ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.128.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 128/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 41/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 8/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 1 T 8/2006, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1/ výroku rozsudku; trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2/ výroku rozsudku; trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, kterého se dopustil skutkem (útoky) popsaným pod bodem 3/ a), b) výroku rozsudku; trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 4/ výroku rozsudku; trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem (útoky) popsaným pod bodem 5/ a), b) výroku rozsudku; trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 6/ výroku rozsudku a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem 7/ výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §241 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2001 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo zároveň uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně, částku 866,- Kč a zdravotní pojišťovně, částku 273,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená zdravotní pojišťovna a poškozená K. J. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 41/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 6. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když soud zamítl a neprovedl celou řadu jím navrhovaných důkazů, především pokud jde o kamerové nahrávky, jimiž monitoroval své okolí, dále zprávu K. b., a. s., opakované phalopletysmografické vyšetření a výslech zpracovatele genetické expertízy. Tyto důkazy mohly podle dovolatele vést k tomu, že by stávající důkazy „musely vzít za své“ anebo by jejich věrohodnost byla zásadně oslabena. Dovolatel je totiž přesvědčen, že se stal obětí jakéhosi komplotu. Uvedl, že si může jen domýšlet, že policie – vedena snahou konečně vyřešit řadu trestných činů znásilnění páchaných hlavně ve druhé polovině devadesátých let – si vytipovala jeho osobu, neboť v minulosti byl odsouzen za trestnou činnost se sexuální tématikou a je o něm známo, že trpí sexuální deviací. Domnívá se proto, že policie pak „upravila“ důkazy, aby svědčily v jeho neprospěch. Především měla získat v místě jeho bydliště potřebné biologické vzorky a dovolatele poté ukázat poškozeným jako pachatele znásilnění. Poškozené přitom v pochopitelné snaze dát průchod spravedlnosti byly ochotné uvěřit, že právě dovolatel je pachatelem a že musí udělat vše proto, aby byl potrestán. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že nemohl poškozené vidět, byť respektuje jejich právo vypovídat v jeho nepřítomnosti. Protože nešlo o utajené svědky, mělo mu být soudem umožněno, aby poškozené alespoň viděl. Dovolatel poukázal rovněž na to, že by se jako pachatel inkriminovaných trestných činů choval krajně nelogicky, pokud by nezničil možné důkazy – motorky, oblečení, zbraně. To, že k takovým krokům nepřistoupil, nepochybně svědčí o jeho čistém svědomí.
Dovolatel se současně obšírně zabýval okolnostmi jednotlivých trestných činů se závěrem, že skutky nevykazují natolik společné znaky, aby směřovaly k jediné osobě. Je sice pravdou, že poškozené dovolatele identifikovaly při rekognici, avšak na druhé straně je krajně nepravděpodobné, že by jej mohly skutečně poznat, neboť měl mít přilbu či čepici, byla tma, skutek se stal před velmi dlouhou dobou a vnímání poškozených bylo ovlivněno hrůzným zážitkem. Konečně i portrét, který sestavila hned po činu poškozená B., je obrazem muže, který je dovolateli objektivně nepodobný. Přesto dovolatele později jako pachatele činu identifikovala, a to podle podrobností, které ve skutečnosti sotva mohla zaregistrovat. Podle dovolatele též závěry expertíz z oblasti genetiky je nutno považovat za nevěrohodné.
Dovolatel dále namítl, že soudy dostatečně nevzaly v potaz ani jeho sníženou příčetnost, přestože znalci z oboru psychologie a psychiatrie uvedli, že při páchání trestných činů (resp. samotného znásilnění) by byly jeho ovládací schopnosti podstatně zmenšené. Z toho měl podle dovolatele soud vycházet. Dovolatel je přesvědčen, že schopnost ovládat se je třeba posuzovat ve chvíli, kdy je konán trestný čin, nikoliv již v době, kdy například jel na motorce, aniž by prokazatelně směřoval ke konkrétnímu cíli. Dlouhé jízdy na motocyklu byly ostatně dovolatelovou zálibou a s jeho sexuální potřebou neměly nic společného.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 41/2007, a podle §265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) a uvedla, že ze základních obecných hledisek lze podané dovolání považovat za přípustné. V daném případě je však třeba dovolateli vytknout, že jím uváděné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť jeho argumenty se týkají pouze odlišného hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu či ochranného opatření. Pokud jde o dovolatelovu námitku týkající se nesplnění podmínek pro uložení ochranného léčení, pak v tomto směru nelze přehlédnout, že dovolání nebylo nijak blíže odůvodněno. Státní zástupkyně zároveň poukázala na to, že na podkladě dostupného spisového materiálu je možno konstatovat, že skutková zjištění soudu nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením dovolatelova jednání. Své vyjádření k dovolání uzavřela tím, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyslovila souhlas, aby o dovolání bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž tento souhlas učinila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§71 tr. zák.), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je-li tímto ochranným opatřením ochranné léčení podle §72 tr. zák., může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., ačkoliv pobyt pachatele na svobodě není nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci, popř. bylo rozhodnuto o určité formě ochranného léčení, jestliže pro ni nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady (§72 odst. 4 tr. zák.).
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině (trestu) a o uloženém ochranném léčení. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětných skutků, a v uvedeném směru pak především na polemice s kvalitou důkazů provedených v jeho trestní věci. V dovolání naznačil, že jako osoba se sklony k sexuálně agresivnímu chování byl Policií ČR zřejmě „vytipován“ jako vhodný pachatel neobjasněných případů znásilnění. Důkazy měly být následně policejními orgány „upraveny“ tak, aby svědčily v jeho neprospěch. Soudu pak vytkl, že jím navrhované důkazy - které podle jeho přesvědčení mohly výsledek řízení ovlivnit v jeho prospěch - neprovedl a jeho důkazní návrhy zamítl. Soud podle jeho názoru pochybil rovněž v tom, že se dostatečně nezabýval okolnostmi jednotlivých skutků (jež podle dovolatelova názoru nesvědčí o jediném pachateli) a nepřihlédl k závěrům posudku znalců z odvětví psychiatrie a sexuologie. S existencí shora uvedených vad dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. v podstatě ničím neodůvodnil, tzn. že neuplatnil žádnou argumentaci, z níž by alespoň v minimální míře vyplýval dovolatelův právní názor, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 6 až 8) a zejména z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 18, 19 a 21 /ochranné léčení/) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení jednotlivých skutků. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Z rozhodnutí soudů zároveň vyplývá, že se zabývaly i návrhem dovolatele na doplnění dokazování. Soud prvního stupně v hlavím líčení konaném dne 30. 3. 2007 usnesením rozhodl, že se návrh na doplnění dokazování zamítá a předsedkyně senátu současně uvedla důvody tohoto rozhodnutí (viz č. l. 1167 spisu). Odvolací soud se v rámci řízení o řádném opravném prostředku obhajobou obviněného zabýval a v rozsahu, který považoval pro své rozhodnutí za nezbytný, dokazování dále doplnil. Na tomto podkladě pak dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná a nemohla být vyvrácena námitkami, které obviněný uplatnil (viz str. 7 napadeného rozhodnutí).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však podle Nejvyššího soudu o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Dovolatel se přitom uplatněným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění ke svému prospěchu, tzn. prosazení vlastní skutkové verze, jež měla být zásadně rozdílná od skutkového stavu věci, který soudy vzaly za prokázaný.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler