ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1905.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1905/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 8, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 109/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 12 Co 240/2006-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 27 C 109/2005-53, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2 o velikosti 3+1 situovaný v 1. podlaží domu č. p. 1026 v ul. Služská 16 v P. 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2006, č. j. 12 Co 240/2006-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil; současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, že na základě Statutu h. m. P. bylo hospodaření s předmětným domem svěřeno žalované, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně až do své smrti dne 1. prosince 1993 babička žalovaného M. P., že v době její smrti bylo žalovanému dvanáct a půl roku a že v té době jeho rodičům svědčilo právo společného nájmu k družstevnímu bytu o velikosti 3+1 nacházejícímu se v P. 5, Böhmově ulici č. 1981. Dále vzaly za prokázáno, že v současné době byt užívá žalovaný s manželkou, dvěma zdravotně postiženými nezletilými dětmi a se svým otcem. Tvrzení žalovaného o jeho společném soužití s babičkou M. P. soudy neuvěřily proto, že toto tvrzení bylo v rozporu s tím, co uváděli jeho rodiče v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 26/94 (řízení o určení, že otec žalovaného je v důsledku přechodu nájmu nájemcem předmětného bytu) a sp. zn. 5 Nc 3/95 (řízení o úpravu výchovy a výživy tehdy nezletilého žalovaného a jeho sestry). Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyly naplněny předpoklady normované pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí M. P. /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Podle názoru odvolacího soudu nemůže být vyklizení žalovaného bez vázanosti na bytovou náhradu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to ani s přihlédnutím k nepříznivému zdravotnímu stavu jeho nezletilých dětí, neboť vázanost vyklizení na bytovou náhradu by poškodila žalobkyni, která ponechala žalovaného a jeho rodinu v předmětném bytě bydlet bez právního důvodu řadu let za regulované nájemné. Proto žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání nejprve soudům vytkl, že „odmítly provést důkazy, které na podporu svého tvrzení … nabízel“. Z důvodů uvedených v dovolání pak za nesprávný označil právní závěr, který oba soudy učinily ve vztahu k bytové náhradě s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že soudy „postavily proti sobě právo žalobce na vyklizení bytu bez bytové náhrady oproti právu na ochranu zájmů nemocných nezletilých dětí a nerušenou péči o ně“. V těchto souvislostech odkázal na stávající judikaturu a současně namítl, že se oba soudy při posuzování otázky bytové náhrady „nevypořádaly s právně významnými skutkovými zjištěními ohledně osobních, rodinných a sociálních poměrů vyklizovaných cestou aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Advokát ve vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného vyvracel správnost dovolacích námitek a uvedl, že „soud prvého stupně se otázkou případného porušení dobrých mravů namítanou žalovaným zabýval s tím, že neshledal, že by výkon práva žalobce … znamenal zásah do ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“. Má za to, že „jsou zde důvody svědčící pro zamítnutí dovolání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkl, že „odmítly provést důkazy, které na podporu svého tvrzení … nabízel“). Přehlédl však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, kdy lze vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmínit za použití §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.
Zpochybnil-li však dovolatel – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných vyklizovanou osobou bez právního důvodu má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. podrobit dovolacímu přezkumu – viz výklad shora) odvolací soud dovodil, že vyklizení předmětného bytu užívaného žalovaným bez právního důvodu nelze vzhledem k okolnostem projednávané věci podmínit zajištěním bytové náhrady, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo, a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením účelně vynaložené náklady řízení nevznikly; náklady vzniklé v souvislosti s vyjádřením žalobkyně prostřednictvím advokáta nelze za takové náklady pokládat proto, že žalobkyně i přes výzvu soudu prvního stupně (usnesení ze dne 23. února 2007, č. j. 27 C 109/2005-87) nepředložila ve stanovené lhůtě plnou moc pro tohoto advokáta a tudíž nedoložila, že byla tímto advokátem v dovolacím řízení zastupována.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu