá do prostoru volné úpravy věcí a nejde o porušení vlastnického práva.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 20 Co 30/2006-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že v rámci zákona č. 82/1998 Sb. přichází sice v úvahu odpovědnost státu za činnost zákonodárného orgánu, avšak předpokladem zůstává naplnění podmínek nesprávného úředního postupu. Tím se rozumí porušení postupu stanoveného právními normami, případně postupu, vyplývajícího z povahy a funkce plněného úkolu. Žalobce se domáhá náhrady škody za období do 19. 3. 2003, přičemž do té doby bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. jako poslední předpis regulující výši nájemného z bytů, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., jenž nemá zpětné účinky (§74 odst. 4 zák. č. 182/93 Sb.). Možnost soudu vyplnit mezery v zákonech jejich interpretací ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 je vždy omezena existující zákonnou úpravou a nemůže vybočit z jejího rámce. Obecné soudy v mezích své pravomoci nemohou zásadně nahrazovat činnost zákonodárného sboru. Nárok žalobce nelze dovozovat ani podle článku 36 odst. 3 Listiny ani podle ust. §420 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil právní otázku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Uvádí, že Ministerstvo financí nerespektovalo nálezy Ústavního soudu a tím porušilo platný právní řád, zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy, což konstatoval i Ústavní soud v nálezech č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb. Žádný zákon o nájemném z bytů nebyl přijat, postupem státu bylo žalobci znemožněno mít ze svého vlastnictví přiměřený užitek a okolnost složitosti legislativního procesu to nemůže ospravedlnit. Pokud by stát postupoval ve smyslu nálezů Ústavního soudu, žalobci by škoda nevznikla, takže je dána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovozuje, že pokud zákonodárná moc neúměrně prodlužuje protiústavní stav, je povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc v rámci systému tzv. brzd, poskytnout ochranu právům žalobce a rozhodnout o tom, zda v souvislosti s porušením práva došlo ke vzniku škody, v jaké výši a kdo za ni odpovídá. Dovolatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a č. 84/2003 Sb., a namítá, že on nemůže jednostranně zvýšit nájemné, ani předpokládat takovou dohodu s nájemcem a ani vypovědět nájemní vztah, takže patří do skupiny vlastníků, jež je protiústavně diskriminována. Za zcela nesprávný považuje výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť náklady právního zastoupení protistrany nepovažuje za účelně vynaložené. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V „doplnění dovolání“ pak poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a na rozhodnutí ESLP ve věci H.-C. proti P.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje ty právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na nich rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal v žádné z otázek, vymezených dovolatelem.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nebyl splněn základní předpoklad, a to nesprávný úřední postup státního orgánu při uplatňování veřejné moci.
Otázka, zda a za jakých okolností může být Parlament České republiky odpovědný za nesprávný úřední postup a zda nepřijetí zákona parlamentem zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005). Z nálezu Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“, nelze dovozovat, že by tím Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, neboť takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje a podle Ústavy České republiky ani podle jiného zákona jí není nadán.
Na posouzení legislativní činnosti Parlamentu ČR z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nemají vliv ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, neboť v nich Ústavní soud neřešil otázku, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR je nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb,, nýbrž v nich dovodil, že i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí obecné soudy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Podzákonné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb.) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstaly podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčeny, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.). Z toho je zřejmé, že v období, za něž žalobce požaduje náhradu ušlého zisku, nelze hovořit o neexistující právní úpravě nájemného. K nároku na náhradu škody z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny lze pak poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, popř. usnesení ze dne 25. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. např. R 4/2003).
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by nezaložily ani další nálezy ústavního soudu a rozhodnutí ESLP ve věci H.-C. proti P., na něž dovolatel poukazuje ve svém podání ze dne 14. 7. 2006, nehledě k tomu, že toto „doplnění dovolání“ bylo podáno až po lhůtě stanovené k podání dovolání.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu