ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2387.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2387/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 10/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. dubna 2006, č. j. 40 Co 1577/2005-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, č. j. 23 C 10/2005-79, ve spojení s usnesením ze dne 11. 11. 2005, č. j. 23 C 10/2005-83, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody na zdraví částku 379.200,- Kč, ve zbytku, tj. v částce 7.069.920,- Kč, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 2. 2002 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetl motocykl řízený žalobcem s automobilem řízeným A. S., příslušníkem Policie ČR. Ten byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Při nehodě utrpěl žalobce zlomeninu horní partie pravé stehenní kosti, zlomeninu pravé holení kosti v blízkosti holenního kloubu, mnohačetné tříštivé zlomeniny obličejových kostí vpravo, závažné zhmoždění pravé oční koule, rozsáhlé hluboké tržně zhmožděné rány pravé tváře komunikující s dutinou ústní, otřes mozku I. stupně, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, zlomeninu 3. a 4. žebra v pravé polovině hrudníku s poraněním plíce a jejím kolapsem, povrchní trhlinu pravého jaterního laloku s malým krvácením do dutiny břišní a zhmoždění pravé ledviny s krvácením do močových cest. Žalovaná již uhradila žalobci náhradu za bolest ve výši 244.320,- Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 379.200,- Kč (obojí v rozsahu základního bodového ohodnocení), přičemž jeho současný zdravotní stav není podstatně změněn, lze však očekávat pozvolné zhoršení stavu pravého kolenního kloubu s budoucí perspektivou jeho náhrady totální endoprotézou; žalobci byl přiznán plný invalidní důchod a mimořádné výhody II. stupně. Před nehodou vykonával funkci policejního inspektora, dříve se účastnil vojenských misí Armády ČR se zdravotní kvalifikací A1, ve svém volné čase aktivně rekreačně sportoval, rovněž vypomáhal své nemocné matce. V současné době nemůže vykonávat práci v ozbrojených složkách ani jinou fyzicky náročnou práci, kromě plavání a jízdy na kole nemůže aktivně provozovat žádný sport, není schopen chůze po delší dobu, trvalé poškození pravého oka mu ztěžuje čtení a znemožňuje střílet ze zbraně. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o odpovědnosti žalované za škodu podle §420 odst. 2 obč. zák., přičemž u nároku žalobce na náhradu bolestného neshledal podmínky pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), když opakované operační výkony, infekce a bolestivý způsob léčby byly již zohledněny ve zvýšení bodového ohodnocení o 100% podle §6 odst. 1 vyhlášky. Přiznal však žalobci dalších 379.200,- Kč jako zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky s odůvodněním, že žalobce se před úrazem aktivněji oproti běžnému způsobu života věnoval sportu, byť pouze rekreačně, avšak pro široký záběr sportovních aktivit je možné jeho sportovní zapojení před úrazem hodnotit na vysoké úrovni, rovněž začlenění v misích armády ČR – v současné době vyloučené – lze považovat za mimořádné oproti běžnému způsobu života; existují zde tedy okolnosti hodné mimořádného zřetele. Žalobcem požadované další navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění však již „neodpovídá mimořádnosti a výjimečnosti tohoto případu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 40 Co 1577/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 758.400,- Kč, ohledně částky 6.311.520,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou střetem provozů podle §431 obč. zák., přičemž účast žalobce na nehodovém ději byla natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně ani zčásti nezakládá. Shodně se soudem prvního stupně kvalifikoval odvolací soud případ žalobce jako hodný mimořádného zřetele, avšak přiznal žalobci dvojnásobek základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění (758.400,- Kč) nad rámec dosud uhrazené částky, neboť jeho omezení po škodné události představuje prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony a uspokojování jeho životních a rodinných potřeb (žalobce je výrazně omezen v řadě aktivit, které do okamžiku nehody běžně provozoval v osobním i rodinném životě, ztratil mimořádnou sportovní kondici i možnost pokračovat v úspěšné policejní kariéře či se zapojit do zaměstnání, které by odpovídalo jeho fyzickým a intelektovým zkušenostem, má omezenou možnost založení rodiny a výchovy dětí, utrpěl úraz v mladém a plně produktivním věku 29 let a nyní je osobou plně invalidní s trvalými následky v podobě omezení hybnosti a funkčnosti pravé dolní končetiny, ztráty oka a trvalého poškození pravé části obličeje); dosud přiznané odškodnění tedy zcela nevyjadřuje přiměřenou kompenzaci důsledků jeho zhoršeného zdravotního stavu. Podmínky pro žalobou uplatněné mimořádné zvýšení bolestného a vyšší zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění v řízení prokázány nebyly.
Proti výroku tohoto rozsudku, kterým odvolací soud zamítl žalobu ohledně částky 6.311.520,- Kč, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Považuje přiznanou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění za nepřiměřeně nízkou, neboť jeho zdravotní poškození a s tím spojený plný invalidní důchod mu v mnoha ohledech znemožňují uplatnění ve společnosti, ve sportovních aktivitách, kterým se před nehodou velice aktivně věnoval, a vylučují práci policisty i vojáka mezinárodních vojenských jednotek ČR, což pro něj představovalo významnou životní hodnotu (žalobce jako bývalý zaměstnanec žalované vždy řádně plnil zadané úkoly a v mezinárodních vojenských jednotkách nasazoval svůj život za zájmy České republiky). Navíc ke vzniku škody na jeho zdraví došlo v mladém a produktivním věku (30 let). Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (25 Cdo 2497/2004, 25 Cdo 825/2005, 1 Cz 60/88) a má za to, že dnešní judikatura považuje v obdobných případech za adekvátní zvýšení základního odškodnění nejméně na osmi až desetinásobek. Jelikož je zvýšení náhrady provedené odvolacím soudem nepřiměřeně nízké a dostatečně nepostihuje omezení žalobce po úraze i další okolnosti případu, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud sice v dané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně, avšak pouze v tom smyslu, že zčásti vyhověl žalobcovu dovolání a přisoudil mu dalších 379.200,- Kč; bez ohledu na formální změnu rozhodnutí je zřejmé, že ve vztahu k dovoláním napadené částce 6.311.520,- Kč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (soudy obou stupňů shodně v tomto rozsahu žalobu zamítly), přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o.s.ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., je třeba uvést, že pro určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zcela výjimečných případech, neboť odškodnění samo již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro uspokojování životních a společenských potřeb poškozeného, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (srov. §3 odst. 1 vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005).
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, z něhož je povinen vycházet i dovolací soud, lze dovodit, že odvolací soud tato základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti. Zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění na celkovou částku, která spolu s plněním, uhrazeným žalobci dobrovolně již před zahájením tohoto řízení žalovanou, přesahuje 1.100.000,- Kč, nelze považovat za nepřiměřené rozsahu, v jakém jsou omezeny či ztíženy možnosti žalobce pro další uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jeho věku, a v porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Představa dovolatele o zvýšení náhrady až na osmi či desetinásobek základního bodového ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné (v absolutních částkách mnohamilionové) odškodnění přisuzuje jen natolik závažným následkům, pro které je poškozený pro zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby, což není případ žalobce. Odvolací soud tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem důvody pro požadovanou výši zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní rozhodnutí po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Z rozhodnutí ani z dovolání se totiž nepodává, že by předmětné rozhodnutí, založené na jedinečném skutkovém základě, mohlo mít dopad na rozhodovací praxi soudů v případech obdobného typu.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu