ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.353.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 353/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2008 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 9 To 412/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 108/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 3 T 108/2007, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spáchal tím, že „dne 8. 1. 2007 v době od 23.30 hod. do 23.50 hod. v bytě v panelového domu, v D., úmyslně po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji družku J. S., tak, že ji opakovaně udeřil rukama do hlavy a poté v úmyslu způsobit jí závažná poranění, vzal do ruky nůž zn. Zepter o délce 32 cm, s čepelí dlouhou 20 cm a bodl ji do břicha, čímž jí způsobil zranění spočívající v bodné ráně začínající 5 cm nad pupkem a 1 cm od střední čáry vpravo s vbodem o šíři 3 cm a bodnou dučejí, která probíhala břišní stěnou lehce vzhůru a pronikla do dutiny břišní, prošla játry a vystoupila z jater cca 2 cm mediálně od žlučníku směrem k přední straně žaludku, s dobou léčení minimálně 4 týdny“. Podle §222 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo současně uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud o jeho povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 69.322,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 9 To 412/2007, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že své družce inkriminované zranění nezpůsobil. V uvedené souvislosti poukázal na to, že jeho družka sama před svědky uvedla, že si zranění způsobila sama a že její výpověď z přípravného řízení nebyla pravdivá. Dovolatel zdůraznil, že tato poškozená je osobou, která v minulosti byla soudně trestána a na tomto základě dovodil, že se soud neměl spokojit pouze s její výpovědí, ale měl na poškozenou nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jehož předmětem by bylo odborné posouzení věrohodnosti její výpovědi a dalších otázek ve vztahu k její osobě. Naznačeným způsobem mělo být podle dovolatele postupováno tím spíše, že incidentu nebyla přítomna třetí osoba, přičemž proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení dovolatele a poškozené. Pokud by se nepodařilo jednoznačně určit, která z obou tvrzených variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, bylo by nutno při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro dovolatele příznivější.
Dovolatel soudům dále vytkl, že při hodnocení důkazů v jeho neprospěch přecenily posudek znalce MUDr. B., jehož závěry však nejsou jednoznačné, když znalec toliko připustil, že zranění poškozené mohlo být způsobeno mechanismem, který popsala ve své výpovědi. Závěry soudů obou stupňů jsou pak podle dovolatele nepřesvědčivé, jelikož soudy řádně nepřihlédly ke všem zákonným hlediskům určujícím naplnění znaků skutkové podstaty domnělého trestného činu, a to jak po stránce formální, tak po stránce materiální.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům vyslovil dovolatel přesvědčení, že věc byla nesprávně právně posouzena, a proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 9 To 412/2007 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 3 T 108/2007, zrušují a podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha – západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 7. 2. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva se k dovolání obviněného vyjádřit či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí výroky soudů vadnými. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a vytkl jim, že vycházely především z výpovědi poškozené, ačkoliv o kvalitě této výpovědi a tím i její hodnověrnosti bylo možno důvodně pochybovat. Soudům zároveň vytkl, že k osobě poškozené nedoplnily dokazování znaleckým posudkem z oblasti psychiatrie a psychologie. Za stávající důkazní situace pak podle dovolatele měla být respektována zásada „in dubio pro reo“, podle které je v pochybnostech třeba rozhodnout ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2 a 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 a 3) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o právním posouzení žalovaného skutku. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. vyložily a odůvodnily. Odvolací soud v napadeném usnesení zároveň uvedl důvody, které jej vedly k názoru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a nebylo proto zapotřebí je doplňovat o navrhované znalecké zkoumání poškozené J. S. ve vztahu k hodnověrnosti její výpovědi (str. 2).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal výlučně přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je dále nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení jejich postupu a zjištění skutečností pro sebe podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler