ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.159.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 159/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2008 o dovolání podaném obviněným J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 4 To 79/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, v trestní věci obviněných R. H., J. J., J. V. a M. I., byl obviněný J. J. uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se po skutkové stránce dopustil tím, že „po předchozí domluvě o tom, že obžalovaný R. H., zaměstnaný jako pokladník K. b., a. s., s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky na pobočce v P., opatří z prostředků svého zaměstnavatele finanční hotovost, která bude obžalovaným J. J. použita jako vklad do sázek v sázkových kancelářích, obžalovaný R. H. v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu roku 2003 do 3. 1. 2005, v P., na svém pracovišti v K. b., v přesně nezjištěném množství případů, odebral finanční hotovost v přesně nezjištěných částkách v celkové výši nejméně 22.202.000,- Kč z prostředků K. b., a. s., uvedenou finanční hotovost předával přímo nebo prostřednictvím J. V., obžalovanému J. J., po vzájemné dohodě k zakrytí schodku hotovosti v pokladně obžalovaný R. H. využil před pravidelnými inventurami fingovaných finančních operací, a tímto jednáním způsobili oba obžalovaní poškozené K. b., a. s., celkovou škodu ve výši 22.202.000,- Kč“. Za to byl obviněný J. J. podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným R. H. zaplatili na náhradu škody poškozené K. b., a. s., částku ve výši 22.202.000,- Kč.
O odvoláních obviněného J. J., jeho otce Ing. J. J. a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 4 To 79/2007, jímž mimo jiné z podnětu odvolání obviněného J. J. a Ing. J. J. podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. J. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl, že se obviněný J. J. uznává vinným výše popsaným skutkem, přičemž jednání tohoto obviněného po právní stránce kvalifikoval jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle §248 odst. 4 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň soud rozhodl, že poškozená K. b., a. s., pokud jde o obviněné J. J. a R. H., se podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 9. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. J. následně dovoláním, které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že byl uznán vinným a odsouzen jen na základě výpovědi spoluobviněného R. H. a na základě své výpovědi z přípravného řízení, která byla soudy hodnocena jako doznání. Tyto důkazy však podle dovolatelova přesvědčení nepostačují ke spolehlivému závěru o jeho vině. Podle konstantního výkladu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. totiž ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti důsledně vyšetřit skutkový stav. Dovolatel zároveň poukázal na to, že jeho výpověď v přípravném řízení navíc nelze považovat za kvalifikované doznání, neboť se nevztahovalo ke všem relevantním skutečnostem, jejichž prokázání bylo nezbytné k tomu, aby o vině bylo rozhodnuto tak, jak to učinily oba soudy. Nikdy například neuváděl, že by měl přesnou vědomost o výši zpronevěřených peněz odsouzeným H. a důsledně popíral rovněž to, že by se nějakým způsobem podílel na vystavování falešných podkladů pro krytí schodku apod.
Dovolatel současně připomněl, že od samotného počátku navrhoval vypracování znaleckého posudku za účelem určení, kdo je autorem podpisů na inkriminovaných krycích podkladech. Realizace takového znaleckého posudku podle něj možná je. Znalec sice konstatoval, že zjištění autora podpisů je velmi málo pravděpodobné, ale zcela je nevyloučil. Podle dovolatelova přesvědčení byl autorem předmětných podpisů spoluobviněný R. H. Pokud by se tato skutečnost prokázala, vyšlo by najevo, že minimálně v této části výpovědi R. H. nemluvil pravdu a jeho výpověď by pak bylo nutno považovat za nevěrohodnou i jako celek. Dovolatel zdůraznil, že si tento spoluobviněný musel být vědom, že bude uznán vinným a s největší pravděpodobností odsouzen. Za daných okolností se mohl rozhodnout, zda bude vypovídat ještě proti dalším osobám. Nelze tedy přijmout závěr, že lze přisvědčit výpovědi spoluobviněného R. H. jen proto, že usvědčuje ostatní, popř. minimálně dovolatele. V uvedené souvislosti bylo podle dovolatele třeba vzít v úvahu i to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že největší část finančních prostředků má v tuto chvíli R. H. sám, který proto také rychle nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, „aby z podnětu podaného dovolání byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 34 T 5/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 4 To 79/2007, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř., být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby takto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí (rozsudku), kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí výroky soudů vadnými. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a vytkl jim, že vycházely především z výpovědi spoluobviněného R. H. a dovolatelova „doznání“, ačkoliv o kvalitě výpovědi spoluobviněného a tím i její hodnověrnosti bylo možno důvodně pochybovat, přičemž dovolatelova výpověď podle jeho tvrzení nezahrnovala všechny skutečnosti rozhodné pro uznání viny. Zároveň namítl, že učiněná skutková zjištění nebyla objektivizována doplněným posudkem znalce z oboru písmoznalectví ke zjištění autora podpisů na krycích podkladech. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak spojoval názor, že bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz především str. 9 až 12 napadeného rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely ze skutkových zjištění formulovaných v tzv. skutkových větách výroků jejich rozhodnutí, na kterých následně odvolací soud založil závěr o vině obviněného (dovolatele) pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Učiněné skutkové závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko doplnění a následného přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler