ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3929.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3929/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č. r., proti žalované J., s. d., zastoupené advokátem, o zaplacení kupních cen, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 4 C 110/2005, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2007, č. j. 13 Co 30/2006-60, ve znění usnesení ze dne 13. 4. 2007, č. j. 13 Co 30/2006-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 18.338, Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23.9.2005, č. j. 4 C 110/2005-41. Jím tento soud rozhodl o 13 žalobách, vedených žalobkyní proti žalované z titulu zaplacení kupních cen za pozemky, na nichž stojí provozovny žalované. Důvodem zamítnutí žalob byl závěr soudu o neplatnosti kupních smluv.
Odvolací soud shledal správnými jak skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jeho právní závěry, opírající se o nález Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02. Vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná splnila všechny podmínky pro získání vlastnictví k předmětným pozemkům ke dni 1.7.2001, dané ustanovením §897c obč.zák. Toto ustanovení bylo sice zrušeno zákonem č. 219/2000, o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích (dále jen zákon č. 219/2000 Sb.), a to ke dni 30.6.2001, tedy den před nastoupením jeho právních účinků, jimiž byl vznik vlastnictví k pozemkům, samo toto zrušující ustanovení bylo však následně zrušeno uvedeným nálezem Ústavního soudu, který je shledal jako protiústavní a odporující Listině základních lidských práv. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že zrušením derogačního ustanovení Ústavním soudem nemohla být obnovena dříve zrušená právní úprava, a odkázal přitom i na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval v rozsudku ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož lze dovodit, že kupní smlouvy uzavřené v mezidobí, kdy bylo ustanovení §879c obč. zák. zrušeno, a následnou jeho rehabilitací, jsou absolutně neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v jeho zásadním právním významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalované vzniklo k předmětným pozemkům vlastnické právo podle §879c obč. zák., protože v době, kdy došlo ke zrušení jeho derogačního ustanovení, již nenávratně minul den 1.7.2001, kdy mělo ke vzniku vlastnictví ze zákona dojít. Zrušením napadeného předpisu, k němuž došlo v důsledku nálezu Ústavního soudu, došlo jen k vyřazení tohoto ustanovení z právního řádu, nikoli ke konstituování nové právní úpravy, resp. oživení původní zrušené právní úpravy. Naopak podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zůstávají nedotčena práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu a nadále platí část zákona č. 219/2000 Sb., která je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální, a která Ústavním soudem zrušena nebyla. Pokud soud rozhodl jinak, jednal dle názoru dovolatelky v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání podala žalovaná vyjádření, že dovolání považuje za nepřípustné, protože předmětná právní otázka byla již vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to rozsudkem sp.zn. 22 Cdo 2205/2005.
Rok po podání dovolání žalobkyně adresovala soudu doplnění dovolání, v němž reaguje na vývoj judikatury v oblasti soudních sporů vedených v souvislosti s ustanovením §879c obč. zák. a uvádí další otázky, kterými by se měl dovolací soud zabývat. Jde o posouzení právní úpravy provedené ustanovením §879c obč. zák. z hlediska zákazu veřejné podpory a její rozpor s mezinárodní smlouvou, inkorporovanou do právního řádu České republiky zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Dále rozvíjí tuto právní problematiku, a upozorňuje na nutnost respektovat a důsledně aplikovat komunitární právo.
Dovolací soud zkoumal, zda je dovolání přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. V úvahu by přicházela přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., tj. pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.). Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu, napadené v dovolání, dovolací soud k tomuto závěru nedospěl, protože právní problematikou použitelnosti ustanovení §879c obč. zák. po zrušení jeho derogačního ustanovení se již opakovaně zabýval. V prvé řadě jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, podle něhož je soud vázán nosnými důvody zrušení právní normy nálezem Ústavního soudu, včetně jeho odůvodnění, týkajícího se oživení původní právní úpravy provedené ustanovením §879c obč.zák. Dále Nejvyššího soud vydal rozsudek z 13.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 3073/2007, který se zabýval stejnou problematikou, a usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2490/2006, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s ohledem na to, že daná problematika již byla vyřešena shora uvedenými rozhodnutími. Dovolací soud přijal stejný závěr o nepřípustnosti dovolání v dané věci, protože jde o právní problematiku, dovolacím soudem již vyřešenou.
Novými dovolacími důvody, uplatněnými rok po podání dovolání, se dovolací soud blíže nezabýval s odkazem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř., podle něhož lze měnit dovolací důvody jen do konce lhůty k podání dovolání. Navíc se ani odvolací soud touto problematikou nezabýval, protože ji žalobkyně průběhu řízení neuplatnila, a nemohl proto rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska přezkoumávat. Nad rámec tohoto závěru lze uvést že problematikou souladu s mezinárodními smlouvami z hlediska zvýhodňování určité skupiny osob se zabýval již Ústavní soud ve svém nálezu, jímž zrušil druhou část zákona č. 219/2000 Sb., m.j. právě i proto, že tento zákon takový postup zavedl.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) o.s.ř. je odmítl.
Žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady spočívají v odměně právního zástupce vypočtené podle §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č.484/2000 Sb., advokátní tarif, snížené dvakrát na polovinu podle §15, §14 a §18 odst. 1 vyhlášky, s připočtením 19% daně z přidané hodnoty, a paušální částky 300,- Kč za hotové výdaje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů …, oboje ve znění platném od 1.9.2006.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu