ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.318.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 318/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou MUDr. M. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 6 To 157/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 21/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 1 T 21/2006, byla obviněná MUDr. M. W. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „ve Z. dne 4. 1. 2005 kolem 12.00 hodin jako řidička osobního automobilu značky Toyota Yaris při jízdě v levém jízdním pruhu čtyřpruhové vozovky před poliklinikou nesledovala řádně situaci v silničním provozu a nedala přednost chodci J. S., přecházejícímu vozovku z její pravé strany po vyznačeném přechodu pro chodce a pravou přední částí vozidla narazila do pravé nohy chodce, v důsledku čehož utrpěl J. S. zejména otevřenou tříštivou zlomeninu dolních částí obou kostí bérce pravé nohy s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně 1 roku“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému J. S. náhradu škody ve výši 236.640,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 6 To 157/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 4. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, které současně směřovalo i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně poukázala na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v jejím případě naplněn tím, že soud posoudil věc podle druhého odstavce §224 tr. zák. namísto odstavce prvního, což podle dovolatelky neodpovídá skutkovému stavu, jak byl v řízení prokázán. Podle dovolatelky se soud dostatečně nevypořádal s tím, zda skutek, pro který byla odsouzena, vůbec naplňuje všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. To platí zejména, pokud jde o znak subjektu trestného činu podle §9 tr. zák., kde soud podle dovolatelky nevěnoval dostatečnou pozornost zjištění, zda přichází v úvahu výlučně její pachatelství anebo případně pachatelství zcela jiné osoby. V uvedené souvislosti dovolatelka zdůraznila především to, že se jednání, které jí bylo kladeno za vinu, nedopustila. Podle ní přitom ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by poškozeného srazila svým osobním automobilem. Celá věc se ve skutečnosti měla podle dovolatelky odehrát tak, že dovolatelka zastavila na místě nehody, kterou sama nezpůsobila, resp. se tam vrátila, aby jako lékařka poskytla poškozenému pomoc. Za těchto okolností nebyly na jejím vozidle logicky zjištěny žádné stopy po nárazu. Závěry technického znalce lze přitom podle dovolatelky vyložit i tak, že vozidlo nebylo poškozeno z toho důvodu, že ke střetu s chodcem vůbec nedošlo. Stejně bedlivě měly být posuzovány i ostatní důkazy, především pravdivá a hodnověrná výpověď svědkyně Ř. Pokud jde o obsah výpovědi svědka M., pak podle dovolatelky nelze tuto výpověď považovat za natolik dostačující, aby na jejím základě byly postaveny zásadní závěry pro předmětné řízení. Navíc při důsledném zhodnocení důkazů, zejména když znalecké posudky nedávaly jednoznačnou odpověď, bylo zapotřebí aplikovat zásadu in dubio pro reo a proti sobě stojící výpovědi svědka M. a svědkyně Ř. měly být v pochybnosti hodnoceny v dovolatelčin prospěch, což se v rozporu se zákonem nestalo. Případné pochybnosti bylo navíc možno odstranit provedením rekonstrukce nehodového děje, což dovolatelka navrhovala, ale nebylo jí vyhověno. Dovolatelka soudům vytkla rovněž to, že vzhledem k zákonnému pojištění, které měla ke svému vozidlu řádně sjednáno, měl být poškozený se svými nároky odkázán na příslušnou pojišťovnu, když přímý právní nárok podle dovolatelky není dán tak, jak to posoudil soud.
Obviněná své dovolání shrnula tak, že se necítí být ničím vinna, neboť „jen chtěla pomoci zraněné osobě jako lékařka“, což se v konečném důsledku obrátilo proti ní. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 4. 2007, č. j. 6 To 157/2007-218, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena i rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí o její povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud bylo o nich již rozhodnuto. V rámci dovolání obviněná zároveň požádala o „odklad vykonatelnosti rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněná dovolání zaměřila výhradně do oblasti skutkových zjištění a uplatněným námitkám proto nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Kromě toho, že dovolatelka zpochybňuje mechanismus vzniku zranění poškozeného, zpochybňuje též průběh skutkového děje, jak byl v návaznosti na provedené dokazování vyjádřen ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Podle státní zástupkyně nelze na podkladě rozhodnutí soudů obou stupňů dospět k závěru, že by mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci existoval nějaký rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na tomto podkladě považovaly obhajobu obviněné (dovolatelky) za vyvrácenou. Soudy se beze zbytku vyrovnaly i s jejími návrhy na doplnění dokazování, včetně návrhu na rekonstrukci nehodového děje. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyložil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil. Nelze tudíž konstatovat, že jakýkoli důkaz byl v dané trestní věci opomenut.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěla státní zástupkyně k závěru, že dovolatelčiny námitky nelze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což současně znamená, že neodpovídají ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná MUDr. M. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelkou namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudem zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil jednotlivé důkazy, popř. o námitku neúplnosti provedeného dokazování, a zdůraznila, že v pochybnostech byly důkazy hodnoceny k její tíži, tzn. že nebyla respektována procesní zásada in dubio pro reo. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatelka spojovala názor, že její jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv provedené důkazy podle ní nedovolovaly jednoznačný závěr o jejím pachatelství a tím méně pak závěr o jakémkoliv jejím zavinění ve vztahu ke vzniku zranění poškozeného.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2, 3) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 6, 7) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soud v projednávané věci vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle dovolatelky učinit, na kterých následně založil právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Své skutkové a právní závěry soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a s jeho závěry (včetně šíře provedeného dokazování) se plně ztotožnil. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s návrhem obviněné na provedení rekonstrukce a vyložil, z jakých důvodů tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl (viz str. 2).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Totéž platí i pro námitky směřující proti výroku soudu podle §228 odst. 1 tr. ř., popř. §229 odst. 2 tr. ř., neboť vadnost použití uvedených procesních ustanovení není dovolatelkou opírána o žádnou existující hmotně právní vadu. Skutečnost, že dovolatelka měla uzavřeno příslušné pojištění, nijak nebránila použití shora uvedených ustanovení, bylo-li zároveň soudem zjištěno, že to byla právě dovolatelka, kdo jinému zaviněně způsobil majetkovou škodu (srov. §228 a násl. tr. ř. a též §43 a násl. tr. ř.). Dovolatelka zároveň nenamítla, že by za ni pojišťovna poskytla pojistné plnění ještě před tím, než soud v adhezním řízení rozhodl o povinnosti k náhradě škody, tzn. že by již mělo dojít k zákonnému přechodu nároku na náhradu škody na pojišťovnu.
K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatelky založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především prosazení vlastní skutkové verze, podle které nebyla pachatelkou inkriminovaného činu a žádná zranění poškozenému nezpůsobila.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněné MUDr. M. W. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněné odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněné MUDr. M. W. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Samotný návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí může přitom za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler