ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3079.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3079/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. s. s. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice, jejímž jménem jedná Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 293/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2006, č. j. 18 Co 432/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech bylo určeno, že žalobce je vlastníkem čtyř v rozsudku specifikovaných pozemků v katastrálním území D., zapsaných na LV č. 580, vedených u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště K. V. Dále soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náklady řízení v částce 13.078,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud vzal za prokázané, že právnímu předchůdci žalobce byly podle §70 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) a §10 vyhl. č. 156/1975 Sb. pozemky předány do trvalého užívání. Žalobce je vlastníkem budovy č.p. 585 na pozemku parc. č. 856/4. Pozemky parc. č. 856/2 a parc. č. 856/3 jsou pak sousední a souvisí s provozem výše uvedené budovy. Žalobce k nim má rovněž zřízeno právo trvalého užívání. Soud prvního stupně vycházel z ust. §879c občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), ve znění zákona č. 103/2000 Sb., na jehož základě požádal žalobce stát o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické v jednoroční lhůtě. Předmětné ustanovení bylo sice zákonem č. 229/2001 Sb. zrušeno s účinností od 30. 6. 2001, nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., však byla zrušena část II. zákona č. 229/2001 Sb., která se ust. §879c obč. zák. týkala. Okresní soud z toho dovodil, že platnost ust. §879c obč. zák. byla obnovena.
Krajský soud pak přijal stejné právní závěry jako soud první instance a jeho rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírala o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci a o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Své dovolání žalovaná opřela o řadu sofistikovaných argumentů, blíže specifikovaných v samotném dovolání.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.) a za současného splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) a jeho důvodnost opírala o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Již dříve dospěl Nejvyšší soud k závěru (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a další rozhodnutí), že pokud účastník požádal v souladu s ust. §879c odst. 4 obč. zák. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické (což se v tomto případě stalo dopisem žalobce ze dne 10. 10. 2000), pak k této změně došlo od 1. 7. 2001, tedy v intencích zákona č. 103/2000 Sb. Ust. §879c obč. zák. bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, tedy o pouhý jeden den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku, předpokládaná v ust. §879c obč. zák.
Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb. Nejvyšší soud je vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je zřejmý právní názor Ústavního soudu, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §§879c, 879d a 879e obč. zák. V souladu s tímto nálezem Nejvyšší soud již rozhodl v obdobných věcech – zejména je nutné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5426/2007, ve kterém je podrobně rozvedena otázka vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž zde Nejvyšší soud dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit zákona se následně obnovuje právní stav založený ustanoveními §§879c, 879d a 879e obč. zák.
Pokud jde o vztah ustanovení §879c obč. zák. a nezrušené části IV. zákona č. 229/2001 Sb., byla tato problematika rovněž již dříve judikována, např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1961/2006.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc rozhodnou právní otázku z hlediska hmotného práva správně a vzhledem ke konstantní judikatuře bez jakékoli kontradikce vyšších instancí věc nevykazuje ani judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu