ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.208.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 208/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný V. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 7 To 311/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 46 T 14/2006, byl podle §37a tr. zák. u obviněného V. F. zrušen výrok o vině v bodě II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 43 T 122/2006 a celý výrok o trestu z tohoto rozsudku, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V návaznosti na to byl obviněný V. F. uznán vinným [v bodě I.] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a [v bodě II.] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
„I. 1. v době od 17. 10. 2003 do 28. 5. 2004 jako jednatel společnosti A. S..r.o. se sídlem P., S., uzavřel s V. Š., smlouvu o tichém společenství dle §273 a násl. obchodního zákoníku na dobu neurčitou, se slibem výplaty podílu 6% ze zisku do 20. dne následujícího měsíce a vrátit tichému společníkovi do 30-ti dnů od zániku této smlouvy vklad, který bude zvýšený nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání, to neměl v úmyslu, závazku nedostál, byť podnikání v září, resp. v prosinci 2004 ukončil, na výzvy tichému společníkovi vklad nevrátil, vylákal od něho postupně 300.000,- Kč, čímž mu způsobil škodu v uvedené výši,
2. jako jednatel společnosti A. S. s.r.o. se sídlem P., S., IČO:, uzavřel:
v září 2003 kupní smlouvu o dodávkách pohonných hmot (Natural 95, Special 91, motorová nafta) s R. s.r.o., S., P., okres P., dle níž se zavázal předat prodávajícímu seznam motorových vozidel, jež budou oprávněna čerpat pohonné hmoty na čerpací stanici v J., k čemuž mu byly zapůjčeny „slevové karty“, které prodal náhodným zájemcům, byť neměl v úmyslu uhradit jimi odebrané PHM, což také učinil a tak způsobil R., s.r.o. neuhrazením faktury č. znějící na částku 32.276,50 Kč a č. znějící na částku 8.540,- Kč k datu splatnosti škodu ve výši 40.816,50 Kč, faktury uhradil až po upomínkách v lednu 2004;
dne 10. 11. 2003 kupní smlouvu o dodávkách pohonných hmot včetně dodatku z 8. 4. 2004 se společností B. spol. s r.o. se sídlem P. N. B., IČO:, dle níž se zavázal předat prodávajícímu seznam motorových vozidel, jež budou oprávněna čerpat pohonné hmoty a kupovat zboží na provozovně K., P., k čemuž mu byly zapůjčeny zákaznické karty, které prodal náhodným zájemcům, ač neměl v úmyslu uhradit jimi prostřednictvím těchto zákaznických karet odebírané pohonné hmoty, což také učinil neproplacením faktur č. z 1. 7. 2004 znějící na částku 88.642,- Kč, č. z 2. 8. 2004 znějící na částku 19.597,10 Kč, č. z 16. 7. 2004 znějící na částku 76.703,50 Kč, a tak způsobil B. spol. s r.o. škodu ve výši 184.942,60 Kč;
3. na podkladě smlouvy uzavřené mezi A. S. s.r.o. a B. s.r.o. (viz bod 2):
a) přeprodával v létě r. 2004 zákaznické karty:
J. N., za 10.000,- Kč, přičemž poškozený nemohl vyčerpat za 8.000,- Kč, J. P., , za 10.000,- Kč, přičemž nemohl vyčerpat 8.500,- Kč a V. Č., za 20.000,- Kč, přičemž nemohl vyčerpat za 15.000,- Kč, pro čerpání pohonných hmot u stanice B. s.r.o., v P. K., ač věděl, že svým závazkům vůči B. spol. s.r.o. nedostojí a nedostál, neboť nehradil jejich faktury za takto odebrané pohonné hmoty, načež byly zapůjčené zákaznické karty zablokovány a tak způsobil kupujícím škodu ve výši nevyčerpaného kreditu,
b) v létě roku 2004 vystavil v P. za společnost A. s.r.o. stvrzenku na 1.500 litrů pohonných hmot za 34.500,- Kč a dne 22. 6. 2004 v P. vystavil stvrzenku A. S. s.r.o. na částku 32.000,- Kč, jejichž uhrazení mělo opravňovat prostřednictvím zákaznické karty B. spol. s r.o. a C. k čerpání pohonných hmot u čerpací stanice B. s.r.o. v P., prodal je I. H., ač věděl, že svým závazkům vůči B. spol. s r.o. dle smlouvy ad 2) nedostál, „slevové karty“ byly z důvodu dluhu zablokovány, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 45.500,- Kč,
4. dne 30. 4. 2004 převzal v objektu P. L. s.r.o. se sídlem P., Ú., jako zástupce A. s.r.o. částku 449.660,- Kč, určenou k proplacení akontace na zpětný leasing, auta tov. zn. Mercedes Vito 111, jež dle ústní dohody měla být uzavřena do 14ti dnů mezi pronajímatel P. L. s.r.o. a nájemcem A. s.r.o., auto nekoupil, nepřistavil, nedostavil se k uzavření leasingové smlouvy na toto auto do dne 15. 5. 2004, ani později, zálohu J. L. nevrátil, peníze použil pro sebe a tak P. L. s.r.o. způsobil škodu ve výši 449.660,- Kč,
5. dne 8. 6. 2004 v areálu T. n. v P. a dne 15. 6. 2004 na čerpací stanici na dálnici v blízkosti obce S., převzal za společnost A. s.r.o. od Ing. Z. S., jenž byl ve společnosti A. s.r.o. zaměstnán, jako regionální zástupce, mající k dispozici vůz značky TOYOTA YARIS, reg. zn., v obou případech po 50.000,- Kč jako vratnou garanci po dobu trvání zkušební doby, tuto mu měl vrátit dle dohody k 1. 9. 2004, což neučinil, ani neměl v úmyslu a peníze použil pro svoji potřebu, čímž poškozenému Ing. S. způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
6. dne 15. 6. 2004 v P., Č., v restauraci B. vylákal pod příslibem zprostředkování koupě rodinného domu v P. v K. od poškozeného I. H. částku ve výši 80.000,- Kč, avšak koupi nezprostředkoval, peníze nevrátil a tímto jednáním způsobil poškozenému I. H., škodu ve výši 80.000,- Kč,
II. V době od 4. 5. do 7. 6. 2005 jako jednatel společnosti A. S. s.r.o. se sídlem P., ul. S., uzavřel se S. K., smlouvu o tichém společenství dle §273 a násl. obchodního zákoníku na dobu neurčitou, se slibem výplaty podílu 3,76% k 25. dni následujícího měsíce a vrátit tichému společníkovi do 90ti dnů od zániku této smlouvy vklad, který bude zvýšený a nebo snížený o jeho podíl na výsledku podnikání, ač neměl v úmyslu svému závazku dostát a také mu nedostál, byť podnikání v září, resp. v prosinci 2004 ukončil, na výzvy tichého společníka vklad nevrátil, vylákal od něj postupně vklad 133.800,- Kč, čímž mu způsobil škodu v této výši“.
Za tyto trestné činy a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným v bodě I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 43 T 122/2006, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněný citovaným rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v tomto rozhodnutí popsaný, jím měl spáchat dílčí útok trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným I. H., bytem P., V., částku ve výši 125.500,- Kč, J. P., bytem P., P., částku ve výši 8.500,- Kč, V. Č., bytem P., R., částku ve výši 15.000,- Kč, J. L., bytem P., U J., částku ve výši 449.660,- Kč, V. Š., bytem P., R., částku ve výši 300.000,- Kč, S. K., bytem P., N. p., částku ve výši 121.100,- Kč a Z. S., bytem Z. n. S., K., částku ve výši 100.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. L. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody i poškozený M. M., bytem K. n. L., T.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 7 To 311/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodě I.2. výroku o vině a v návaznosti na to v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za činy popsané pod body I.1., I.3., I.4., I.5. a I.6. výroku o vině napadaného rozsudku kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za čin popsaný pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a za čin popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 43 T 122/2006, kvalifikovaný jako trestný či podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Zt 755/2005-540, pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod I.2. výroku o vině napadeného rozsudku i obžaloby státního zástupce). Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku upřesnil, že dovoláním napadá výroky, jimiž byl znán vinným a odsouzen za činy popsané pod body I.1., I.3., I.4., I.5., I.6. a II. výroku o vině napadeného rozsudku a za čin popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 43 T 122/2006, a to v celém jejich rozsahu, jakož i ve výroku o trestu a též ve výroku, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen. Poté, co se v obecné rovině vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu, vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly tím, jaké nároky vyplývají pro tichého společníka ze smlouvy o tichém společenství podle §673 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vůči podnikateli, za jakých předpokladů tyto nároky vznikají, jaká je jejich povaha a kdy nastává jejich splatnost, přitom podotkl, že tuto námitku uplatnil nejen v řízení před soudem nalézacím, ale učinil ji rovněž předmětem odvolacího řízení. Dále namítl, že soudy obou stupňů rozhodnutím v trestním řízení ve svém důsledku nahradily možnost řešení vzniklého problému občanskoprávní cestou, nesprávně posoudily i otázku „podvodnosti“ jeho jednání v jednotlivých případech, jakož i charakter smluv uzavřených s jednotlivými poškozenými.
Poté poznamenal, že již např. v usnesení ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zdůraznil, že trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007). Dále argumentoval, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. přiměř. také nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. I ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 227/05 atd.). S ohledem na shora uvedené konstatoval, že porušení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran nelze bez dalšího pokládat za podvodné jednání ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., neboť princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tento základní požadavek však v posuzované trestní věci podle jeho přesvědčení splněn nebyl.
Následně shledal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konvenují též jeho argumenty, jimiž vytýká nesprávné hmotně právní posouzení podstatné skutkové okolnosti případu, konkrétně charakteru smlouvy, jež měla být uzavřena jím jako zástupcem A. s.r.o. dne 30. 4. 2004 (viz bod I. 4.), a zejména účastníků této smlouvy, na základě které měla být poskytnuta záloha 449.660,- Kč J. L., jakož i v případě všech ostatních smluv s jmenovanými poškozenými. Za závažný nedostatek, který má vliv na otázku viny a právní kvalifikace skutku, je podle jeho slov nutno považovat skutečnost, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly tím, na základě jaké smlouvy došlo k předání peněžní částky obviněnému (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze ne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007). Dodal, že jde o podstatnou skutkovou okolnost, která musí být přiléhavě hmotně právně posouzena, byť nikoli podle trestního práva, nýbrž podle jiných právních odvětví upravujících otázky závazkových vztahů. Přesné stanovení typu smlouvy uzavřené mezi obchodními společnosti A. s.r.o. a snad P. L. s.r.o. dne 30. 4. 2004 je rozhodující pro posouzení právní otázky, jaký charakter měla peněžní částka ve výši 449.660,- Kč, kterou mu měl předat J. L., zda přešla do vlastnictví společnosti A. s.r.o., jejímž jménem měl údajně jednat, a zda tedy byla pro něho cizí věcí, jejímž nevrácením společnosti A. s.r.o. si ji přisvojil a mohl tak spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák. Upozornil, že v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není žádná zmínka o charakteru posuzované smlouvy. Soudy nižších stupňů se podle něho shodují pouze v tom, že smlouva byla uzavřena ústně mezi dvěma podnikatelskými subjekty a že měla být zaplacena záloha. Jeho (obviněného) oprávněním jednat dne 30. 4. 2004 jako zástupce A. s.r.o. se soudy nezabývaly, stejně jako postavením svědka J. L. při uvedeném jednání. Nezabývaly se ani tím, zda částka 449.660,- Kč prošla účetnictvím P. L. s.r.o., popř. jak zde byla zaúčtována, ani důvodem, proč měl tuto částku obviněnému poskytnout svědek J. L. Uzavřel, že soudy se paušálně postavily na stanovisko, že uvedená částka měla být zálohou k proplacení akontace vozidla MERCEDES Vito 111 v podstatě jen proto, že její předání obviněnému mělo potvrzovat několik svědků (tedy počet svědků byl rozhodující bez ohledu na naprostou nelogičnost a popis celé této události). Dále podotkl, že pro určení charakteru uzavřené smlouvy je vždy rozhodující, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. K právnímu posouzení této otázky však ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně, která odvolací soud vyhodnotil jako správná a úplná, zatím chybí dostatečný podklad.
V návaznosti na to obviněný uvedl, že jednoznačný závěr o charakteru smlouvy, na jejímž podkladě měl převzít od J. L. finanční částku ve výši 449.660,- Kč, je nezbytný právě pro úvahy o možných trestněprávních důsledcích posuzovaného činu. Podle dosavadní soudní praxe vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2003 Sb. rozh. tr. totiž platí, že převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného. Seznal, že totéž platí i v ostatních případech, kde byla soudy shledána jeho vina.
Dále dospěl závěru, že soudy nižších stupňů se náležitě nezabývaly otázkou, zda jeho jednání mělo podvodnou povahu, pouze konstatovaly, že způsobil poškozeným škodu v dané výši, a již se hlouběji nezabývaly zejména zjištěním, popisem a odůvodněním subjektivní a objektivní stránky souzeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. z hlediska konkrétního podvodného jednání a příčinné souvislosti takového jednání k údajně způsobené škodě jednotlivým poškozeným. Uvedl, že k tomu, aby takový skutek měl znaky trestného činu podvodu, musela by být jeho součástí také okolnost, že již v době uzavření jednotlivých smluv byl na jeho straně úmysl nevrátit prostředky získané vkladem tichého společníka, event. prostředky složené jako „kauce“ na provoz služebního vozidla zaměstnancem podnikatele. Poznamenal, že co do obecného významu pojmu „podvod“ lze sice konstatovat, že jeho jednání mohlo být opticky „podvodné“, avšak z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je podstatné to, k čemu takové jednání směřovalo, přičemž o naplnění těchto znaků mohlo jít jen za předpokladu, že by bylo zjištěno, že jeho jednání směřovalo již v době uzavření smluv k tomu, aby takto získané prostředky nebyly vráceny. Naopak podle něho bylo jednoznačně prokázáno, že tichý společník v obou případech dostával dohodnutý podíl na zisku po celou dobu, kdy tento zisk z podnikání (obviněný) produkoval. Vzhledem k tomu, že soudy neučinily zjištění, že jeho (obviněného) úmysl od počátku, tj. již v době uzavření smluv o tichém společenství, směřoval k tomu, aby nebyly vráceny prostředky, které jeho obchodní společnost A. S. s.r.o. získala formou vkladů tichých společníků, neměly logicky ani podklad k tomu, aby hodnotily to, z čeho by takový úmysl mohl vyplývat. Stejnou výhradu pak směřoval i proti závěrům soudů o podvodném úmyslu v případě činů uvedených pod bodem I.3., I.4., I.5. a I.6. Závěrem prohlásil, že je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01).
Ze všech těchto důvodů nemůže podle jeho slov výrok o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 7 To 311/2007, v napadené části a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, připomněl deklarovaný dovolací důvod a shrnul uplatněné dovolací námitky. Poté uvedl, že námitkám obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přisvědčit nelze. Jak Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, občanskoprávní resp. obchodněprávní povaha právního vztahu mezi pachatelem a poškozeným naprosto nevylučuje možnost, že tento poměr má – při naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu – rovněž povahu trestně právní. Přitom konstatoval, že tak je tomu mj. i v případě podvodného vylákání vkladů od tichých společníků V. Š. a S. K. Protože podle jeho slov prakticky shodná námitka byla předmětem přezkoumání odvolacím soudem a závěry, k nimž Městský soud v Praze dospěl, jsou plně akceptovatelné, stačí v dalším odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (str. 8 a 9). Jestliže byla soudem zjištěna subjektivní stránka v podobě podvodného úmyslu na straně obviněného při sjednávání smluv o tichém společenství, potom nelze akceptovat námitku ultima ratio brojící proti aplikaci trestního práva v dotčených právních vztazích, přestože jejich povaha je v zásadě civilně právní, což v obecné poloze platí nejen pro body I./1 a II., nýbrž i pro zbytek výroku o vině.
Za zcela nepřípadné označil státní zástupce tvrzení obviněného o tom, že částka 449.660,- Kč inkasovaná obviněným od zástupce společnosti P. L. spol. s r.o. byla zálohou, která mohla, ale nemusela přejít do vlastnictví firmy A. spol. s r.o. Státní zástupce k tomu poznamenal, že tato částka nikdy nepřestala být majetkem firmy P. L. spol. s r.o., neboť za ni měl obviněný pořídit vozidlo Mercedes Vito v sanitní úpravě, jež by se stalo vlastnictvím leasingové firmy, která by je teprve poté leasingovou smlouvou pronajala společnosti A. spol. s r.o. Ve skutečnosti to byla částka, kterou obviněný od leasingové společnosti vylákal podvodně, neboť, jak ostatně v dovolání sám uvádí, o žádné takové vozidlo zájem neměl a také se je ani nesnažil pro leasingovou společnost opatřit. Nejednalo se tedy o věc svěřenou ve smyslu §248 tr. zák. (jak se zmiňuje obviněný v dovolání), nýbrž o peníze získané obviněným za cenu podvodu, proto bylo toto jeho jednání zcela správně posouzeno jako součást pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Státní zástupce pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a že dovolání obviněného je nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká též vadnost relevantních skutkových zjištění, přičemž mj. tvrdí, že soudy neučinily zjištění, že jeho úmysl od počátku, tj. již v době uzavření smluv o tichém společenství, směřoval k tomu, aby nebyly vráceny prostředky, které jeho obchodní společnost A. S. s.r.o. získala formou vkladů tichých společníků, neměly logicky ani podklad k tomu, aby hodnotily to, z čeho by takový úmysl mohl vyplývat a obdobnou výhradu uplatňuje i proti skutkovým závěrům soudů v případě činů uvedených pod bodem I.3., I.4., I.5. a I.6. Zčásti až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, respektive názor, že skutek byl vadně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale na tento svůj názor ve skutečnosti usuzoval rovněž z údajně vadných skutkových závěrů, pak soudům nižších stupňů v tomto směru nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, respektive odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Pokud by tedy bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný ale uplatnil i další argumentaci, kterou již lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pak naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a značnou škodu se v souladu s tímtéž ustanovením považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V souvislosti s těmito teoretickými východisky je na místě připomenout skutečnosti, jež k jednotlivým (též dílčím) skutkům zjištěným nalézacím soudem rozvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí. Stran skutků popsaných pod bodem I.1. a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poznamenal, že: „ …obžalovaný V. F. v pozici jednatele společnosti A. S., s.r.o., uzavřel jejím jménem smlouvy o tichém společenství s V. Š. a S. K. První z těchto smluv byla podepsána dne 17. 10. 2003 a dodatek k ní dne 1. 3. 2004. Z jejího textu vyplýval závazek tichého společníka V. Š. přispívat peněžitými vklady na profinancování podnikatelských aktivit společnosti A. S., s.r.o., a jeho právo na výplatu 6% podílu ze zisku. Druhá z uvedených smluv byla konstruována obdobně a podepsána byla dne 4. 5. 2005. Tichému společníkovi S. K. z ní vyplývalo právo na výplatu 3,76% podílu ze zisku společnosti A. S., s.r.o., a to jako protihodnota toho, že na její podnikatelské aktivity přispěje svými vklady. Obě tyto smlouvy byly uzavřeny na neurčitou dobu, ale byly vypověditelné. Pro případ jejich zániku měl tichý společník nárok na vrácení vkladu zvýšeného nebo sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání. Celkový vklad tichého společníka V. Š. dosáhl výše 300.000,- Kč, celkový vklad tichého společníka S. K. výše 133.800,- Kč. Vklady obou těchto tichých společníků byly v účetnictví společnosti A. S., s.r.o., zaúčtovány jako tržby. Oběma byly zpočátku vypláceny dividendy, ale potom jim je obžalovaný přestal vyplácet a stejně tak jim odmítl vrátit jejich vklady do společného podnikání… obhajoba byla založena na tom, že chtěl od počátku plnit veškeré závazky vůči tichým společníkům vyplývající z uvedených smluv a že pokud je následně přestal plnit, tak pouze z tohoto důvodu, že další podnikatelské aktivity znemožnily kroky jednoho ze zaměstnanců A. S., s.r.o., dr. Z. Š. Tato jeho obhajoba však nemůže obstát v konfrontaci s ostatními důkazy, zvláště pak se skutečnostmi vyplývajícími z účetních dokladů A. S., s.r.o. Tato společnost pod jeho vedením sice nevedla řádné účetnictví, ale z jejích účetních dokladů je zřejmé, že dlouhodobě – a specificky v inkriminovaném období let 2003 a 2004 – vykazovala minimální činnost a vůbec žádné tržby z podnikatelských aktivit. K prosinci roku 2004 pak její činnost ustala úplně. Tyto skutečnosti potvrdily též závěry znaleckého zkoumání z oboru ekonomiky odvětví účetnictví. Z tohoto lze důvodně usuzovat na to, že nejen v době uzavírání smlouvy o tichém společenství se S. K. – to znamená v květnu roku 2005 – ale i v době uzavírání smlouvy o tichém společenství s V. Š. – to je v říjnu roku 2003 – a dodatku k ní – to znamená v březnu roku 2004 – si byl obžalovaný plně vědom tohoto, že nebude vyvíjet podnikatelské činnosti, na něž byly vklady tichých společníků určeny, že je přijímal s cílem je použít úplně jinak a že tak činil s tím, že nesplní závazky vyplývající z uzavřených smluv. Tyto závazky pak také skutečně nesplnil. Škoda na straně tichých společníků přitom vznikla již úhradou daných vkladů, neboť právě jejich úhrady představovaly majetkové dispozice učiněné v omylu, jimiž se zmenšil jejich majetek.“
Ohledně skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.3. odvolací soud shledal, že: „Základní skutkový rámec se… odvíjí od kupních smluv uzavřených společností A. S., s.r.o. se společnostmi R. O., s.r.o., a B., s.r.o., na dodávky pohonných hmot… Pohonné hmoty měly být na základě těchto smluv odebírány prostřednictvím zapůjčených zákaznických – „slevových“ – karet, avšak ty obžalovaný V. F. dále prodával náhodným zájemcům. Z prostředků od nich získaných z počátku hradil uvedeným společnostem odebírané pohonné hmoty, avšak koncem roku 2003 to přestal činit a utržené peníze používal jiným způsobem… Faktury vystavené společností R. O., s.r.o. uhradil až s velkým časovým odstupem po opakovaných upomínkách, faktury vystavené společností B., s.r.o., pak neuhradil ani dodatečně. Přestože přitom věděl, že nedostál svým závazkům vůči těmto společnostem a že to je opravňuje zablokovat odběry pohonných hmot prostřednictvím zákaznických karet, které od nich obdržel, tyto zákaznické karty prodal v létě roku 2004 ještě nejméně čtyřem dalším náhodným zájemcům – J. N., J. P., V. Č. a I. H. – kteří na ně stihli před jejich zablokováním vyčerpat jen malou část pohonných hmot, na jejichž odběr byly vystaveny… Pokud jim tedy dané zákaznické karty prodal, zjevně je uvedl v omyl, když je neinformoval o všech podstatných skutečnostech – zejména pak o hrozbě zablokování daných karet – jednal podvodně. Tuto skutečnost podtrhuje to, že od nich získané finanční prostředky nepoužil na vyrovnání závazků vůči uvedeným společnostem, ale úplně jinak.“
Ve vztahu ke skutku popsanému v bodě I.4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že: „Obžalovaný jednal jako zástupce společnosti A., s.r.o., která se měla stát nájemcem daného vozidla. Podle skutkových tvrzení J. L. pak skutečně dne 30. 4. 2004 došlo k ústní dohodě o tom, že do čtrnácti dnů bude uzavřena daná leasingová smlouva, a obžalovaný od něj převzal jako zálohu částku 449.660,- Kč. Oproti tomu mu předal technický průkaz od daného vozidla a rozešli se s tím, že poté co na něm nechá obžalovaný provést potřebné úpravy, přijede s ním a uzavře předjednanou smlouvu, avšak svůj slib nesplnil, na výzvy J. L. nereagoval a změnil telefonní číslo, takže se jej již J. L. nepodařilo kontaktovat. Obhajoba obžalovaného je založena na tvrzení, že s J. L. o ničem nikdy nejednal, že jej znal jen zběžně a že od něj nikdy nepřevzal žádnou finanční hotovost. Faktem je, že k dispozici není žádný písemný doklad o předání částky 449.660,- Kč, avšak skutkovou verzi J. L. bezezbytku – tedy včetně onoho předání uvedené částky – potvrdil svědek J. K. s tím, že byl danému jednání přítomen a předání uvedené částky viděl na vlastní oči. Odvolací soud má přitom za to, že soud prvního stupně důvodně vzal tuto skutkovou verzi za základ svých skutkových zjištění.“ Tento případ pak odvolací soud označil za „případ vylákání peněz na J. L.“
K bodu I.5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že: „Okolnosti, za nichž obžalovaný převzal danou finanční hotovost, i jeho následné kroky, umožňují současně učinit závěr, že od počátku jednal s cílem použít tuto hotovost pro svou potřebu a svědkovi ji nevrátit.“
Odvolací soud dále k bodu I.6. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně správně vyložil, že: „Závěr o vině obžalovaného daným jednáním přitom nemohl být předmětem přezkumu odvolacím soudem, neboť výrok o ní byl převzat z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 122/2006 ze dne 13. 2. 2007 postupem podle §37a trestního zákona.“
V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu a skutková zjištění soudu prvního stupně potvrzená rozhodnutím odvolacího soudu je na místě konstatovat, že pokud obviněný jako jednatel společnosti A. S. s.r.o. uzavřel s poškozenými (V. Š. a S. K.) smlouvy o tichém společenství a pod slibem, že jim bude vyplácet podíl na zisku a že do určitého dne od zániku této smlouvy jim vrátí jejich vklad, který bude zvýšený nebo snížený o jejich podíl na výsledku podnikání, od nich postupně vylákal peněžitou částku (od V. Š. 300.000,- Kč a od S. K. 133.800,- Kč), ačkoliv neměl v úmyslu svému závazku dostát (kdy si byl vědom tohoto, že nebude vyvíjet podnikatelské činnosti, na něž byly vklady tichých společníků určeny a že je přijímá s cílem použít je úplně jinak) a také mu nedostál, pak poškozené svým jednáním vědomě uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného bylo obohacení jeho, resp. obchodní společnosti A. S. s.r.o., a současně škoda způsobená na majetku poškozených. Správně přitom odvolací soud konstatoval, že škoda na straně tichých společníků vznikla již úhradou daných vkladů, neboť právě jejich úhrady představovaly majetkové dispozice učiněné v omylu, jimiž se zmenšil jejich majetek.
Rovněž pokud obviněný prodal poškozeným (J. N., J. P., V. Č. a I. H.) zákaznické karty společnosti B. spol. s r.o. s tím, že na jejich podkladě budou moci čerpat pohonné hmoty v určité nominální hodnotě, avšak současně je neinformoval o tom, že nedostál a nedostojí svým závazkům vůči společnosti B. spol. s r.o. a že to ji opravňuje zablokovat odběry pohonných hmot prostřednictvím jejích zákaznických karet, pak poškozeným vědomě zatajil podstatnou skutečnost a současně je tak uvedl v omyl. Jelikož zákaznické karty byly společností B. spol. s r.o. z důvodu dluhu obviněného skutečně zablokovány a poškození na ně stihli před jejich zablokováním vyčerpat jen malou část pohonných hmot, na jejichž odběr byly vystaveny, bylo v příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného nejen jeho obohacení, příp. obohacení obchodní společnosti A. S. s.r.o., ale současně i škoda způsobená na majetku poškozených.
V omyl obviněný uvedl též společnost P.L. s.r.o., když od ní jako zástupce společnosti A. s.r.o. převzal částku 449.660,- Kč určenou k proplacení akontace na zpětný leasing automobilu, přičemž zjevně, jak vyplývá ze soudy zjištěných okolností (na podkladě ústní dohody měla být do 14ti dnů mezi společností P. L. s.r.o., jako pronajímatelem, a společností A. s.r.o., jako nájemcem za niž jednal obviněný, uzavřena smlouva o leasingu, ovšem obviněný automobil nekoupil, nepřistavil, nedostavil se k uzavření leasingové smlouvy, na výzvy J. L. nereagoval a změnil telefonní číslo, takže se jej již J. L. nepodařilo kontaktovat, zálohu nevrátil a peníze použil pro sebe), od počátku neměl v úmyslu dodržet sjednanou dohodu (ostatně, jak již uvedeno, odvolací soud zde hovoří o vylákání peněz, což vyjadřuje podvodný charakter jednání obviněného), resp. Z. S., když od něho ve dvou případech převzal za společnost A. s.r.o. peněžitou částku jako vratnou garanci po dobu trvání zkušební doby, tuto měl vrátit k určitému datu, což ovšem neučinil, ani to neměl v úmyslu a peníze použil pro svoji potřebu. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného bylo obohacení jeho, příp. společnosti A. s.r.o. a současně škoda způsobená na majetku poškozených.
Z popsaných skutkových okolností současně zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
V daných souvislostech je na místě připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
Za situace, kdy jednání obviněného mělo podvodný charakter, pak nemůže být podstatnou a právně významnou ani jeho námitka, že soudy nesprávně posoudily charakter smluv uzavřených s jednotlivými poškozenými. Za zcela nepřípadnou je přitom nutno označit argumentaci obviněného týkající se (dílčího) skutku popsaného pod bodem I.4. založenou na požadavku objasnění povahy uzavřené smlouvy z toho hlediska, jaký charakter měla částka 449.660,- Kč inkasovaná obviněným od zástupce společnosti P. L. spol. s r.o., zda byla zálohou, která přešla do vlastnictví firmy A. spol. s r.o. Ve skutečnosti totiž šlo o částku, kterou obviněný od leasingové společnosti vylákal - získal podvodným jednáním. Jak přiléhavě a výstižně vyjádřil státní zástupce, nejednalo se tedy o věc svěřenou ve smyslu §248 tr. zák., nýbrž o peníze získané obviněným za cenu podvodu. Navíc je na místě poznamenat, že argumentace obviněného směřuje vůči právní kvalifikaci (dílčího) skutku jako trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 tr. zák., ovšem on byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. Obdobné skutečnosti platí i ve vztahu k ostatním dílčím skutkům.
K námitce obviněného, že v dané věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované trestní věci nejde o pouhé nedodržení závazků z občanskoprávních či obchodněprávních smluv, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaných případů jeho podvodné jednání, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná občanskoprávní, resp. obchodněprávní ujednání. Občanskoprávní, resp. obchodněprávní rovina jím byla využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchané skutky mohly být posouzeny jako trestné činy, za které lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v bodě I.1., I.3., I.4., I.5. a I.6. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a jednáním popsaným v bodě II. výroku o vině v témže rozsudku všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (v obou případech byl dán i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. F. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: ¨Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý