ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5335.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5335/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K., proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 63/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2008, č. j. 51 Co 66, 67/2008-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 8 C 63/2007-29, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k „bytu č. 2 o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství v přízemí nalevo šikmo proti schodišti domu v P. 6 ul. M. J. L. 5“, určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem v měsíci, v němž „plyne“ tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), žalované uložil povinnost po skončení nájemního poměru předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění odpovídajícího náhradního bytu (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku stěhovací náklady ve výši 4.200,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok IV.).
Usnesením ze dne 18. října 2007, č. j. 8 C 63/2007-41 (dále jen „opravné usnesení“), soud prvního stupně opravil zjevnou nesprávnost v záhlaví svého rozsudku tak, že je doplnil o označení zástupce žalované (výrok I.); současně výrokem II. opravil zjevnou písařskou chybu ve výroku I. rozsudku tím, že nahradil jeho větu druhou následujícím textem: „Nájemní poměr skončí posledním dnem v měsíci, v němž uplyne tříměsíční výpovědní lhůta počítaná od prvého dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2008, č. j. 51 Co 66, 67/2008-57, zrušil výrok II. opravného usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích I. a II. v tomto znění: „Soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 2 o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, v přízemí nalevo šikmo proti schodišti domu v Praze 6, ulice M. J. L. 5, ze dne 23. 2. 2007, kterou dala žalobkyně žalované (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat po uplynutí výpovědní lhůty do 15-ti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt.“ Současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku III. (o stěhovacích nákladech) a v nákladovém výroku IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů dovodily, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711a odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na naplněnost uvedeného výpovědního důvodu usoudily na základě skutkového zjištění, že syn žalobkyně, v jehož prospěch byl nájem bytu vypovězen, nemá vlastní byt a má přitom zájem uspokojit svou bytovou potřebu v předmětném domě, který je ve vlastnictví žalobkyně. K námitce žalované, že bytovou potřebu syna může žalobkyně uspokojit v některém z dalších bytů nacházejících se v předmětném době, soudy mimo jiné uvedly, že je právem pronajímatele zvolit si byt, který potřebuje pro sebe nebo osoby uvedené v ustanovení §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák.; v tomto směru mu nelze vnucovat jiné řešení bytové situace. Dále rovněž dovodily, že výpověď z nájmu bytu není – z důvodů specifikovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v tomto směru odkázal – ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace žalobě vyhověly, aniž se – pro nadbytečnost – zabývaly otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711a odst. 1 písm. d/ obč. zák. O bytové náhradě pro žalovanou rozhodly s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., přičemž odvolací soud ji konkretizoval údajem, že jde o „přiměřený náhradní byt“.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – potvrzen ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (proti němuž dovolání směřuje) a ve výrocích o určení výpovědní lhůty a o uložení vyklizovací povinnosti (proti nimž dovolání nesměřuje); ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání rovněž nesměřuje, byl ve skutečnosti změněn.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu – dále též jen „potvrzující výrok“) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatelka rovněž uplatnila, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák. a pro právní závěr učiněný s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (tj. že výpověď žalobkyně z nájmu žalované k předmětnému bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy).
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (které dovolatelka uplatnila námitkou, že se „soud nevypořádal se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny a neodůvodnil, proč některé vzal jako podklad pro své rozhodnutí a jiné nikoliv“) a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující.
Napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá především na právních názorech, že výpovědní důvod podle §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák. byl naplněn proto, že syn žalobkyně, v jehož prospěch byl nájem bytu vypovězen, nemá vlastní byt, že přitom má zájem uspokojit svou bytovou potřebu v předmětném domě a že je zároveň právem pronajímatele (v dané věci žalobkyně) zvolit si byt ve svém domě, který potřebuje pro sebe nebo osoby uvedené v ustanovení §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák., a nelze mu v tomto směru vnucovat jiné řešení bytové situace. Správnost těchto právních závěrů dovolatelka zpochybnila. Řešení uvedených právních otázek by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, potřeboval-li byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák.) může pronajímatel – opět s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu i po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. před novelou.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004) dovodila, že bytová potřeba pronajímatele i bytová potřeba dalších osob uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. před novelou (nyní §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák.) je dána bez dalšího všude tam, kde tyto osoby nemají vlastní byt (tak tomu bylo v době dání výpovědi z nájmu bytu podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění u syna žalobkyně, v jehož prospěch byl nájem předmětného bytu vypovězen). Zde je především zapotřebí konstatovat, že okolnosti zmíněné v dovolání („nájemní smlouva ohledně bytu č. 10 ... byla uzavřena ... ve stejný den, kdy žalobkyně sepsala výpověď žalované“, „žalobkyně v mezidobí po dání výpovědi pronajala v předmětném domě další stejně velký byt č. 01 (dne 15. 3. 2007)“, „k 31. 12. 2007 v domě došlo k uvolnění dalšího stejně velkého bytu“, „trvale a doživotně nepříznivý zdravotní stav žalované“ atd.) jsou pro posouzení otázky bytové potřeby syna žalobkyně ve smyslu §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák. právně bezvýznamné, neboť z větší míry nastaly až po podání výpovědi z nájmu bytu. Uvedené okolnosti by proto mohly mít význam pouze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.; zbývá dodat, že citované ustanovení je aplikovatelné i v případě výpovědního důvodu podle §711a odst. 1 písm. a/ obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, dovodil, že absolutizované pojetí vlastnického práva by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo na výkon práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. před novelou neaplikovatelné; míra naléhavosti uspokojit potřebu bydlení syna (v tomto případě žalobců a/ a b/) právě v bytě užívaném v tomto případě žalovanými je pak mimo jiné určována i tím, zda, popř. z jakých důvodů, nemůže uspokojovat tuto potřebu v jiném bytě ve vlastnictví žalobců.
Závěr, který odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., dovolatelka rovněž zpochybnila. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu