ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2474.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2474/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) K. Č., b) B. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným : 1) J. H., 2) L. H., zastoupených advokátem, 3) V. K., 4) V. K., zastoupených advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 25/2003, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2006, č. j. 18 Co 179/2006-309, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2006, č. j. 18 Co 179/2006-309, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. prosince 2005, č. j. 15 C 25/2003-248, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – „budově č. p. 519 na stavební parcele č. 1540/1 a pozemku parcelní č. st. 1540/1 o výměře 173 m², zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 4251 pro katastrální území a obec Ch., vedeném u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště Ch.“ (výrok I. rozsudku), a uvedené nemovitosti (dál jen „předmětné nemovitosti“) přikázal do společného jmění žalobců (výrok II. rozsudku), kterým uložil, aby zaplatili žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 1 388 000,- Kč a žalovaným 3) a 4) 694 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve smyslu §142 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) umožnily nezrušit
a nevypořádat spoluvlastnictví. Samotná skutečnost, že žalovaní 1) a 2) bydlí v domě 25 roků ve spojení s jejich nezájmem o zajištění jiného bydlení nedosahuje takové intenzity, která by naplnila důvody zvláštního zřetele hodné. Uvedení žalovaní nedosáhli ještě takového věku, kdy by pro ně změna bydliště představovala nepřiměřený zásah do jejich práv, a to zvláště za situace, kdy jim bude na vypořádání jejich podílu žalobci vyplacena částka přesahující 1,3 milionu korun, za kterou si mohou nové bydlení bez obtíží zajistit. Žalovaný 1) pak dále neprokázal, že důvodem pro zamítnutí žaloby by měl být jeho zdravotní stav, když z jím označených lékařských zpráv není možno učinit závěr, že by vyhovění žalobě mohlo mít na jeho zdravotní stav výraznější negativní následky. Důvody zvláštního zřetele hodné pak soud prvního stupně neshledal ani u žalovaných 3) a 4), neboť ani v případě prokázání jejich tvrzení, že prodejna tabáku, která se má v domě nacházet, slouží k jejich obživě, by nemohla taková skutečnost vést k zamítnutí žaloby. Ke změně užívání předmětných prostor totiž postačí prosté rozhodnutí většinového spoluvlastníka ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ, kterým jsou žalobci; jejich případné rozhodnutí by pak nebylo možno považovat za rozporné s dobrými mravy.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na obsah znaleckého posudku nepřichází do úvahy rozdělení věcí; rozdělení budovy na jednotky ve smyslu
§5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy
k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) – (dále jen „BytZ“) není možné jednak proto, že jeden z bytů v domě má v nájmu fyzická osoba, a jednak z toho důvodu, že nelze dodržet zákonné kritérium §5 odst. 2 věty druhé BytZ tak, aby velikost spoluvlastnických podílů na budově, která činí u žalobců 7/10, u žalovaných 1) a 2) 2/10 a žalovaných 3) a 4) 1/10, byla rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domů. Neshledal důvodnou námitku žalovaných, že daného kritéria by bylo možno dosáhnout po stavebních úpravách, neboť rozsudek soudu rozdělující budovu na jednotky musí vycházet z reálného stavu nemovitosti, aby byly splněny náležitosti podle §4 odst. 2, 3 BytZ. Bylo by proto nutné, aby spoluvlastníci nejprve provedli stavební úpravy tak, aby kritérium §5 odst. 2 věty druhé BytZ bylo naplněno a poté by bylo možno budovu na jednotky rozdělit. Takový postup by však přesahoval záměr zákonodárce a navíc by ke stavebním úpravám museli dát souhlas žalobci jako většinoví spoluvlastníci, po nichž však takový souhlas nelze spravedlivě požadovat, a navíc byl z jejich strany odmítnut.
Za situace, kdy o vypořádávané nemovitosti projevili zájem toliko žalobci, přikázal je soud do jejich společného jmění, což koresponduje i s velikostí spoluvlastnických podílů dosavadních spoluvlastníků, když žalobci disponují prostředky k vyplacení vypořádacích podílů žalovaným; současně uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili přiměřenou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly ve výši stanovené znaleckým posudkem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 18 Co 179/2006-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s jeho závěrem, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby ve smyslu §142 odst. 2 ObčZ. Akceptoval i názor soudu prvního stupně, že s ohledem na znalecké závěry nepřipadá do úvahy reálné rozdělení nemovitostí, neboť nelze provést dělení na stavebně oddělené části. Při vypořádání nelze postupovat ani podle §5 odst. 2 BytZ, neboť k takovému případnému rozdělení by podle závěrů znalce byly nutné rozsáhlejší stavební úpravy, jež by si vyžádaly značné investice. Nájemní smlouvu pak z důvodů uvedených v rozsudku nepovažoval za platnou, a tudíž bránící rozdělení domu na bytové jednotky. Správným shledal odvolací soud i způsob vypořádání zvolený soudem prvního stupně, včetně výše vypořádacího podílu, jehož zaplacení ve prospěch žalovaných uložil žalobcům.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1) a 2) dovoláním opřeným
o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s uplatněním dovolacích důvodů podřaditelných pod §241a odst. 2 písm. a), b) OSŘ. Namítli, že odvolacím soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci spočívajícímu zejména v tom, že soudy se odmítly zabývat možností rozdělení domu na jednotky v případě nutnosti provedení stavebních úprav. Současně odvolacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, jež by umožnily zamítnutí žaloby. Podle názoru dovolatelů je zdravotní stav žalovaného 1) značně komplikovaný a lze očekávat pouze jeho zhoršení. Nelze se ztotožnit s odvolacím soudem, že žalovaní 1) a 2) nedosáhli ještě takového věku, aby pro ně změna bydliště představovala nepřiměřený zásah do jejich práv; věková hranice není ničím stanovena a jedná se vždy
o individuální posouzení konkrétního případu. Žalovaní 1) a 2) žijí v domě více než
25 let a do bytu, ve kterém bydlí, investovali nemalé finanční prostředky z toho důvodu, aby měli zajištěno důstojné bydlení. Změna bydliště a zařizování nového bydlení by zejména pro žalovaného 1) byla značně stresující a náročná a vedla by ke zhoršení jeho zdravotního stavu; měla by dopad na psychiku obou žalovaných a vedla by ke snížení kvality jejich života.
Dovolatelé dále uplatnili výhrady vůči znaleckému posudku potud, že podle jejich názoru podstatou posudku mělo být zejména přesné zaměření všech prostor v domě, což znalec neučinil a byt žalovaných 1) a 2) nepřeměřil, ačkoliv stanovení výměry je zásadní pro další rozdělení na jednotky. Znalcem měla být ustanovena osoba, která ve věci dosud neprováděla žádné úkony. Proti osobě znalce podali žalovaní 1) a 2) námitky, neboť znalec zpracovával předchozí znalecký posudek a k úkolu, který mu byl soudem zadán se již okrajově vyjadřoval. Odvolací soud tak nesprávně vycházel ze znaleckého posudku Ing. J. N., ačkoliv jde o posudek nepřesný, ze kterého nelze učinit závěr o možnosti či nemožnosti rozdělení budovy na jednotky; není proto plně zjištěn skutkový stav věci.
Dovolatelé zpochybnili právní závěry odvolacího soudu týkající se rozdělení domu na bytové jednotky s ohledem na nutnost provádění stavebních úprav, když odvolací soud se rozsahem a formou stavebních úprav nezabýval. Podle názoru dovolatelů je nezbytné přesné stanovení výměr jednotlivých ploch v domě, což však znalec neprovedl, ačkoliv posouzení této skutečnosti je nezbytným předpokladem pro závěr, zda lze provést rozdělení domu na bytové jednotky. Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření považovali dovolání žalovaných za nedůvodné. Okolností, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §142 odst. 2 ObčZ, se soudy obou stupňů důsledně zabývaly a jejich závěry jsou správné. Výhrady vůči znaleckému posudku jsou podle názorů bezpředmětné, neboť bylo prokázáno, že v domě se nacházejí byty v nájmu fyzických osob, což je bez dalšího překážkou rozdělení domu na bytové jednotky. Žalovaní v dovolání toliko zpochybňují osobu znalce a nepřesnost zaměření prostor v domě, což je však s ohledem na existující nájemní vztah bezpředmětné. Menšinoví spoluvlastníci nemohou bez souhlasu většinového spoluvlastníka rozhodovat o provedení stavebních úprav za účelem dosažení souladu mezi velikostí spoluvlastnických podílů účastníků na budově a jimi skutečně užívaných společných částí domu.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami /žalovanými 1) a 2)/ ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238
a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ, proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).
V případě dovolání opírajícího se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je tak dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jejichž správnost není oprávněn přezkoumávat.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožnily ve smyslu §142 odst. 2 ObčZ nezrušit a nevypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků.
Přípustnost dovolání v této části tak může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek).
Podle §142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci
a rozdělením výtěžku.
Občanský zákoník kategorii důvodů zvláštního zřetele hodných žádným způsobem nevymezuje a naplnění tohoto pojmu obsahem ponechává na soudní praxi v každém jednotlivém případě, vycházeje z toho, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2419). Jde o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. V případě přípustnosti dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Existenci důvodů zvláštního zřetele hodných je nutno poměřovat základní skutečností, že §142 odst. 2 ObčZ představuje výjimku ze zásady, že nikdo nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví (k tomu srovnej ze závěrů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., ze dne 29. prosince 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1986, pod pořadovým č. 45).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na straně žalovaných 1) a 2) zohlednil délku dosavadního užívání bytu v předmětném domě s tím, že věk žalovaných nepředstavuje v případě změny bydliště nepřiměřený zásah do jejich práv, zvláště když výše vypořádacího podílu umožní žalovaným uspokojit jejich potřebu bydlení. Jestliže je pak dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu žalovaného 1) neprokazují, že vyhovění žalobě může mít na jeho zdravotní stav výraznější negativní následky, není úvaha odvolacího soudu o absenci důvodů zvláštního zřetele hodných zjevně nepřiměřená.
Polemizují-li dovolatelé se závěry odvolacího soudu o zdravotním stavu žalovaného 1), napadají tím skutková zjištění, jež v daném případě přezkumu dovolacím soudem nepodléhají.
Z hlediska možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu na jednotky je pro právní posouzení rozhodný závěr odvolacího soudu ve směru, že takovému způsobu vypořádání brání nutnost rozsáhlejších stavebních úprav vyžadujících značné investice, přičemž dovolatelé tento závěr odvolacího soudu napadají z pohledu, že odvolací soud se nezabýval rozsahem a formou stavebních úprav potřebných k rozdělení domu na jednotky, a takto vymezeným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán.
Dovolací soud se dosud nezabýval podmínkami rozdělení domu na bytové jednotky podle §5 odst. 2 BytZ z hlediska případných nutných rozsáhlých stavebních úprav spojených s nezbytným vynaložením investic. Potud je dovolání žalovaných přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu, neboť jde i o otázku mající přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Rozdělení budovy na jednotky totiž není totožné s rozdělením věci předvídaným §142 odst. 1 ObčZ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 131), kde je judikatura k otázce stavebních úprav a ochotě spoluvlastníků se na jejich úhradě podílet ustálená.
Jestliže dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl přesné zaměření výměr jednotlivých ploch v domě, které je nezbytné pro posouzení možnosti rozdělení domu na jednotky, když v řízení vypracovaný znalecký posudek přesné stanovení těchto výměr neobsahuje, vytýkají odvolacímu soudu nedostatky ve skutkových zjištěních, jež jsou bez významu u dovolání opírajícího se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V této souvislosti naznačovaná právní otázka nutnosti zohlednění přesných výměr jednotlivých ploch v domě pro posouzení možnosti rozdělení domu na jednotky nemůže být otázkou zásadního právního významu již z toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Řízení před odvolacím soudem není postiženo vadou, jestliže dovolatelé namítají, že proti osobě znalce, který v řízení vypracoval posudek, podali námitky, neboť o těchto námitkách bylo soudem první stupně rozhodnuto usnesením ze dne
19. července 2005, č. j. 15 C 25/2003-206, v souladu s §17 OSŘ a znalec Ing. J. N. nebyl vyloučen z provedení znaleckého úkolu.
Podle §5 odst. 2 BytZ vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu
o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle §8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutie Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3425, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 892/2006 a sp. zn. 22 Cdo 960/2006, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe. Nákladné stavební úpravy tak vylučují závěr o dělitelnosti společné věci.
Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, pod pořadovým č. 45).
Z těchto závěrů lze vycházet i při posouzení možnosti rozdělení domu na jednotky potud, že rozdělení na jednotky brání taková výše věcně odůvodněných nákladů, která je výrazně nepřiměřeně vysoká vzhledem k reálné hodnotě budovy, když tento názor je akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej Dvořák, T. Vlastnictví bytů a nebytových prostor. Praha : ASPI, a.s., 2007, str. 132 – 133). Při posuzování možnosti dělení budovy na jednotky podle zákona o vlastnictví bytů tak je nutno vždy přihlížet k výši nákladů, jejich poměru k hodnotě budovy a stanovisku účastníků a jejich ochotě se na hrazení těchto nákladů podílet. I v těchto případech platí, že pokud by žádný z dosavadních spoluvlastníků nebyl ochoten se podílet na úhradě nezbytných stavebních nákladů, nepřicházelo by dělení na jednotky do úvahy.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu se omezuje na závěr, že dělení budovy na jednotky nepřichází do úvahy, neboť k rozdělení by bylo nutné provedení stavebních úprav vyžadujících značné investice. Charakter těchto stavebních úprav, jejich odůvodněnost, konkrétní výše nákladů ani stanovisko účastníků řízení k ochotě se na úhradě těchto nákladů podílet však obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není. V okolnostech rozhodných pro právní posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a je dána vada řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této části je ostatně řízení před odvolacím soudem postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku učinil skutkové zjištění podávající se ze znaleckého posudku, že výše nezbytných stavebních nákladů (úprav) k dosažení toho, aby velikost spoluvlastnických podílů účastníků na budově byla rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu, přesahuje půl milionu korun při obvyklé ceně předmětu spoluvlastnictví v částce 6 940 000,- Kč. Závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky pak odůvodnil jednak poukazem na existující nájemní vztah a jednak bez dalšího nemožností dosažení velikosti spoluvlastnických podílů účastníků na budově rovné velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu, nikoliv samotnou existencí a výší nutných stavebních nákladů. Rozsah a výše stavebních nákladů tak nebyla pro rozhodnutí věci podstatná.
Podle §213 odst. 1, 2 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 3 OSŘ k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy,
z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Jestliže pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozhodné skutkové zjištění o nutnosti, rozsahu a výši stavebních úprav, nebyl odvolací soud oprávněn učinit ze znaleckého posudku zjištění o potřebě a výši stavebních úprav a s tím spojených nákladů, jestliže znaleckým posudkem nezopakoval důkaz, což neučinil. Zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řízení před odvolacím soudem je postiženo i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně s ohledem na jím zaujatý právní závěr se otázkou rozsahu stavebních úprav a výše nákladů s tím spojených z hlediska názoru vyloženého dovolacím soudem výše nezabýval, neboť rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví založil na jiných skutkových a právních závěrech. Odvolací soud naproti tomu uvedou otázku věcně posuzoval na základě listinného důkazního prostředku, který je součástí spisu, a dospěl k závěrům vyjádřeným v odůvodnění jeho rozsudku. Tímto postupem však zatížil řízení vadou, a to vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného ústavněprávní judikaturou, která jej charakterizuje postupem, kdy odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně
a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Odvolací soud se zabýval posouzením právní otázky, kterou soud prvního stupně nepovažoval vzhledem k zaujatému právnímu názoru za rozhodnou, zatímco pro rozhodnutí odvolacího soudu byla právně významná. Jestliže pak odvolací soud účastníkům řízení žádným způsobem nezprostředkoval svůj právní náhled na věc, v němž bylo posouzení této otázky podstatné, v průběhu odvolacího jednání neopakoval ani nedoplňoval dokazování ke skutečnostem rozhodným k této právní otázce
a účastníkům řízení nedal možnost právně reagovat na právní názor odvolacího soudu, zatížil řízení vadou projevující se vydáním překvapivého rozhodnutí.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§243b odst. 2, 3 věta první OSŘ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první OSŘ. S ohledem na §242 odst. 2 písm. c) OSŘ se pak rušící rozhodnutí dovolacího soudu vztahuje i na žalované 3) a 4), kteří proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodali.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu