ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2377.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2377/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně N. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 282/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co 397/2007-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 4 C 282/2005-194, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalované stanovená rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. ledna 1997, sp. zn. 5 C 777/96, vyklidit „byt v prvém poschodí domu čp. 12 na Husově náměstí v R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, ale je vázána pouze na poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedeného dokazování soud prvního stupně především zjistil, že Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 20. ledna 1997, č. j. 5 C 777/96-17, přivolil k výpovědi žalobkyně (vlastnice předmětného domu) z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Dále zjistil, že žalovaná předmětný byt nadále užívá, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. října 2003, č. j. 4 C 1237/2002-193, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č. j. 24 Co 51/2004-226, byla zamítnuta žaloba na určení, že vyklizovací povinnost žalované není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a že je vázána na poskytnutí přístřeší, a že v citovaných rozhodnutích soudy dovodily, že v té době jednání žalované ještě nedosahovalo takové intenzity, pro kterou by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy, avšak pokud by žalovaná v takovém jednání pokračovala, muselo by to být v dalším řízení zohledněno v její neprospěch. Vzal také za prokázáno, že žalovaná neplatí řádně za služby související s užíváním bytu, že žalobkyni neumožňuje uskutečňovat opravy v bytě, že zanechává nepořádek na schodišti a že na dveřích kanceláří žalobkyně umísťuje dopisy s obsahem hanobícím žalobkyni. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně již není nájemkyní bytu, že jí však svědčí tzv. právo na bydlení v předmětném bytě a že obdobně jako nájemce má proto povinnost hradit náklady spojené s běžnou údržbou bytu
a drobné opravy v bytě, že její povinností je také užívat řádně byt a společné prostory domu a vytvářet prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv a povinností a že je povinna platit rovněž úhradu za užívání bytu ve výši nájemného a úhradu za služby spojené s užíváním bytu (§687, §689, §690 a §696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že žalovaná tyto povinnosti dlouhodobě porušuje (tím, že nehradí drobné opravy v bytě a náklady spojené s údržbou bytu, neumožňuje žalobkyni vstoupit do bytu za účelem provedení oprav či kontroly stavu bytu, nedbá, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv, nehradí jednostranně zvýšené nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu v předepsané výši, píše hanlivé dopisy na žalobkyni a vznáší vůči žalobkyni neodůvodněné požadavky), a to v intenzitě, která zakládá rozpor mezi přisouzenou bytovou náhradou a dobrými mravy; proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co 397/2007-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Po opakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že při revizi plynového zařízení v bytě byly zjištěny závady, které bylo zapotřebí odstranit, že tyto závady žalovaná sama neodstranila, že za účelem odstranění těchto závad odmítla opakovaně do bytu vpustit jednatele žalobkyně, resp. opraváře, že zjištěny byly rovněž závady na elektroinstalaci, které byla povinna – vzhledem k jejich charakteru – odstranit žalobkyně jako vlastnice bytu, že i v tomto případě žalovaná opakovaně odmítla do bytu vpustit jednatele žalobkyně, případně třetí osoby, že obdobně tomu bylo i v případě prosakování vody z bytu žalované a při výměně poškozených dveří do bytu a že situace se tak z důvodu jejích opakovaných nesouhlasů se vstupem do bytu stala neřešitelnou. Dále mimo jiné zjistil, že žalobkyně podáním ze dne 25. září 2006 žalované jednostranně zvýšila nájemné (úhradu za užívání bytu) z částky 684,- Kč měsíčně na částku 986,- Kč měsíčně počínaje 1. lednem 2007, že na zvýšení žalovaná nepřistoupila a nadále platila úhradu za užívání bytu v původní výši (celkem se zálohou na služby platila částku 846,- Kč měsíčně) a že za rok 2007 dluží žalobkyni z tohoto titulu částku 3.486,- Kč, což představuje dlužné nájemné (úhradu za užívání bytu) za více než tři měsíce. S ohledem na dřívější zamítavé soudní rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. října 2003, č. j. 4 C 1237/2002-193, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č. j. 24 Co 51/2004-226), jakož i na to, že žalovaná pokračuje ve stejném závadovém jednání
a navíc v roce 2007 neplatila jednostranně zvýšené nájemné (úhradu za užívání bytu), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalované nabylo takové intenzity, která odůvodňuje (s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) rozhodnutí o změně formy bytové náhrady. Protože za rok 2007 žalovaná dluží na úhradě za užívání bytu částku převyšující trojnásobek měsíční úhrady, měl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že jí lze – s přihlédnutím k ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s §712 odst. 5 obč. zák. – přisoudit pouhé přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelka je přesvědčena, že její nárok na bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu se nedostal do rozporu s dobrými mravy. Vadné hmotněprávní posouzení věci proto spatřuje v tom, že důvody, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, nejsou podle ní dostačující k tomu, aby bylo určeno, že její povinnost vyklidit byt je vázána na poskytnutí pouhého přístřeší. Zdůraznila, že „rozhodnutí o změně přiznané bytové náhrady musí být opřeno o velmi závažné důvody, přičemž je nezbytné přihlédnout ke všem okolnostem včetně věku či zdravotního stavu osob, které byt užívají“; současně by měly být zkoumány také příčiny, pro něž jí dosud nebyla zajištěna přisouzená bytová náhrada v podobě přiměřeného náhradního bytu. Má za to, „že žádné z jednání, které vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud, nelze považovat za natolik závažné (kvalifikované porušení dobrých mravů), aby odůvodnilo tak zásadní změnu původně přiznané bytové náhrady, tj. změnu z přiměřeného náhradního bytu na přístřeší“. Dále podotkla, že se finančně účastnila na opravě plynu, že odmítala provedení podstatnějších oprav v bytě, neboť žalobkyně měla v úmyslu je realizovat najednou, což by jí znemožnilo bydlení v bytě, že již v průběhu odvolacího řízení vyšly najevo pochybnosti o správnosti výpočtu nájemného a že výsledky dosavadního řízení neodůvodňují názor, že řádně neplatila nájemné. Rovněž namítla, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Závěrem uvedla, že „teprve před odvolacím soudem žalobkyně na výzvu soudu přesněji vymezila porušení povinností ze strany žalované a bylo prováděno rozsáhlé dokazování“, na základě kterého odvolací soud „v podstatě rozhodl v jediné instanci a žalovaná fakticky přišla o možnost odvolat se“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka neformulovala žádnou právní otázku, která byla vyřešena v rozporu s hmotným právem, a že dovolací soud se již v minulosti zabýval „otázkou rozhodování o změně vyklizovacích podmínek“, přičemž v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, a ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000. Jde o „legitimní postup ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. a pro takové určení má žalobce vždy naléhavý právní zájem, neboť toto určení mění vyklizovací podmínky a tedy postavení žalobce i žalovaného“. Dále zdůraznila, že výtky dovolatelky se převážně týkají skutkových závěrů a že dovolací soud nemůže v tomto případě přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu. Dále uvedla, že jednotlivá porušení povinností dovolatelky byla zmíněna již v žalobě, přičemž v odvolacím řízení byla jen podřazena pod příslušná zákonná ustanovení. Odvolací soud podle jejího názoru nevybočil z mezí §213 odst. 2 o.s.ř., neboť převážně opakoval důkazy a dokazování doplnil pouze výslechem svědkyně E. K. a některými listinami, z nichž se některé týkaly jednání žalované (dovolatelky) až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že pokud až „před odvolacím soudem žalobkyně na výzvu soudu přesněji vymezila porušení povinností … a bylo prováděno rozsáhlé dokazování“, tak odvolací soud „v podstatě rozhodl v jediné instanci …“) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda trvání na přisouzené bytové náhradě je či není v důsledku později změněných poměrů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomněla, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které rovněž namítla, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06,
a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu v řízení před soudy obou stupňů – se odvolací soud při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zabýval (i přes opakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení /§213 odst. 2 o.s.ř./) obsahově stejnými okolnostmi jako v předcházejícím řízení soud prvního stupně.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a současně uplatnila existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění /přiměřeného/ náhradního bytu). Pro úplnost dovolací soud dodává (a přisvědčuje názoru obsaženém ve vyjádření žalobkyně k dovolání), že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že došlo-li ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., má žalobce naléhavý právní zájem na takovém určení. Správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna; za takové zpochybnění nelze pokládat izolovanou a z kontextu vytrženou dovolací námitku, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem došlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Dovoláním byla správnost tohoto právního závěru zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc zčásti přikládá jiný význam, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K (dalším) námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud přesto dodává následující. Soudní praxe se ustálila v názoru, že osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1053 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že za změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, lze považovat i (pokračující) neplacení nájemného (úhrady za užívání bytu) po přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v tomto případě z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 /nyní §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák./) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, z 29. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1876/2005, a z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1305/2005. V naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné (nájemné zvýšené postupem podle §3 odst. 1 až 5 zákona č. 107/2006 Sb.) vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že v posuzovaném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku je trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu