ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.906.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 906/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně V. R., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované O. P., zastoupené advokátem, o zaplacení 157.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 273/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 491/2007-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 10.496,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 491/2007-48, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2007, č. j. 7 C 273/2007-23, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1951/2004, zabýval výkladem ustanovení §114b o. s. ř., konkrétně revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
za situace, kdy se žalovaný po výzvě podle §114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve věci nevyjádřil včas (ve stanovené lhůtě), ale učinil tak ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy žalovaná se ve věci samé po výzvě soudu v jím stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila, pouze v podaném odporu proti platebnímu rozkazu požádala o „nepodmínečné nařízení ústního jednání“ s tím, že „situace je velmi složitá a pro ni ve svém důsledku důležitá“. Žalovaná pak neprokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě ani nesdělila. Na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, nemohou nic změnit ani výhrady k postupu soudu prvního stupně při doručování usnesení vyzývajícího k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., které bylo žalované zasláno současně s platebním rozkazem a s výzvou k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. K výhradám k doručování se sluší připomenout, že spolu s usnesením obsahujícím výzvu k vyjádření nebyl zasílán ani rozsudek, ani usnesení ve věci samé (srov. §49 odst. 1 o. s. ř.) a obsah zásilky byl na doručence řádně vyznačen (specifikován). Nelze přisvědčit ani názoru žalované, že by měl soud před vydáním rozsudku pro uznání posuzovat z úřední povinnosti důvodnost či oprávněnost žalobního návrhu. Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2001). Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v intencích závěrů dovolacího soudu, jeho rozhodnutí je správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.520,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4.
ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.676,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu