ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1375.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1375/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 238/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 10/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 4. 2008, č. j. 2 T 10/2008-220, byl obviněný J. H. pod bodem 1/ uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku. Pod bodem 2a/,b/ byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 5. 11. 2007 kolem 15.00 hodin ve Z. na nám. S. v prostorách před lékárnou, tedy na místě veřejnosti přístupném, za běžného denního provozu a před dosud neustanovenými kolemjdoucími osobami požadoval pod pohrůžkou bezprostředního násilí se slovy „dělej, půjč mi, já si tě podám, rozbiji ti hubu“ po J. L., půjčení peněz, kdy poté, co mu poškozený půjčení peněz odmítl, tohoto udeřil rukou do obličeje a následně mu z ruky vytrhl bankovku v hodnotě 200,- Kč, kterou si poškozený právě schovával do peněženky“. Dále pod bodem 3/ byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 5. 11. 2007 kol
em 16.00 hodin ve Z. na ul. P. před budovou Okresního ředitelství Policie ČR a poté v čekárně této budovy při objasňování okolností z téhož dne vyhrožoval poškozenému J. L. a svědkovi M. K., tím, že „si mají rozmyslet, jak mají vypovídat, nebo si je podá a sundá je klidně před policajtama“, a to za účelem tyto přimět, aby před policisty nevypovídali v jeho neprospěch“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu pobytu na území města Znojma na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 7 To 238/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 6. 2008 ( §139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 2b/, 3/ a ve výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nadále setrvává na svém tvrzení, že inkriminovanou částku 200,- Kč „zaplatil poškozenému ne z důvodu, že by mu ji odcizil, ale z důvodu toho, že nemohl pro soud věrohodným způsobem doložit existenci půjčky, neboť její existenci mohl doložit pouze údajný poškozený L., jenž však z pochopitelných důvodů nic takového nepotvrdil“. V dané souvislosti poukázal na to, že ani odvolací soud nepřijal jeho argumentaci, podle které mu poškozený J. L. měl 200,- Kč nejprve vydat a následně pak měl být dovolatelem udeřen. Podle názoru dovolatele se soud s uvedenou otázkou dostatečně nevypořádal, neboť neshledal důvod pro vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, a to jak k osobě svědka J. L., tak k osobě svědka M. K. Doplnění dokazování příslušným znaleckým posudkem bylo podle dovolatele zcela namístě, především pak s ohledem na minulost obou svědků, jež měla být spojena s užíváním omamných a psychotropních látek, mezi jejíž konsekvence patří i poruchy paměti a lhavost. To se konečně objektivně projevilo i ve změně výpovědi svědka J. L. v hlavním líčení. Jestliže by podle svědkovy změněné výpovědi jej dovolatel ve skutečnosti udeřil teprve poté, kdy by mu poškozený inkriminovanou částku vydal, nemohlo by se jednat o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dovolatelovo jednání by v takovém případě mohlo být kvalifikováno nejvýše jenom jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů je podle dovolatele zřejmé, že objasnění otázek týkajících se posuzování hodnověrnosti výpovědí obou výše uvedených svědků měla být věnována zvýšená pozornost, což se v posuzovaném případě nestalo. Nebylo tudíž spolehlivě zjištěno, zda ke spáchání trestné činnosti, kterou byl dovolatel uznán vinným, vůbec došlo.
Vzhledem k namítaným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně 7 To 238/2008, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě 2 T 10/2008-220, a zprostil jej obžaloby ad 1b), 2) z trestného činu loupeže a vydírání, změnil tak výrok o vině a trestu, resp. přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 26. 9. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani podání, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně či v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se správností zjištěného skutkového stavu věci a v tomto směru především o námitky vůči způsobu hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí J. L. a M. K. oběma soudy a vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování, když jako podklad k posouzení otázky hodnověrnosti uvedených svědeckých výpovědí nebyl vypracován příslušný znalecký posudek. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav pak dovolatel spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti trestných činů loupeže a vydírání nedopustil, resp. provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2) a zejména z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 až 7) je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně mj. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a skutku pod bodem 3) jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Soud prvního stupně se přitom náležitě vypořádal i s rozpory mezi původní výpovědí poškozeného J. L. z přípravného řízení a jeho pozdější výpovědí v hlavním líčení (viz str. 4, 5 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí také vyložil, proč po provedeném přezkumu dospěl k závěru o věcné správnosti skutkových i právních závěrů učiněných soudem prvního stupně a z jakých důvodů nepovažoval ohledně svědků J. L. a M. K. za potřebné doplnit dokazování o posudek znalce z oboru psychologie.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil ve svých rozhodnutích Ústavní soud, např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 84/94, v nichž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V tomto smyslu pak Nejvyššímu soudu vytkl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v některých svých rozhodnutích vykládá příliš restriktivně. V posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu o takový restriktivní výklad nejde, neboť soudy učinily své skutkové závěry po vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a tento svůj postup náležitě odůvodnily. V projednávané věci se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení svědeckých výpovědí a prosazení jiného skutkového základu (tj. jeho vlastní verze případu), jinými slovy zjištění skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Na tomto místě je třeba dále konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru však soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, pak není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler