ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1280.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1280/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. V. V., CSc., b) Ing. J. V., CSc., c) L. P., d) Ing. P. B., e) E. H., f) RNDr. J. F., CSc., zastoupených JUDr. M. M., advokátkou, proti žalované F. n. v M., zastoupené JUDr. I. V., advokátkou, o zaplacení 12,517.511,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 137/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 21 Co 399/2005, 21 Co 467/2005-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 20 C 137/99-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 3,263.011,- Kč s 21 % úrokem z prodlení z částky 3,466.145,- Kč od 20. 12. 1996 do 14. 9. 2003, s 21 % úrokem z prodlení z částky 266.462,- Kč od 15. 9. 2003 do zaplacení a s 12 % úrokem z prodlení z částky 2,996.549,- Kč od 31. 3. 1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 9,254.500,- Kč (výrok II.) a ohledně blíže specifikovaných úroků z prodlení (výrok III.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 21 Co 399/2005, 21 Co 467/2005-283, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé pod body II. a III. a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem pod bodem V. potvrdil, ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobci (dále též „dovolatelé“) namítají, že odvolací soud řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem a navíc zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při určení výše bezdůvodného obohacení nepoužil analogicky §671 odst. 1 obč. zák., nýbrž svůj závěr opřel o §451 obč. zák. Ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. upravuje vztah obsahem i účelem nejbližší vztahu účastníků řízení, neboť podle něj je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí ve věci záviselo na posouzení skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí. Za tím účelem soud prvního stupně ustanovil znalce Ing. V. Z., jemuž uložil stanovit tržní nájemné (tj. nájemné v místě a čase obvyklé) za užívání nemovitostí žalobců. Následně ustanovil k podání revizního znaleckého posudku znalecký ústav – A. C. P., s. r. o., který ale revizní posudek nepodal, protože usnesením soudu došlo ke změně v zadání znaleckého zkoumání. Žalobci poukazovali na značný rozpor obou znaleckých posudků, nejen ve výši stanoveného obvyklého nájemného, ale i ve vlastním zpracování. Znaleckému ústavu vytýkají, že měl obvyklé nájemné zjišťovat za období od 8. 11. 1994 do 26. 8. 1998 a jelikož v období od 1. 1. 1994 do 8. 11. 1994 bylo nájemné regulovanou cenou, nebylo potřeba znalecky zjišťovat výši obvyklého nájemného. Nálezové části posudku vytýkají neobjektivnost, neboť znalecký ústav při zjišťování výše běžného nájemného vycházel z nájemného, jaké bylo sjednáváno ve stejném období žalovanou s jinými subjekty, a nezjišťoval již jeho výši za pronájem zdravotnických zařízení třetími osobami, nejen žalovanou. Ačkoliv podáním ze dne 8. 10. 2004 navrhli doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku, soud prvního stupně jejich návrhu nevyhověl. Připouštějí, že až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně získali důkazy o tom, za jakou cenu byly v rozhodném období a místě pronajímány nebytové prostory pro zdravotnické účely od Všeobecné fakultní nemocnice v P. a od F. T. nemocnice s poliklinikou. K těmto důkazům odvolací soud s odkazem na ustanovení §205a odst. a §211a o. s. ř. nepřihlédl, ačkoliv zpochybňují věrohodnost posudku zpracovaného znaleckým ústavem. Tento procesní postup odvolacího soudu shledávají s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. IV. 125/2005, rovněž protiústavním. Dovolatelé nejsou srozuměni ani s výrokem, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o úrocích z prodlení. Namítají, že rozhodnutí odporuje v této části nařízení vlády č. 142/1994 Sb. První den prodlení připadl na den 20. 12. 1996 a proto měla být výše úroků z prodlení 21 % od 20. 12. 1996 a nikoliv 12 % od 31. 3. 1999. Z blíže rozvedených důvodů podle nich odvolací soud rovněž chybně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S tímto odůvodněním navrhli zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti práva hmotného). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelů, že odvolací soud prostřednictvím posudku znaleckého ústavu nesprávně zjistil výši bezdůvodného obohacení. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Z vylíčení důvodů dovolání totiž vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, která byla čerpána ze znaleckého posudku, případně odvolacímu soudu vytýkají, že nevzal v úvahu jimi tvrzené skutečnosti, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobci dovozují, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek, ovšem dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výhradou, že soud hodnotil posudek znaleckého ústavu v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a že neprovedl všechny jimi nabízené důkazy, resp. v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. se nezabýval důkazy, které mohli předložit až u odvolacího soudu, vymezili obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř. ) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); nelze přehlédnout, že posouzení otázky provedení nabízených důkazů a jejich volného hodnocení podle §132 o. s. ř. a výkladu §205a odst. 1 o. s. ř. postrádá i potřebný judikatorní přesah.
Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje hmotnému právu ani dosavadní rozhodovací praxi. Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Tam, kde dříve existoval platný právní titul (důvod) k užívání cizí věci, okamžikem jeho zániku (např. uplynutím doby) získává dosavadní uživatel užíváním věci na úkor vlastníka obohacení plněním bez právního důvodu, neboť vlastník nemá nadále povinnost umožnit takovému uživateli bezplatné užívání své věci. Výše takto získaného majetkového prospěchu se stanoví podle zásad vyjádřených v §451 odst. 2 a §458 odst. 1 věty druhé obč. zák.; neprosadí se tak názor dovolatelů, že pro výpočet bezdůvodného obohacení je v takovém případě potřeba užít ustanovení §671 odst. 1 obč. (srovnej závěry vyslovené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, mutatis mutandis v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, a v rozsudku ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, v rozsudku ze dne 31. března 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006).
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu