ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.259.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 259/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. března 2008 o dovolání podaném obviněným A. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 Tmo 67/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu pro mládež v Brně pod sp. zn. 8 Tm 51/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tm 51/2006, v trestní věci obviněných A. F., O. N., M. V. a ml. S. W., byl obviněný A. F. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit v rámci jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl podle §188 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních všech obviněných proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – soud pro mládež rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 Tmo 67/2006, jímž z podnětu všech podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Odvolací soud zároveň podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl, že obviněné uznal vinnými týmž skutkem, který zčásti modifikoval tak, že „od přesně nezjištěné doby po 8. 1. 2006, kdy byl obžalovaný A. F. propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přechovával věci k neoprávněné výrobě metamfetaminu – pervitinu, přičemž tyto dne 15. 2. 2006 ve večerních hodinách přinesl do ubytovny v B., do pokojů, které užívali obžalovaní O. N. a M. V. Tito poskytli pokoje ubytovny k neoprávněné výrobě metamfetaminu – pervitinu, který nezjištěná osoba z řad obžalovaných dne 16. 2. 2006 bez patřičného povolení vyrobila, a to za užití mj. i varného skla Simax, na němž se nacházel metamfetamin – pervitin, a dalších nádob, obsahujících látky efedrin, toluen, kyselinu chlorovodíkovou a další, kdy za účelem výroby metamfetaminu – pervitinu zakoupila mladistvá S. W. dne 16. 2. 2006 v 18.17 hodin v B. v drogerii mj. i dva kusy skleněných baněk za cenu 140,- Kč a 62,- Kč a gumovou zátku jako věci potřebné a určené k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, metamfetaminu – pervitinu, přičemž metamfetamin pervitin je zařazen jako psychotropní látka zařazená do seznamu II přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., efedrin náleží mezi prekursory zařazené do tabulky I. podle přílohy č. 9 k zákonu č. 167/1998 Sb., toluen a kyselina chlorovodíková jsou uvedeny mezi pomocnými látkami zařazenými do tabulky II podle přílohy č. 10 k zákonu 167/1998 Sb.“ Ohledně obviněného A. F. byl skutek právně kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., za který mu byl znovu uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. 8. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. F. následně dovolání, kterým napadl výrok o vině a výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že z doposud provedeného dokazování vyplývá pouze to, že dne 16. 2. 2006 byla provedena domovní prohlídka v prostorách ubytovny, při které byla zajištěna skupina celkem 6 osob a celá řada věcí (44 položek) sloužících nepochybně k výrobě pervitinu, se zbytkovým množstvím této látky na povrchu, a injekční stříkačky obsahující pervitin v dispozici některých ze zajištěných osob (O. N., H. M. a V. B.). V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že ze žádného provedeného důkazu beze vší pochybnosti nevyplynulo, že to byl právě on, kdo zadržené věci určené k neoprávněné výrobě pervitinu na ubytovnu přinesl a bez povolení je zde přechovával. Podle něj bylo prokázáno pouze to, že se v inkriminovaný den nacházel v prostorách ubytovny, a to spolu s dalšími pěti osobami, kdy v těchto prostorách se současně nacházely i věci určené k výrobě pervitinu. Na zajištěných předmětech byla přitom zajištěna jediná daktyloskopická stopa patřící spoluobviněnému O. N., což podle dovolatele rovněž podporuje jeho tvrzení, že předměty určené k výrobě pervitinu nedržel a na ubytovnu nepřinesl. Čí tyto věci byly a kdo je do místnosti přinesl se však v průběhu trestního řízení bezpečně prokázat nepodařilo. Dovolatel soudům vytkl, že při závěrech o jeho vině dále pochybily v tom, že vycházely především z výpovědi spoluobviněné M. V., kterou učinila v přípravném řízení, ačkoliv tato se diametrálně lišila od její výpovědi činěné před soudem v rámci hlavního líčení. Podle dovolatele soudy postupovaly nesprávně i v dalším směru, když nevyhověly návrhům obhajoby na doplnění dokazování zejména výslechem policisty M. P. a vyžádáním zprávy Městského státního zastupitelství v Brně k objektivizování některých důležitých skutečností vyplývajících z výpovědi spoluobviněné M. V. před soudem. Soudy nevyslechly svědkyni K. V., u které měl uskladněny své věci, a nezabývaly se ani další významnou skutečností, že při požáru v místě dovolatelova původního bydliště ze dne 13. 2. 2006 měla shořet valná většina jeho věcí. Je proto vysoce nepravděpodobné, aby o dva dny později přinesl na ubytovnu věci určené k výrobě pervitinu v inkriminovaném množství, resp. tyto věci v tak krátkém časovém úseku opatřil.
Argumentaci uplatněnou v dovolání shrnul obviněný tak, že skutkový děj popsaný ve výrokové části rozsudku a v na něj navazujícím odůvodnění nemá oporu v provedeném dokazování, mj. též proto, že v řízení byla porušena zásada „in dubio pro reo“. To znamená, že napadený pravomocný rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel proto navrhl, „aby dovolací soud z výše uvedených důvodů přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného pravomocného rozhodnutí v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, napadené rozhodnutí zrušil a přikázal přísl. soudu, aby věc v potřebném rozsahu a s ohledem na výše zmíněné okolnosti znovu projednal, popř. aby po přezkoumání napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl a A. F. obžaloby v celém rozsahu zprostil“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněného neodpovídají jím deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jejich podstatou jsou výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jímž soudy provedené důkazy hodnotily. Přitom na základě obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je v projednávané věci třeba vyzdvihnout, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zřejmý rozpor. Skutková zjištění soudy opřely o konkrétní skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a na základě těch pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Důvodně přitom poukázaly na výpověď spoluobviněné M. V. z přípravného řízení, v níž obviněná jednoznačně uvedla, že na ubytovnu přinesl předměty určené k výrobě drogy právě dovolatel. Soudy přitom vysvětlily, proč právě tuto výpověď vzaly za základ svých skutkových zjištění. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že neexistuje žádný rozdíl mezi důkazní váhou výpovědí učiněných v přípravném řízení a výpovědí učiněných před soudem a je pouze věcí soudu, jak se s případnými rozpory ve výpovědích, pokud se vyskytnou, vypořádá. Nejedná se tedy o případ, kdy právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný A. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadnými výroky o vině a trestu. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu dokazování a soudům v tomto směru vytkl, že prováděly a hodnotily důkazy svědčící o jeho vině, aniž by na straně druhé provedly jím navrhované důkazy, které měly naopak svědčit v jeho prospěch. Podle názoru dovolatele nebyla respektována ani zásada „in dubio pro reo“, podle které je v pochybnostech třeba rozhodnout ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., ačkoliv to podle jeho přesvědčení provedené důkazy nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 7, 8) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 8, 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o právním posouzení žalovaného skutku. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí současně uvedl konkrétní skutečnosti, které jej vedly k názoru, že dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a k rozhodnutí o tom, že se důkazním návrhům obviněného nevyhovuje (viz str. 10).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je dále nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení jejich postupu a zjištění skutečností pro sebe podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler