ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.188.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 188/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 To 413/2008-60, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 84/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2008, č. j. 92 T 84/2008-45, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 11. 4. 2008 v 9.30 hodin v B. z nám. K. na ulici T. řídil osobní motorové vozidlo BMW 316, přičemž nerespektoval pokyny hlídky Policie ČR k zastavení vozidla a pokračoval v jízdě, zastavil až na ulici K., kde z vozu vystoupil a pokusil se utéct, a takového jednání se dopustil přesto, že mu byly trestními příkazy Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 2 T 255/2006, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2007, a Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 5 T 66/2007, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2007, uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v celkové době čtyř let, tj. do 6. 3. 2011.“ Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle „§39 odst. 3 tr. zák.“ zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 To 413/2008-60, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 8. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které zároveň směřovalo i proti všem výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutkový děj v podobě uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům ani reálnému skutkovému ději. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal především na to, že automobil BMW, který měl dne 11. 4. 2008 v 9.30 hodin údajně řídit, má tmavé čelní sklo a policisté Š. a M. jej z tohoto důvodu rozhodně jako řidiče nemohli identifikovat. Jejich shodná tvrzení, že jako řidiče poznali právě dovolatele, se proto nemohou zakládat na pravdě. Dovolatel zároveň zdůraznil, že uvedení policisté se ve skutečnosti v rozhodnou dobu v dané lokalitě, kde ho měli pronásledovat, vůbec nenacházeli. Od skutečného řidiče automobilu dovolatel totiž zjistil, že celou akci řídila jiná policejní hlídka. Touto hlídkou byl pak dovolatel kontaktován na chodníku na ulici T. a vyzván, aby je následoval k zaparkovanému BMW na ulici K. V té době u sebe neměl žádné doklady, u zaparkovaného vozu byl policisty vyslýchán asi 15 minut a tito pak přivolali na místo jinou hlídku, která na místo přijela jinou služební Škodou Octavia kolem 10.00 hodin. Až tato druhá hlídka byla složena z policistů Š. a M. Ti mu nasadili pouta a převezli jej na služebnu v Ž., kde s ním započali výslech, vše vzali „do své kompetence“ a existenci předchozí policejní hlídky popřeli. Jejich výpovědi před soudem byly „falešné a lživé“ a policisté se svým nepravdivým svědectvím dopustili trestného činu. Pravdivost jejich výpovědi se přitom dala verifikovat dalšími dovolatelem navrhovanými důkazy (služebním záznamem policistů, záznamem GPS z obou služebních vozů z rozhodné doby, záznamem z policejního dispečinku, z nějž by bylo zřejmé přivolání druhé hlídky), které však soudy neprovedly. Jejich rozhodnutí tak vycházela ze zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Dne 7. 11. 2008 obviněný své dovolání doplnil tím, že skutečným řidičem automobilu BMW, které bylo k dispozici pracovníkům firmy jako služební vozidlo, byl v inkriminovanou dobu J. Š., který tehdy pro dovolatele pracoval. Tohoto skutečného řidiče se přitom podařilo zjistit až po ukončeném odvolacím řízení, kdy se z důvodu „pozdní lítosti“ sám dovolateli přiznal. Dovolatel navíc důvodně očekával, že vzhledem k rozporům ve výpovědích policistů bude obžaloby zproštěn, „aniž by do toho musela být zatahována třetí osoba“. Za těchto okolností považoval za nezbytné, aby řízení bylo doplněno o výslech výše uvedeného svědka a zároveň aby také byly provedeny jím navrhované důkazy, které byly soudem jako nadbytečné odmítnuty.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný k podpoře deklarovaných dovolacích důvodů neuplatnil jiné námitky, než že došlo k porušení zásad uvedených v §2 tr. ř., zejména způsobem hodnocení provedených důkazů a dílem i rozsahem dokazování. Z obsahu podaného dovolání je podle státní zástupkyně zřejmé, že dovolatel se změny právního posouzení přisouzeného skutku domáhá výlučně na tom základě, že odmítá soudy zjištěný skutkový stav věci, a proto i z nich plynoucí právní závěry. Svou argumentací se tak ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že obviněný nijak nezdůvodnil, v čem spatřuje jeho existenci. Vzhledem k tomu, že ho odvolací soud nezbavil přístupu ke druhé instanci, mohl tento důvod dovolání uplatnit pouze v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v rámci dovolání rovněž použil. Tento dovolací důvod, který je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí, však obviněný ve skutečnosti věcně nijak neuplatnil, protože vytýká toliko vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Svojí argumentací proto nenaplnil ani dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Své vyjádření k dovolání státní zástupkyně uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou dokazování provedeného v jeho trestní věci. Soudům ve skutečnosti vytkl především to, že závěr o jeho vině oběma trestnými činy založily na údajně nepravdivých svědectvích policistů pprap. J. Š. a pprap. J. M. a že se ani nepokusily konfrontovat obsah jejich výpovědí s dalšími jím navrhovanými důkazy. Podle dovolatele tudíž vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině těmito trestnými činy nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní - pro sebe příznivější - verze skutkového děje, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku jednotlivými důkazy důsledně zabýval, vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 4), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Současně se rovněž vypořádal i s návrhem obviněného na doplnění dokazování, který považoval s ohledem na dosavadní stav dokazování za nadbytečný, a tento svůj závěr odůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení).
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadená rozhodnutí v daném případě splňují.
Domáhá-li se obviněný v rámci podaného dovolání provedení dalšího důkazu soudu dříve neznámého, a sice výpovědi svědka J. Š., nelze tomuto jeho požadavku v dovolacím řízení vyhovět. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je při rozhodování o dovolání vázán – s výjimkou již zmiňovaného extremního rozporu - skutkovým stavem věci zjištěným v předchozím řízení. Na situaci, kdy vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, anebo by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu, pamatuje trestní řád v ustanoveních Hlavy devatenácté (§277 a násl. tr. ř.), kde je upraven jiný, k tomu určený mimořádný opravný prostředek, jímž je obnova řízení. Postavení obviněného (odsouzeného) jako osoby oprávněné podat návrh na povolení obnovy řízení, pak vyplývá z ustanovení §280 odst. 1, odst. 3 tr. ř. V řízení o dovolání však námitky vadně zjištěného skutkového stavu, mj. s poukazem na existenci nového, dříve neznámého a v trestním řízení dosud neprovedeného důkazu, obstát nemohou.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněného M. P. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler