ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2701.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2701/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P. 10, proti žalovaným 1) T. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 16 C 367/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.j. 16 C 367/2005-17, výrokem I. uložil žalovaným vyklidit byt č. 18, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu č.p. 742 v ulici Žitomírská 22, P. 10, k.ú. V. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že předmětný byt se nachází v domě, jehož vlastníkem je hl. m. P. a že správu k němu vykonává městská část P. 10, že dne 2. 10. 1996 uzavřel obvodní úřad městské části P. 10 s žalovanými nájemní smlouvu, že žalovaní na základě této smlouvy platili nájemné až do roku 2001, že nájemné přestali platit za situace, kdy se stali nezaměstnanými a byli odkázáni na sociální dávky, že dluh začali splácet až v prosinci 2004, kdy žalovaný 1) sehnal práci, že ke dni 2. 1. 2006 činil dluh na nájemném 59.243,- Kč, že žalovaní jsou invalidní důchodci a že se z jejich manželství narodila nezletilá dcera.
Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně dovodil, že obvodní úřad městské části P. 10 nebyl subjektem práv a povinností (tím byla městská část P. 10),
a proto je nájemní smlouva ze dne 2. 10. 1996 absolutně neplatným právním úkonem, který nezaložil nájemní právo žalovaných k bytu. Žalovaní tak užívají předmětný byt bez právního důvodu a jsou povinni ho podle §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) vyklidit. Soud prvního stupně pak zvažoval použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že v daném případě není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl k tomu, že i když neplatnost nájemní smlouvy byla důsledkem jednání organizační jednotky žalobkyně, nezneužila žalobkyně situaci a přikročila k uplatnění práva (podání žaloby na vyklizení) až teprve poté, kdy žalovaní za užívání bytu dlouhodobě neplatili
a dluh narostl na značnou částku. Přisvědčil žalovaným, že sice přestali platit za užívání bytu až poté, kdy se ocitli v důsledku ztráty zaměstnání žalovaného 1) v nepříznivé finanční situaci. Na druhé straně však zhodnotil v jejich neprospěch, že nepoužili sociální dávky vyplácené jako příspěvek na bydlení na úhradu za užívání bytu. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že je namístě použít §3 odst. 1 obč. zák. jen v souvislosti s možností vázat povinnost žalovaných vyklidit byt na zajištění náhradního ubytování. Uvedené řešení však nepromítl do svého výroku, v němž rozhodl, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. května 2006, č.j. 19 Co 208/2006-44, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování a ze spisu vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 119/2004, v němž probíhalo proti žalovaným řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení 107.821,- Kč s příslušenstvím, zjistil, že řízení bylo usnesením ze dne 22. 3. 2006, č.j. 8 C 119/2004-46, zastaveno pro zpětvzetí žaloby (podle sdělení žalobkyně k tomu došlo proto, že ve výši 77.763,- Kč byl dluh promlčen a ve zbývající výši 30.058,- Kč s příslušenstvím byl žalovanými uhrazen). Dále zjistil, že se žalovaná 2) zavázala na základě dohody o provedení práce uzavřené s firmou R. s., s.r.o. provádět v roce 2006 venkovní úklidové práce za odměnu 5.000,- Kč za 100 odpracovaných hodin, dále že žalovaný 1) se na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené s L.B.D. P. 10 zavázal rovněž pro rok 2006 provádět úklidové práce domu č.p. 819 za 2.560,- Kč hrubého měsíčně. Odvolací soud se poté po právní stránce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze dne 2. 10. 1996 je absolutně neplatná a že žalovaným na základě ní nevznikl nájemní poměr k předmětnému bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tak, že žalobkyni zcela odepřel ochranu jejího práva. Zhodnotil v její neprospěch, že svým jednáním přivodila absolutní neplatnost nájemní smlouvy, dále že v průběhu odvolacího řízení žalovaní projevili účinnou snahu své povinnosti ve vztahu k žalobkyni splnit (žalovaní si i přes své zdravotní postižení opatřili zaměstnání a nepromlčené dluhy uhradili) a dále ještě i to, že na straně žalovaných jsou zcela mimořádné okolnosti (jsou oba zdravotně postiženi, mají nedostatek rodinného zázemí – oba žalovaní vyrůstali v ústavu – procházeli tíživou ekonomickou situací, mají v péči nezletilé dítě, současný výkon práce je vázán na jejich bydliště a vyklizením by o práci přišli a stávající byt je úměrný jejich možnostem). Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jeho rozhodnutí není „neměnné“ a v případě, že by žalovaní opětovně porušili své povinnosti, nemohli by se již aplikace §3 odst. 1 obč. zák. dovolat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V dovolání namítala, že není správné zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaní uhradili všechny její nepromlčené pohledávky. Poukazovala na to, že k 19. 7. 2006 jsou žalovaní v prodlení s placením úhrad za užívání bytu za celkem 16 měsíců. K důkazu o tom předložila upomínku z 19. 7. 2006. Pokládala za chybný závěr, pokud odvolací soud nehodnotil nezaplacení promlčeného dluhu k tíži žalovaných. Zpochybnila též závěr odvolacího soudu, že důvody pro odepření práva na vyklizení nejsou neměnné a že v případě opětného porušování povinností by se již žalovaní v budoucnu nemohli úspěšně dovolat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr považovala za neudržitelný, neboť pravomocným rozhodnutím soudu byla takto ve věci založena překážka věci rozhodnuté a ona by se nemohla znovu soudně domáhat vyklizení bytu. Namítala, že zamítnutím žaloby došlo k zásadnímu omezení práv vlastníka, zatímco žalovaným se dostalo maximální ochrany a nedůvodného zvýhodnění jak proti vlastníkovi, tak i proti ostatním nájemcům bytů. Závěrem navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že se jim v řízení podařilo prokázat jejich tíživou sociální situaci a také to, že v průběhu řízení před odvolacím soudem splatili nepromlčený dluh vůči žalobkyni. Nesouhlasili s názorem žalobkyně na výklad překážky věci rozhodnuté a namítali, že aby se mohlo jednat v případě zamítnutí žaloby na vyklizeni nemovitosti užívané bez právního důvodu o překážku věci rozsouzené pro budoucí žaloby o vyklizení, muselo by jít o totožnost skutkovou. Nesouhlasili ani s námitkou že jsou zvýhodněni oproti ostatním nájemníkům a uvedli, že jsou ochotni a připraveni uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Závěrem navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto, popřípadě, kdyby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zavázal žalobkyni zajistit pro ně přiměřený náhradní byt.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna), a že jsou dány důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro odepření domáhat se výkonu práva vyklizení bytu, přičemž žalobce správnost posléze uvedeného právního závěru napadl.
Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák., se v soudní praxi ustálil.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu
i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, ze 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 306/2005, z 23. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 280/2005 a z 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2262/2005).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že požadavku na vyklizení předmětného bytu užívaného bez právního důvodu lze zabránit prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., nelze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci za správné.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkou dovolatelky, že závěr odvolacího soudu, že žalovaní zaplatili nepromlčené dluhy, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani právními námitkami, že v neprospěch žalovaných bylo třeba vyhodnotit i nezaplacení promlčeného dluhu, že v případě zamítnutí žaloby vznikla překážka věci rozsouzené, neboť závěry o těchto skutečnostech by logicky již nemohly právní posouzení věci ovlivnit.
Dovolací soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil (aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval naplněností dalšího dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
Pro úplnost lze dodat, že okolnosti, které vedly odvolací soud k zamítnutí žaloby, mohou být eventuálně významné v rámci úvahy, zda vyklizení bytu má být za použití §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu