ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.371.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 371/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 o dovolání podaném obviněným P. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 3 To 401/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 70/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 74 T 70/2006, byl obviněný P. B. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 3 T 155/2002, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2003, odsouzen pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal dne 25. 7. 2005, přesto dne 29. 12. 2005 v době kolem 00.30 hodin v O.-D., v bytě majitelky J. K., vstoupil do pokoje, který v té době obývala poškozená K. O., uchopil ji za ramena a snažil se ji políbit, a když poškozená odmítla, sedl si jí obkročmo na stehna, uchopil ji pod krkem a škrtil ji s cílem překonat její odpor a vykonat na ní soulož, nato si rozepnul kalhoty a vytáhl svůj pohlavní úd a poškozenou přinutil, aby si svlékla tričko a kalhotky, kdy poté poškozená s úmyslem z bytu utéci, svolila k felaci pohlavního údu obžalovaného a požádala jej, aby si lehl na postel, načež z bytu utekla a ze sousedního bytu přivolala hlídku Policie ČR, která obviněného následně zadržela“. Podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 3 To 401/2006, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 6. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů skutek popsaný v obžalobě nesprávně právně posoudily, neboť ve skutečnosti dovolatelovo jednání nenaplnilo znaky žádného trestného činu. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že nesprávná kvalifikace skutku je založena pouze na jediném důkazu, a to na výpovědi poškozené, podle které na ní dovolatel chtěl vykonat soulož za použití násilí. Dovolatel poukázal na obsah svědeckých výpovědí poškozené K. O. a na tomto základě dovodil, že tvrzení svědkyně o silném „škrcení“ nemá oporu v dalších důkazech, zejména v lékařské zprávě, podle které nebyly zjištěny žádné podlitiny, které by jinak musely být patrné, kdyby skutečně došlo k použití větší míry násilí v oblasti krku. Podle názoru dovolatele je poškozená „poněkud přecitlivělá ohledně svého krku“ a patrně proto se další události vyvíjely tak, že si pouhé uchopení za krk vysvětlila jako násilné škrcení. Tuto důležitou skutečnost podle dovolatele soudy dostatečně nezhodnotily. Přitom právě s ohledem na důkazní nouzi – pokud jde o škrcení – neměl být dovolatel uznán vinným trestným činem znásilnění, jelikož nepoužil násilí k dokonání soulože. V případě, že by skutečně chtěl poškozenou násilným způsobem přinutit k pohlavnímu styku, tak by ji určitě nedal prostor k úniku. Podle dovolatele se soudy nezabývaly ani předchozím chováním poškozené, která s ním předtím „koketovala“ a přišla za ním do kuchyně oděná pouze ve spodním prádle. Dovolatelovo jednání mohlo naplňovat nejvýše skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody, avšak ani to nebylo jednoznačně prokázáno. S ohledem na skutečnost, že nebylo dostatečně prokázáno, že se dovolatel dopustil trestného činu znásilnění ve stádiu pokusu, neměl být hodnocen ani jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 tr. zák. Za základní pochybení soudů obou stupňů je pak podle dovolatele zapotřebí považovat to, že nedodržely zásadu in dubio pro reo a v pochybnostech nevycházely v jeho prospěch. Odvolací soud měl za výše popsané důkazní situace správně rozhodnout o zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR v Brně rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 74 T 70/2006, ze dne 2. 12. 2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006, č. j. 3 To 401/2006 zrušil a přikázal tuto věc Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání považovat za přípustné. Současně uvedla, že dovolatel byl z trestného jednání jednoznačně usvědčen výpovědí poškozené K. O., která podrobně popsala průběh celého odpoledne kritického dne od okamžiku příchodu obviněného do bytu J. K. přes dění při návštěvě v restauraci a zejména pak chování dovolatele vůči ní v době, kdy J. K. odešla spát. S její výpovědí přitom koresponduje i výpověď svědka J. M. a pro věrohodnost její svědecké výpovědi svědčí rovněž obsah znaleckého posudku MUDr. J. M. a PhDr. D. M. zpracovaného k osobě poškozené. Z dostupných spisových materiálů je podle státní zástupkyně zároveň patrno, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného (dovolatele). Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tím, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání pak vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadnými výroky o vině a trestu. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitky vůči svědecké výpovědi poškozené K. O. a soudům v tomto směru vytkl, že výpověď poškozené přecenily, ačkoliv o její kvalitě bylo možno mít důvodné pochybnosti (zejména ve vztahu k objektivnímu lékařskému nálezu). Podle názoru dovolatele nebyla v řízení respektována ani zásada „in dubio pro reo“, podle které je v pochybnostech třeba rozhodnout ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení provedené důkazy takový závěr nedovolovaly. Z tohoto důvodu pak byl též nesprávně hodnocen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 tr. zák.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2 až 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 až 7) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o právním posouzení žalovaného skutku. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. též náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal i s námitkami, jež obviněný učinil předmětem svého pozdějšího dovolání (viz str. 3 napadeného usnesení).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je dále nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení jejich postupu a zjištění skutečností pro sebe podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler