ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5425.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5425/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalované I. M., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 123/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2008, č. j. 42 Co 437/2008-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 19 C 123/2007-41, vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalované vyklidit „byt sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství ve II. patře domu č. p. 169 v R. pod R., N. T. G. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), uložená jí rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, který nabyl právní moci dne 13. dubna 1996, není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, který nabyl právní moci dne 13. dubna 1996, byla žalované v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 107/2006 Sb., uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat právním předchůdcům žalobkyně Ing. A. S., I. S. a M. S. (dále jen „právní předchůdci žalobkyně“) do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistil, že žalovaná se z předmětného bytu odstěhovala již v létě 1996 poté, co jí byl zastaven přívod vody, tepla a elektřiny do bytu a bylo započato s přestavbou domu, která se dotkla rovněž předmětného bytu (tak, že v předmětném domě, a to ani v jeho II. nadzemním podlaží, neexistuje po jejím uskutečnění žádný byt, resp. že zde není žádný prostor, který by byl jako byt kolaudován, popřípadě alespoň fakticky užíván), že následně se v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn.
12 C 234/97 domáhala, aby právním předchůdcům žalobkyně byla uložena povinnost předat jí byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že její žalobě nebylo vyhověno. Vzal rovněž za prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 26. června 2006 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřené mezi žalobkyní a jejími právními předchůdci je žalobkyně vlastnicí předmětného domu, že v článku IV. kupní smlouvy právní předchůdci žalobkyně jako prodávající prohlásili, že na předmětném domě neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena, dluhy, užívací práva jiných subjektů nebo obdobná práva, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 24/2005 se žalovaná dosud domáhá vůči žalobkyni zpřístupnění předmětného bytu, že v předmětném domě nikdy nebyly žádné prostory kolaudovány jako byt a že se v něm nachází pouze nebytové prostory. Učinil rovněž skutkový závěr, že žalovaná předmětný byt neopustila dobrovolně. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu
§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Poté rovněž dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je další trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy,
a proto žalobě vyhověl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 2686/2005 dodal, že zanikl-li předmět nájmu (po přestavbě neexistuje v předmětném domě, a to ani v jeho II. nadzemním podlaží, žádný byt či prostor fakticky užívaný jako byt), nemá již pronajímatel povinnost zajistit vyklizovanému nájemci přiměřený náhradní byt.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, č. j. 42 Co 437/2008-75, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a na jeho základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., a že byla-li žalované rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, uložena povinnost předmětný byt vyklidit s vázaností na bytovou náhradu (přiměřený náhradní byt), pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že v daném případě nelze na takovou změnu poměrů usoudit. V této souvislosti (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 337/2005) uvedl, že výrok rozsudku ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, na jehož základě byl založen právní vztah, který je předmětem sporu v projednávané věci, je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o.s.ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány, a je proto v současném řízení nerozhodné, zda místnosti tvořící předmětný byt jsou (či nejsou) bytem (podle jejich kolaudačního stavu). Podle názoru odvolacího soudu není pro úsudek na změnu poměrů právně významné ani to, že žalobkyně při koupi domu nevěděla o právu bydlení žalované v předmětném bytě, neboť toto právo a s ním spojená povinnost zajistit žalované přisouzenou bytovou náhradu se upíná k bytu, z nějž je vyklizována, nikoliv k osobě (dřívějšího) vlastníka domu (pronajímatele bytu), a proto vědomost žalobkyně o existenci uvedené povinnosti nemůže mít na její trvání žádný vliv; navíc neposkytnutí informací žalobkyni ze strany předchozích vlastníků domu (jejich právních předchůdců) o právu žalované na zajištění přiměřeného náhradního bytu je věcí účastníků kupní smlouvy a nelze je tudíž přičítat k tíži žalované. Zdůraznil, že změnu poměrů nezakládá ani skutečnost, že od stanovení povinnosti zajistit žalované přisouzenou bytovou náhradu uplynula dlouhá doba (12 let), a pokračoval, že nečinnost pronajímatele, který v rozporu s rozhodnutím soudu nezajistil vyklizované osobě bytovou náhradu, nemůže být vyhodnocena v její neprospěch. Dodal, že bylo na právních předchůdcích žalobkyně a posléze na žalobkyni, aby žalované zajistili přiměřený náhradní byt a pro případ, že by se žalovaná nechtěla dobrovolně vystěhovat do bytu odpovídajícímu přisouzené bytové náhradě, nic jim nebránilo domáhat se jejího vyklizení ve vykonávacím (exekučním) řízení. Uzavřel, že trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ani s přihlédnutím k okolnosti, že žalovaná předmětný byt neužívá, neboť v jeho užívání jí bylo (a je doposud) bráněno chováním vlastníků domu – právních předchůdců žalobkyně (a nyní žalobkyní samotnou), kteří zamezili přívodu vody, tepla a elektřiny do bytu a započali s přestavbou předmětného domu včetně prostor obývaných žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnila správnost právního názoru, že v daném případě není trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti namítla, že předmětný dům nabyla v dobré víře, že na něm neváznou žádná nájemní ani obdobná práva, přičemž opak nemohla žádným způsobem zjistit. Uvedla, že v době, kdy dům nabyla do vlastnictví, se v něm nenacházel (a ani v současné době se nenachází) předmětný byt a ani soubor místností, který by mu odpovídal, což bylo podle jejího názoru v řízení prokázáno „protokolem MÚ R. pod R., odboru výstavby
a územního plánování, ze dne 13.9.2007, obsahem spisů Okresního soudu ve Vsetíně, pob. Valašské Meziříčí, sp. zn. 12 C 234/97 a sp. zn. 16 C 242005“. Dodala, že předmětný byt byl zničen v rámci rekonstrukce domu probíhající v roce 1996 a tedy podle §680 odst. 1 obč. zák. „zanikla i nájemní smlouva k předmětnému bytu a právní vztahy z ní vyplývající“. Zdůraznila, že je nelogické, aby povinnost vyklidit byt, který již neexistuje, byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V dovolání rovněž uvedla, že před započetím rekonstrukce domu byly žalované nabídnuty k bydlení čtyři byty, které však bezdůvodně odmítla přijmout, a že přívod vody, tepla a elektřiny do bytu jí musel být odpojen proto, že bylo pokračováno v rekonstrukci, jež byla potřebná z důvodu havarijního stavu domu. Podle jejího názoru je tak vyloučeno hovořit o tom, že žalovaná byt neopustila dobrovolně a že jí v jeho užívání bránili právní předchůdci žalobkyně. Vyjádřila také přesvědčení, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byla vázána rozsudkem ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, který nabyl právní moci přibližně před 12 lety. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b, odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud se – z důvodů, které posléze vyjdou najevo – nejdříve zabýval otázkou správnosti právního posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda
v řízení o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, může být při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. právně významné to, že se v předmětném domě v současnosti nenachází soubor místností, který by odpovídal bytu, resp. že předmětný byt byl zničen v průběhu rekonstrukce domu. Předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci bude rovněž posouzení, zda lze na změnu poměrů, která by odůvodňovala odepření bytové náhrady přisouzené žalované rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, usuzovat ze skutečností, že žalobkyně nabyla předmětný dům v dobré víře, že na něm neváznou žádná nájemní ani obdobná práva, a že od právní moci citovaného rozsudku uplynula doba 12 let.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost závěru, že na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Současně je nutno připomenout, že v projednávaném případě je podstatou řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. určení, zda výkon práv a povinností, tak jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 dost. 1 obč. zák.). Je potom v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o.s.ř. domáhat se takového určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí, vydané v řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterým soud určí, že (v důsledku později změněných poměrů) není vyklizovací povinnost vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, je rozhodnutím ve věci samé. Toto rozhodnutí má přitom konstitutivní účinky – jeho právní mocí se mění obsah právního vztahu, vymezený (dříve vydaným) pravomocným soudním rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z citované judikatury mimo jiné vyplývá, že na požadovaném určení nebude dán naléhavý právní zájem tehdy, jestliže byla vyklizovací povinnost bývalého nájemce bytu splněna, příp. právo pronajímatele na vyklizení bytu a jeho povinnost zajistit dříve přisouzenou bytovou náhradu zanikly jiným způsobem. Pokud totiž má soud konstitutivním rozhodnutím určit, že vyklizovací povinnost není vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, musí – logicky – zmíněná vyklizovací povinnost nájemce a povinnost pronajímatele zajistit bytovou náhradu také existovat k okamžiku vyhlášení rozhodnutí (§154 o.s.ř.). Jinak řečeno předpokladem je, že právo pronajímatele na vyklizení bytu a jeho povinnost k zajištění dříve přisouzené bytové náhrady trvají v době rozhodování soudu o žalobě na určení, že vyklizovací povinnost není již nadále vázána na zajištění bytové náhrady.
Zvláštní úprava nájmu bytu (§685 až §716 obč. zák.) nemá ustanovení upravující důsledky zániku předmětu nájmu, a proto je třeba použít obecné ustanovení
§680 odst. 1 obč. zák., podle nějž zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká. Přitom Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud České republiky přihlásil také v rozhodnutích ze dne 10. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a ze dne 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a sdílí jej i v projednávané věci. V rozsudku ze dne 27. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2686/2005, Nejvyšší soud České republiky uvedl, že za situace, kdy předmět nájmu zanikl, nemá pronajímatel povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt. Uvedený závěr vychází z toho, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyklizení zničeného bytu je však pojmově vyloučeno. Tím méně pak lze hovořit o zatížení „neexistujícího“ vyklizovacího práva pronajímatele jeho povinností zajistit „vyklizované“ osobě bytovou náhradu.
Okolnosti tvrzené dovolatelkou, že v předmětném domě se již nenachází soubor místností, jenž by odpovídal vyklizovanému bytu, resp. že předmětný byt byl zničen v průběhu rekonstrukce domu probíhající v roce 1996, by tedy byly právními skutečnostmi, které by způsobovaly zánik vyklizovací povinnosti žalované (a zánik povinnosti žalobkyně zajistit jí bytovou náhradu) a tomu odpovídajícího práva žalobkyně na vyklizení bytu. Proto, i kdyby byly dány, mohou být významné pouze pro závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. (tj. pro závěr, který dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat proto, že jeho správnost nebyla dovoláním ani zpochybněna). Na změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
(§3 odst. 1 obč. zák.), by z nich však nebylo možno usuzovat, neboť v době rozhodování o žalobě na určení by již neexistovala vyklizovací povinnost žalované a ani povinnost žalobkyně zajistit žalované přiměřený náhradní byt.
Odvolacímu lze přisvědčit v názoru, že bez právní relevance pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je zjištění, že žalobkyně nabyla předmětný dům v dobré víře a že na něm neváznou žádná nájemní ani obdobná práva. Situaci, kdy prodávající ujistil kupujícího, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým, předvídá ustanovení §597 odst. 2 obč. zák., a pro tento případ dává kupujícímu možnost od kupní smlouvy odstoupit. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud právní předchůdci žalobkyně jako prodávající prohlásili v článku IV. kupní smlouvy, že na předmětném domě neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena, dluhy, užívací práva jiných subjektů nebo obdobná práva a toto ujištění se posléze ukázalo nepravdivým, byla žalobkyně oprávněna od kupní smlouvy odstoupit. Skutečnost, že této možnosti nevyužila, se právního postavení žalované nikterak nedotýká a už vůbec ji nelze klást k její tíži.
Ani faktické uplynutí doby 12 let od právní moci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. února 1996, č. j. 8 C 763/95-58, kterým byl založen právní vztah,
o nějž v řízení jde, nemůže zvrátit správnost právního názoru, že v daném případě nelze usoudit na změnu poměrů odůvodňující s odkazem na ustanovení §3 obč. zák. určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost žalované z předmětného bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Plynutí času totiž samo o sobě takovouto změnu poměrů nepředstavuje.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž žalobkyně rovněž uplatnila, dopadá jen na právně významná skutková zjištění, tj. taková skutková zjištění, která mají význam pro právní posouzení věci.
Z toho, co bylo řečeno ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci, vyplývá, že pro právní závěr, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nebylo právně významné skutkové zjištění vztahující se k zániku předmětného bytu. Je proto nadbytečné zkoumat, zda při hodnocení důkazů vzal odvolací soud v úvahu skutečnost, kterou dovolatelka zmínila v dovolání, a sice že předmětný byt zanikl v rámci rekonstrukce domu probíhající v roce 1996. Současně dovolací soud neshledal logický rozpor v postupu odvolacího soudu, jenž předcházel přijetí skutkového závěru, že žalovaná neopustila předmětný byt dobrovolně. Ostatně – s přihlédnutím k charakteru dovolacích námitek a obsahu spisu – nelze opomenout, že na logické pochybení v hodnocení důkazů dovolatelka usuzovala mimo jiné ze skutečnosti, kterou uplatnila až v dovolání. Do té doby totiž netvrdila, že žalované byly před započetím rekonstrukce domu nabídnuty k bydlení 4 byty, které odmítla přijmout. Pro dovolací řízení přitom platí podle §241a odst. 4 o.s.ř. zákaz tzv. skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu