ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2577.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2577/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K., zastoupené advokátem, a 2) A. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 18 C 115/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č.j. 16 Co 571/2005-171, takto:
I. Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. dubna 2006, č.j. 16 Co 571/2005-171, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2005, č.j. 18 C 115/2002- 115, ve výroku I., jímž soud přivolil k výpovědi dané žalobkyní žalovaným z nájmu bytu č. 4, o velikosti 1+1,
s předsíní, WC a komorou, I. kategorie ve 2. patře domu čp. 1491 v ul. Na P. v P. 6 – D., a ve výroku II., jímž soud rozhodl, že nájemní poměr skončí poslední den měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, se odmítají.
II. Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. dubna 2006, č.j. 16 Co 571/2005-171, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 2005, č.j. 18 C 115/2002- 115, ve výroku III., jímž bylo žalovaným uloženo vyklidit byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni po uplynutí čtyř měsíců od zajištění přístřeší, se zamítají.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu v žalobě specifikovaného, jehož společnými nájemci jsou žalovaní, a to z důvodu, že hrubě porušili povinnosti nájemců, když neuhradili nedoplatky z vyúčtování služeb, svévolně si snížili výši záloh a později přestali hradit nájemné včetně služeb vůbec.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 31. 3. 2005, č.j. 64 Co 403/2004-102, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 10. 6. 2004, č.j. 18 C 115/2002-66, jímž soud prvního stupně vázal povinnost žalovaných vyklidit byt č. 4
o velikosti 1 + 1 s předsíní, WC a komorou, I. kategorie ve 2. patře (3. nadzemním podlaží – podkroví) domu č.p. 1491 v ulici Na P. 12 v P. 6 – D. na zajištění náhradního ubytování a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně právním názorem na formu bytové náhrady.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č.j. 18 C 115/2002-115, opět žalobě vyhověl a výrokem I. přivolil k výpovědi žalovaných z nájmu bytu č. 4 o velikosti 1 + 1 s předsíní, WC a komorou, I. kategorie ve 2. patře
(3. nadzemním podlaží – podkroví) domu č.p. 1491 v ulici Na P. 12 v P. 6 – D. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl, že nájemní poměr skončí poslední den měsíce, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat žalobkyni po uplynutí lhůty čtyř měsíců od zajištění přístřeší (výrok III.) a konečně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č.j. 16 Co 571/2005-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatili žalobkyni (pronajímatelce – vlastníku předmětného domu) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně překračující tři měsíce, že až teprve v průběhu řízení (dne 14. 1. 2004 zaplatili na nájemné za rok 2003 částku 19.800,- Kč a dne 25. 2. 2004 na nájemné za leden 2004 částku 1.650,- Kč a dne 14. 1. 2004 na služby částku 6.094,- Kč), že žalobkyně v roce 2001 odpojila od bytu žalovaných ústřední vytápění, že stavební povolení k úpravám spočívajícím ve zřízení dvou samostatných systémů ústředního vytápění umístěných v koupelnách bytů získala až 31. 7. 2002, že nabídla žalovaným elektrické přímotopy, žalovaní je odmítli a vytápění si zajišťovali vlastními topidly, že žalovaným tak vzrostly výdaje za topení, a proto začali hradit nižší než stanovené nájemné i služby, že neuznali nabízenou slevu na nájemném ve výši 10 % a požadovali slevu ve výši 30 %. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (tj. ve znění do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze (z důvodů uvedených v napadeném rozsudku) pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zvažoval na jedné straně okolnosti svědčící ve prospěch žalovaných (vysoký věk žalovaného, to, že i žalovaná je v důchodu a má zdravotní potíže, a dále že žalobkyně odpojila ústřední vytápění), ale na druhé straně zvážil, že žalovaní reagovali na počínání žalobkyně nepřiměřeně a protiprávně, když si nájemné v roce 2001 a v roce 2002 sami snížili a během prvých devíti měsíců roku 2003, předcházejících výpovědi, neplatili nájemné vůbec. Nakonec odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaní nesplnili základní předpoklad pro aplikaci §3 obč. zák., a to doplacení dlužného nájemného – vzhledem k tomu, že nedoplatili rozdíl představovaný slevou, kterou (podle své úvahy) nárokovali. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalovaná 1) v několika otázkách: „A) Zda je nájemce povinen vždy primárně zaplatit nájemné
a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, a to i ve výši, na kterou nemá pronajímatel nárok? B) Je v souladu či v rozporu s dobrými mravy výpověď z nájmu bytu bez vázání této povinnosti na přidělení bytu náhradního, jde-li v osobě nájemce o osobu se závažně dlouhodobě špatným zdravotním stavem, vůči které dlouhodobě postupoval pronajímatel závažným šikanózním způsobem, čímž se sám přičinil o vznik m.j.
i peněžitého nároku takovéhoto nájemce vůči pronajímateli, způsobilého zápočtu vůči nároku pronajímatele na zaplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu? C) Trvá dluh nájemce na nájemném, pokud proti tomuto započte vlastní pohledávku ve stejné výši vůči pronajímateli? D) Je přípustné poskytnout soudní ochranu pronajímateli, který úmyslným, neoprávněným a záměrně poškozujícím jednáním přivodil nájemcům natolik tíživou životní situaci, kdy vážně ohrožoval jejich zdraví a navodil tak jejich rozpoložení, ve kterém mohli jen velmi těžko (či vůbec) nalézt nejvhodnější právní postup pro ochranu jejich významných práv, a který by však přesto jistě nikdy nevedl k neprodlenému zastavení protiprávního jednání pronajímatele?“ Ve svém dovolání obšírně rozvádí důvody, pro které by měl dovolací soud rozhodnout v její prospěch, poukazuje na to, že se spolu s žalovaným 2) stali rukojmími deformovaného „trhu“ v oblasti nájemního bydlení, že žalobkyně bez objektivních příčin odpojila na dobu tří topných sezón ústřední vytápění v jejich bytě, že nejméně v jedné obytné místnosti byl proveden otvor ve stropní části, v důsledku čehož vznikaly tepelné ztráty, že předmět nájmu byl neobyvatelný, že náklady na zajištění náhradního vytápění překračovaly úhradu za tyto služby a že žalovaní si je hradili sami, že žalobkyně dlouhodobě nepředkládá řádné vyúčtování úhrad záloh a plateb za služby poskytované s nájmem bytu, že zůstala nezodpovězena otázka, kolik vůbec činí oprávněný nárok žalobkyně, a to i s přihlédnutím k jejím dluhům na slevě z nájemného, z nevrácených přeplatků a z náhrady škody vůči žalovaným. Má zato, že pokud soudy shledaly naplnění výpovědního důvodu a neprováděly další důkazy, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a dále, že v tomto směru napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Závěrem navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný 2); uplatnil v něm důvody a námitky obsahově totožné jako žalovaná 1) a závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není přípustné. Poukazovala na to, že žalovaní především polemizují se skutkovými závěry obou soudů. Vyslovila přesvědčení, že problematika výpovědi z nájmu bytu a posuzování výpovědních důvodů je dostatečně řešena ustálenou judikaturou. Navrhla dovolaní odmítnout jako nepřípustné. Pro případ, že by dovolací soud dovolání žalobců posoudil jako přípustné, navrhla zamítnout je jako nedůvodné, když považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku o bytové náhradě je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť tímto výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé (o bytové náhradě) jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 10. 6. 2004) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (tj. právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení ze dne 31.3. 2005).
Naproti tomu ve výrocích o přivolení k výpovědi a o určení data skončení nájemního poměru se prvý i druhý rozsudek soudu prvního stupně po obsahové stránce shodují (soud prvního stupně nerozhodl v této části jinak než ve svém předchozím rozsudku); pokud tedy v tomto výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a dovolání proti těmto výrokům by bylo přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle něhož je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně rozhodl po zrušení v pořadí prvého rozsudku ve věci shodně jako v předchozím rozhodnutí.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu jejich dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – spatřují zásadní právní význam v posouzení následujících otázek 1. Zda pro naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jsou právně významné okolnosti, že pronajímatelka nezajistila nájemcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, že neprováděla včas vyúčtování záloh na služby, že výše nájemného byla sporná a že nájemci měli vůči pronajímatelce pohledávky k započtení. 2. Zda výkon práv a povinností pronajímatelky (dání výpovědi pro neplacení nájemného) je v dané věci v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Řešení žádné z obou výše uvedených otázek nesplňuje podmínku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne
15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002 a rozsudek ze dne 16. 11. 2005, sp. zn.
26 Cdo 922/2005) zaujal právní názor, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušování povinností nájemce, které zakládá důvod výpovědi pronajímatelem. Přitom neplacením nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod C 1693 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Z žádného právního předpisu nevyplývá totiž možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s výší nájemného sám nájemné snížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004), případně jej dokonce neplatil vůbec.
Rozhodovací praxe se též přiklonila k závěru, že splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a usnesení z 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002), neboť výše uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn.
26 Cdo 1056/2002). Ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné, protože je pro něj k dispozici režim upravený v ustanovení §691 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005). Také tehdy, jestliže nájemce nezaplatil běžné nájemné z důvodu včas neprovedeného vyúčtování záloh na služby, anebo je výše nájemného sporná, resp. nájemce neplatí nájemné v plné výši, neboť s ní nesouhlasí, je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001, usnesení ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, a výše označený rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2083/2002). Protože soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu – i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) – není pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu významné ani to, že nájemce dluh po doručení výpovědi uhradil, popřípadě, že vznesl námitku započtení – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn.
2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). V judikatuře se tak prosadil názor, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (včetně okolnosti, že dluh po doručení výpovědi zanikl), nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne
15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobkyně, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. S tímto názorem se ztotožňuje i v současné době.
V poměrech projednávané věci nelze ztratit ze zřetele, že při úvaze o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
v souladu s ustálenou judikaturou zohlednil jak okolnosti na straně nájemců (žalovaných), tak také okolnosti na straně pronajímatelky (žalobkyně), a zabýval se tudíž otázkou, zda lze – s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu, tedy i k okolnostem na straně pronajímatelky – po pronajímatelce spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu takto odepřena. Jestliže dovodil, že jsou zde okolnosti ve prospěch pronajímatelky
i okolnosti ve prospěch nájemců a za rozhodující pak shledal skutečnost, že nájemné nebylo ani dodatečně v plné výši uhrazeno (žalovaní neuhradili část představující jimi požadovanou slevu, ohledně níž však neuplatnili nárok u soudu), nelze mu nic úspěšně vytýkat.
Jestliže pak dovolatelé (v souvislosti se shora posuzovanými výroky) zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací tím, že ve skutečnosti „přehodnotili“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., případně pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a nabídli pro uvedená právní posouzení svůj „vlastní“ (poněkud odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozovali nesprávnost přijatých právních závěrů, a současně namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání obou žalovaných proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o skončení nájemního poměru není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. proti těmto výrokům odmítl.
Zbývalo přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o bytové náhradě, proti němuž je – jak již bylo vysvětleno shora – dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k tomuto výroku v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě toliko z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelé výslovně uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Spatřovali jej v tom, že s ohledem na okolnosti případu (šikanózní jednání pronajímatelky a nepříznivé sociální a zdravotní poměry nájemců) bylo namístě podle §3 odst. 1 obč. zák. přiznat žalovaným vyšší formu bytové náhrady, a to náhradní byt.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Nejvyšší soud zastává názor, že přivolí-li soud k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, může být přiznána bytová náhrada ve vyšší formě (náhradní byt, popřípadě náhradní ubytování) jen tehdy, jsou-li splněny kumulativně obě podmínky uvedené v §712 odst. 5 větě druhé obč. zák., tj. existence rodiny s nezletilými dětmi a existence mimořádně závažných okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, ve svazku 25, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn.
26 Cdo 2862/2005). Tato právní úprava je totiž úpravou speciální a kogentní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002). Nejsou-li obě výše uvedené podmínky současně splněny, jako tomu je v dané věci, nelze v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. přiznat bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu ani na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. To proto, že aktem aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze jím výkon práva pouze odepřít (srov. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod poř. č. 208). Požadavek dovolatelů na poskytnutí náhradního bytu tak nemá oporu v hmotném právu.
Vzhledem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku o bytové náhradě zamítnout (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a procesně neúspěšným žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák,v. r.
předseda senátu