ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1455.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1455/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 24. 6. 2008, č. j. 55 To 45/2008-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 225/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005, byl obviněný M. P. uznán vinným v bodě 1/ výroku trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spáchal tím, že „na odpočívadle hlavní silnice u J., dne 1. 1. 2005 od 01.00 do 05.00 hod., při zpáteční cestě z P. do L. pod pohrůžkou násilí a pod výhrůžkou, že by se nemusela dostat domů, donutil k orálnímu sexu a k uspokojení rukou poškozenou ml. J. S., ačkoli věděl, že krátce před tímto činem byla poškozená znásilněna již odsouzenými S. S. a J. H., v osobním motorovém vozidle zn. Opel Astra, které obžalovaný řídil z L. do P. a zpět“. Dále byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jedním popsaným ve výroku o vině pod bodem 2). Podle §241 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2005, č. j. 1 T 167/2002-141, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 6. 2006, č. j. 1 T 167/2002-187, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku, konkrétně do výroku o vině trestným činem znásilnění (bod 1/) a do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 55 To 45/2008-160, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 6. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně uvedl, že setrvává na své argumentaci obsažené již v podaném odvolání, na jehož obsah v podrobnostech odkázal. V rámci dovolací argumentace pak namítl nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného soudem prvního stupně jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. s tím, že podle jeho názoru z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se tohoto trestného činu nedopustil. Dovolatel v této souvislosti namítl absenci jakéhokoli důkazního materiálu objektivní povahy, který by ho ze spáchání uvedeného trestného činu spolehlivě usvědčoval, když soudy založily svá rozhodnutí toliko na svědeckých výpovědích poškozených a na výpovědích ostatních spoluobviněných. Tyto výpovědi však nedoplňovaly žádné, alespoň nepřímé důkazy. Chybou orgánů činných v trestním řízení pak bylo to, že hodnověrnost dovolatelovy výpovědi a výpovědi poškozené ml. J. S. neprověřily provedením rekonstrukce činu na inkriminovaném místě. To bylo podle dovolatele nezbytné, a to tím spíše, když i odvolací soud připustil, že podlitina na koleni poškozené, jež podle odůvodnění soudu prvního stupně měla být zapříčiněna polohou poškozené, kterou měla zaujmout při orálním uspokojování dovolatele, neprokazuje ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu, žádnou podstatnou skutečnost. Soudy tak podle něj pochybily, když při existenci dvou protichůdných výpovědí dovolatele a poškozené v rozporu se zásadou in dubio pro reo bez dalšího uvěřily skutkové verzi udávané poškozenou.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 45/2008, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vlastním podáním ze dne 30. 10. 2008 pak navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil, popř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 3. 11. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř. poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. To je základní podmínkou dovolacího přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal) a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou provedeného dokazování v jeho trestní věci. Soudům vytkl především to, že k jeho tíži měly porušit zásadu in dubio pro reo, když vycházely jen z výpovědí poškozených dívek a spoluobviněných, a že se ani nepokusily výpověď poškozené ml. J. S. objektivizovat provedením rekonstrukce činu na inkriminovaném místě. Podle dovolatele soudy tudíž vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 5 až 7), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Soud se zabýval rovněž návrhem obviněného na doplnění dokazování k technické přijatelnosti jeho počínání, a to provedením ohledání místa činu a též rekonstrukce činu. V rozsudku pak vysvětlil, z jakých důvodů na tento důkazní návrh nepřistoupil. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil (viz str. 3, 4 napadeného usnesení). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal.
Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Návrh dovolatele proto může být toliko podnětem k takovému postupu. Jestliže současně ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř., nebylo o nevyhovění návrhu (podnětu) dovolatele třeba rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler