ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.679.2006.1
sp. zn. 33 Odo 679/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K. a b) B. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému K. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 3,707.366,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 40/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 20 Co 397/2005-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 9.150,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce (a posléze i žalobkyně, jejíž vstup do řízení na straně žalující byl soudem připuštěn) se domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně po žalovaném zaplacení částky 3,707.366,73 Kč s příslušenstvím. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2004, č. j. Ncp 3510/2003-26, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou příslušné okresní soudy s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. U tohoto soudu byla věc zapsána v rejstříku pod spisovou značku 11 C 40/2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 11 C 40/2004-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 3,707.366,73 Kč se 4 % úrokem z prodlení od 15. 10. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalovaného usnesením ze dne 14. května 2004, č. j. 11 C 40/2004-40, vyzval ve smyslu §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení vyjádřil ve věci, a zároveň jej poučil, že pokud se k žalobě řádně a včas nevyjádří, bude mít soud zato, že nárok uplatněný žalobou uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Usnesení s výzvou bylo zástupci žalovaného doručeno dne 26. května 2004, žalovaný se ve věci vyjádřil přípisem ze dne 23. června 2004, jenž byl podán osobně do podatelny soudu prvního stupně v pondělí 28. června 2004. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy třicetidenní lhůta k vyjádření začala běžet dnem 27. května 2004 a její konec připadl na pátek 25. června 2004, podal žalovaný vyjádření po marném uplynutí stanovené lhůty a nastala fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož žaloba byla řádně žalovanému doručena Městským soudem v Praze již dne 25. března 2003, rozhodl soud prvního stupně při splnění i ostatních podmínek rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č. j. 20 Co 397/2005-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání (§114b a §153a odst. 3 o. s. ř.). Nepřípadnou shledal námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nemohla nastat, neboť již v podání ze dne 28. března 2003 uvedl, že uplatněný nárok neuznává. Konstatoval, že v tomto podání žalovaný nikterak po skutkové stránce nevylíčil důvody své obrany, neoznačil důkazy a nepřipojil žádné listiny podporující jeho obranu, takže je nelze považovat za kvalifikované vyjádření ve věci podle §114b odst. 1 o. s. ř. Nepřisvědčil ani výtce, že postup soudu prvního stupně vykazuje takové vady, které bránily učinit závěr o splnění předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. Poukázal přitom na obsah spisu, podle něhož žaloba podaná u Městského soudu v Praze byla nejprve zapsána pod sp. zn. 61 Ro 74/2003, posléze pod sp. zn. 24 Cm 26/2003. Městský soud usnesením ze dne 13. března 2003, č. j. 24 Cm 26/2003-7, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k věcné příslušnosti tohoto soudu; současně mu doručil dne 25. března žalobu. Žalovaný na usnesení soudu reagoval podáním ze dne 28. března 2003 prostřednictvím svého zástupce. Poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2004, č. j. Ncp 3510/2003-26, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou věcně příslušné okresní soudy s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Toto usnesení bylo zástupci žalovaného doručeno. Obvodní soud pro Prahu 1, který věc zapsal do rejstříku pod sp. zn. 11 C 40/2004, usnesením ze dne 14. května 2004, č. j. 11 C 40/2004-40, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů od jeho doručení vyjádřil ve věci podle §114b o. s. ř. s poučením o následcích neuposlechnutí výzvy ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. V záhlaví usnesení byli označeni účastníci řízení M. K. (žalobce) a K. D. (žalovaný) a předmět řízení (zaplacení částky 3,707.366,73 Kč s příslušenstvím). Usnesení bylo doručeno dne 26. 5. 2004 zástupci žalovaného, který přípisem ze dne 2. 6. 2004 žádal soud o doručení žaloby ve věci sp. zn. 11 C 40/2004, která nebyla k usnesení připojena, a o stanovení počátku běhu lhůty k vyjádření ode dne doručení žaloby. V případě, že se jedná o žalobu, která již byla žalovanému doručena s označením sp. zn. 61 Ro 74/2003 a 24 Cm 26/2003, požádal o potvrzení této skutečnosti. Soud prvního stupně zaslal dne 14. června 2004 zástupci žalovaného stejnopis žaloby s průvodním sdělením, že žalovanému byla tato žaloba doručena již 25. 3. 2003. Průvodní přípis byl označen spisovou značkou 11 C 10/2004 a tomu odpovídajícím uvedením účastníků a předmětu řízení. Podáním ze dne 16. 6. 2004 zástupce žalovaného sdělil soudu, že mu přípis ve věci 11 C 10/2004 nepatří a vrací jej. Dne 28. 6. 2004 bylo do podatelny soudu prvního stupně osobně podáno vyjádření žalovaného ve věci ze dne 23. 6. 2004. Odvolací soud na základě těchto skutečností dovodil, že postup soudu prvního stupně nevykazoval žádné vady a že byly splněny předpoklady rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. Protože žaloba byla žalovanému řádně doručena do vlastních rukou již dne 25. 3. 2003, nebyl důvod doručovat ji později jeho zástupci. Takové doručení nemohlo založit žádné procesní účinky. Proto ani zřejmá nesprávnost v označení věci v průvodním přípisu nemohla mít žádné procesní důsledky; toto formální pochybení se týkalo jen přípisu a nikoli žaloby. Žalovanému a jeho zástupci muselo být vzhledem k předchozímu doručování písemností v tomto řízení, korespondenci a nahlížení do spisu dne 22. 6. 2004 zřejmé, že jde o pouhou administrativní chybu. Mezi účastníky nebyl veden jiný spor u tohoto soudu, proto nemohla zjevná administrativní chyba uvést žalovaného a jeho zástupce v pochybnost, ke které žalobě se má žalovaný vyjádřit. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný zmeškal lhůtu k vyjádření ve věci, shledal odvolací soud správným s tím rozdílem, že za poslední den lhůty považoval pondělí 27. 6. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítl v něm, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadnost postupu soudu prvního stupně spatřuje v tom, že Městský soud v Praze mu dne 25. 3. 2003 doručil žalobu vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 24 Cm 26/2003, a přestože se písemně vyjádřil, že žalobní návrh odmítá, obdržel jeho zástupce dne 26. 5. 2004 usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydané soudem prvního stupně pod sp. zn. 11 C 40/2000, v němž mu bylo uloženo vyjádřit se ve věci samé, aniž bylo uvedeno, zda se jedná o žalobu doručenou mu ve věci vedené pod sp. zn. 24 Cm 26/2003, nebo o doplněný či pozměněný návrh. Nebylo mu tak zřejmé, k jaké žalobě se má kvalifikovaně vyjádřit. Jeho zástupce proto dopisem ze dne 2. 6. 2004 tuto skutečnost soudu prvního stupně sdělil a požádal jej o jednoznačné určení, o jakou žalobu se jedná s tím, že lhůta k vyjádření bude počítána až od řádného doručení žaloby, případně od upřesnění, že jde o žalobu doručenou již dne 25. 3. 2003. Odpověď soudu prvního stupně, v níž bylo uvedeno, že žaloba byla doručena přímo žalovanému dne 25. 3. 2003, jeho pochybnosti nerozptýlila, jelikož průvodní přípis byl označen spisovou značkou 11 C 10/2004 týkající se jiné věci. Teprve až nahlédnutím do spisu dne 22. 6. 2006 se mohl jeho zástupce jednoznačně dozvědět, k jaké žalobě se měl na výzvu soudu vyjádřit. To také v krátkém termínu učinil. Je přesvědčen, že fikce uznání nároku nemohla nastat, neboť mu nebyla soudem prvního stupně poskytnuta lhůta k vyjádření v souladu s §114b odst. 1 o. s. ř., a to i přesto, že ve lhůtě soudu sdělil, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, a požádal o stanovení nové lhůty. Není srozuměn ani se závěrem, že vyjádření podal dne 28. 6. 2004 po stanovené lhůtě, jelikož 27. 6. 2004 byla neděle, takže poslední den lhůty k vyjádření byl nejbližší pracovní den, tedy pondělí 28. 6. 2004. Protože byl z uvedených důvodů omezen v právu na spravedlivý proces, navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání zamítnout s poukazem na to, že žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem; jestliže byly veškeré písemnosti zasílány právě jemu (vyjma žaloby doručené přímo žalovanému) a z usnesení vydaného podle §114b o. s. ř. bylo zřejmé označení žalobců, žalovaného a věci s uvedením nové spisové značky Obvodního soudu pro Prahu 1, muselo být zástupci žalovaného zřejmé, že se jedná o věc původně vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 26/2003, která byla Vrchním soudem v Praze postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Specifikace sporu v usnesení s výzvou proto byla perfektní. Kromě toho zástupce žalovaného mohl kdykoliv od doručení výzvy nahlédnout do spisu. Mezi účastníky byly vedeny pouze dva soudní spory, přičemž ve druhém sporu vystupuje žalovaný na straně žalobce a uplatňuje v něm vůči žalobcům nárok ze směnky ve výši 3,200.000,- Kč. Ztotožňují se s odvolacím soudem i v tom, že žalovaný se v dopisu, jímž reagoval na otázku věcné příslušnosti, kvalifikovaně ve věci nevyjádřil. Právní závěr odvolacího soudu, že vyjádření žalovaného bylo u soudu dne 28. 6. 2004 podáno opožděně, považují za správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je oprávněn dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítl, že vzniku fikce uznání nároku uplatněného proti němu žalobou bránila okolnost, že se ve věci vyjádřil již ve svém podání ze dne 28. 3. 2003. Otázku, jaké náležitosti musí splňovat vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby zabránilo vzniku fikce uznání uplatněného nároku žalovaným ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., již dovolací soud vyřešil. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto tato výhrada žalovaného není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srovnej např. rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2006, v němž Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že má-li se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zato, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Obdobný názor vyslovil i v usnesení ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 145/2007).
Žalovaný správnost právního závěru o nastalé fikci uznání nároku zpochybnil též námitkou, že ve stanovené lhůtě soudu sdělil, že nemůže z vážných důvodů podat písemné vyjádření ve věci a požádal jej o poskytnutí nové lhůty. Řešení otázky, zda důvod uplatněný v podání žalovaného ze dne 2. 6. 2004 je vážným důvodem bránícím žalovanému se vyjádřit ve věci ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., ovšem postrádá příslušný judikatorní přesah (význam pro rozhodování obdobných věcí) a je významné jen pro tuto konkrétní projednávanou věc (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2003, 1047 s., a obdobně např. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ČR, uveřejněná v Souboru pod označením C 23/1 a C 71/1, dále jeho usnesení ze dne 31 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné v Souboru pod označením C 127/2, ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod označením C 308/3, a usnesení ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné v Souboru pod označením C 1357/19). Pro řešení této otázky tedy nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Ani námitka žalovaného, že vyjádření k výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo dne 28. 6. 2004 podáno včas, není opodstatněná a z napadeného rozsudku proto rozhodnutí zásadního významu po právní stránce nečiní. Jestliže usnesení s výzvou bylo zástupci žalovaného doručeno dne 26. 5. 2004, počala třicetidenní lhůta běžet dne 27. 5. 2004 (§57 odst. 1 o. s. ř.) a její konec připadl na pátek 25. 6. 2004 (nikoliv na pondělí, resp. neděli 27. 6. 2004, jak nesprávně uvažoval odvolací soud). Kvalifikované vyjádření podané žalovaným osobně u soudu prvního stupně v pondělí 28. 6. 2004, tak bylo podáno opožděně. Závěr odvolacího soudu, že vyjádření bylo podáno opožděně, tedy obstojí.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je bez významu výhrada žalovaného, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, jestliže za situace, kdy mu žaloba byla doručena Městským soudem v Praze pod sp. zn. 24 Cm 26/2003, neuvedl v usnesení vydaném pod sp. zn. 11 C 40/2004, že se má ve věci vyjádřit k žalobě již doručené. Dovolací soud neměl možnost se touto námitkou, která je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., zabývat. Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, tudíž nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a, jak již bylo výše řečeno, k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Závěrem lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobcům vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 9.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6 ve spojení s §17 odst. 2 a §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 2 x 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu